Time Out Cities

První Time Out – časopis informující o aktuálním kulturním dění v Londýně – vyšel roku 1968. Dnes Time Out vychází ve více než třiceti městech po celém světě – od Abu Dhabi po Záhřeb, a sám sebe definuje jako „společnost (…) přinášející nejčerstvější, nejspolehlivější a nejdetailnější informace o dění kdekoli ve světě“.1 Za tento expanzivní kurz vděčí nejen poznání, že Londýn není zdaleka jediným městem, kde se něco děje, ale také zkušenosti, že struktura událostí a zájmů je ve městech kdekoliv na světě srovnatelná a lze ji analogicky popsat. Time Out informuje o umění, divadle, hudbě, kinech, nakupování, jídle i o sexu. Všeobecně: „Time Out je mezinárodní multimediální vydavatel kulturních zážitků pro městské dobrodruhy.“2 Tento popis je zajímavý nejen díky propojení kulturní zkušenosti s městským dobrodružstvím. Zajímavý je i obraz času objevující se v názvu: time out znamená prodlevu v čase, narušení plánovaného běhu času. Tak jako ve sportu – pokud dojde k přerušení, normální běh věcí je narušen. Podoby přerušení mohou být různé: od dovolené a volna po práci až po víkend. Volno je považováno za něco normálního a legitimního. Jde o instituci, která se nachází zároveň v rámci instituce i mimo ni. Time out v případě městských dobrodružství znamená zážitek ve městě a zároveň na určitou dobu i mimo něj, jakoby zády k němu. V čase time outu opouštíme město, abychom se mohli teprve doopravdy oddat dobrodružstvím, která skýtá. Tyto dvě různé podoby času dávají vyniknout dvěma rovinám v určitém prostoru. Díky tomuto přerušení si lze v prostoru uvědomit další prostor, který se otevírá pro jednání – město ve městě, které se nabízí k objevování zároveň uvnitř sebe sama i vně. Rok před tím, než se objevilo první číslo Time Outu, napsal Michel Foucault text k přednášce
nazvané Des Espaces Autres (Prostory jinakosti). V tomto textu definuje takzvané heterotopie: „Jsou to místa mimo veškerá z možných míst a zároveň je lze jednoznačně lokalizovat. Jelikož jsou tato místa zcela odlišná od míst, jež zrcadlí a o nichž vypovídají, nazvu je protikladně k utopiím – heterotopie.“3 Příklady, které Foucault k heterotopiím uvádí, zahrnují místa jako hřbitov na okraji města či kino a divadlo, muzeum a knihovnu, nebo třeba loď. Heterotopie jsou totiž „reálná, skutečná místa náležející do institucionální oblasti společenského života, která ale zároveň představují i své protiklady –skutečně uskutečněné utopie, v nichž jsou tato reálná místa i všechna ostatní reálná místa, které si můžeme v rámci kultury myslet, zároveň zastoupena, zpochybněna a obrácena v opak“.4 V tomto smyslu hete-rotopie otevírají prostor pro jednání, který zpochybňuje stávající modus jednání v rámci každodennosti či jej obrací v opak. Důležité přitom je, že tyto prostory jsou jiné než ostatní místa, a zároveň sami místem jsou. Foucault se zároveň s místem (heterotopie) ptá i na čas – „Heterotopie se většinou vyskytují v souvislosti s body zlomu v čase, to znamená, že se vztahují k heterochroniím, jak bychom mohli čistě pro pořádek říci. Heterotopie začíná naplno působit teprve tehdy, když člověk připustí absolutní rozluku s tradičním vnímáním běhu času.“5 Ztotožnění Time Outem vyznačené časové promlky s Foucaultovou heterochronií je nasnadě: Time Out již samotným názvem více než čtyřicet let vyzývá k „rozchodu s tradičním časem“. Má za cíl čtenáře inspirovat k tomu, aby „vedli bohatší život“6 – mimo tradiční plynutí času, v čase, který jim náleží. Města po celém světě, která Time Out pokaždé znovu aktuálně popisuje, jsou adresována coby heterotopie. Místa a události, které tak Time Out nabízí k nalézání, jsou reálné, skutečné a dají se snadno lokalizovat. Avšak na rozdíl od Foucaulta, který se následně pouští do jejich probádání a tato „jiná“ místa analyzuje, zdá se nám dnes, jakoby se ono heterotopické emancipovalo z nadvlády svojí lokace a dnes jej lze v různých městech na světě nalézt jako zcela totožné s urbánním. Ono množství popsaných událostí a míst slouží jako koordináty pro heterotopologii urbánního – nezávisle na místě výskytu: od Abu Dhabi, přes Paříž a Londýn, po Curich a Záhřeb – urbánní dobrodružství kdekoliv na světě. A vzhledem k Time Outem lokalizovaným místům a událostem ona určená časová promlka představuje čtyřiadvacetihodinový program, který je tudíž synchronní s tradičním plynutím času i s absolutním roz-chodem s ním. Všednost urbánních dobrodružství, všednost přestávky v čase nejen že dává možnost vše městské zakoušet jako heterotopie, nýbrž dokonce se lze ptát, zda náhodou nedošlo k prohození stran, a ono heterotopické se již neobjevuje i tam, kde ještě Foucault předpokládal výskyt tradičního pojetí místa a času – v zaměstnání a při práci, ve veřejném prostoru, v rodině, politice apod. Zdá se, že tím, co dnes z heterotopie zůstává, je právě heterochronie – podoba času, kterou lze popsat jako neustálé přerušení: přestávka v čase coby každodennost. Jediné, co vstupuje do tohoto přerušení, jsou takové podoby času, které mohou souviset s prací nebo politikou a s nimi spojenými společenskými závazky. Příslib „vést bohatší život“, který by bylo možné spatřovat ve světě práce, politiky nebo ekonomie, se přesně tak, jak Time Out zamýšlel a proklamoval, přesunul do oblasti volného času. Prosto politických nebo společenských nároků se toto zproštění samotné jeví jako jakýsi cíl urbánní zkušenosti – kdekoli na světě. Pojem kultury je totožný s pojmem „kulturní zkušenosti“ – obojí zahrnuje urbánní dobrodružství. Etymologicky německé Abenteuer i anglické adventure souvisí s událostí, která se děje subjektu, přihodí se mu – zážitek způsobující přerušení každodennosti. V urbanitě adresované Time Outem město reprezentuje zážitkový prostor, který je plný příležitostí zažít dobrodružství. Možností je mnoho a jsou všude – stačí si vybírat, jakou událost a město je libo. Volba je variabilní, volitelnost konstantní. Přeměna městských dobrodružství a zážitků v konstantní proměnnou odhaluje prosycení volného času (time out) každodenností. Města tak ručí méně za onen geografický či topologický prvek, jde zde spíše o otázku času: město nabízí prostor k zakoušení času v době, kdy jsou normální pravidla zcela uzávorkována: spíše tedy ve smyslu heterochronie, než heterotopie. Městskou každodennost je možné nazírat jako heterochronní. Vyplývá to z rovnocennosti událostí, které lze vnímat buď jako součást všedního dne nebo jako jeho přerušení. V tomto smyslu tedy rozdíl mezi všednodenním a dobrodružným nespočívá v povaze události, nýbrž záleží na subjektu, s čím se v daný okamžik ztotožní – s chronologií všedního či s oním „jiným“ časem spjatým s heterochronií. Událost sama může být různá a má také různý vztah ke každodennosti a jejímu přerušení – času volna. Městské dobrodružství a městský „normál“ se k sobě z hlediska hranic mají stejně jako místo a jeho heterotopie. Ve snaze o rozvoj podoby kritického umění v něm Jacques Rancière odhaluje „vzájemný vztah mezi různými rozvrhy smyslového“7. „Jako smyslový rozvrh označuji systém smyslových důkazů, který poukazuje zároveň na existenci společného i dalších částí, které určují jednotlivá místa a součásti v rámci společného. Smyslový rozvrh stanovuje jak ono společné, které dále podléhá dělení, tak i ty z jeho částí, které zůstanou nesloučeny. Toto místní rozdělení spočívá na rozvržení prostorů, časů a činností. Ono určuje, do jaké míry bude ono společné otevřené sdílení, a jak se budou ti či oni na něm podílet. (…) Definuje viditelnost a neviditelnost ve společném prostoru a určuje, kdo má a nemá přístup ke společné řeči.“8 V našem kontextu městské představuje to, co je společné a pouze smyslový rozvrh definuje, zda bude toto urbánní prožíváno jako místo nebo jako jeho heterotopie, všední den nebo heterochronie. Tento rozkol v jádru smyslovosti Rancière považuje za politický akt, a podrobuje jej kritice: „Kritické umění tedy musí být svého druhu uměním netečnosti – uměním, které definuje bod, kde jsou vědění a nevědomost, aktivita a pasivita v rovnováze.“9 „Politika umění spočívá na základním paradoxu této ‚svobody k netečnosti‘, která znamená totožnost práce a nečinnosti, pohybu a nehybnosti, aktivity a pasivity, osamělosti a pospolitosti.“10 V rámci městského se ke slovu hlásí svoboda k netečnosti, pro niž je ono všední stejně závažné jako dobrodružství a o vnímání místa nebo jeho heteropie rozhoduje jen smyslový rozvrh. Městské právě díky této své nahodilosti plní úlohu politickou. Zmíněná svoboda volby ozřejmuje existenci různých řádů smyslového – ty rozhodují, zda bude městské pro jednou zakoušeno jako čas volna nebo jindy jako součást režimu každodennosti. Rozdíl mezi těmito možnostmi je založen na představě času, který se s nimi snoubí. Proto lze říci: Čas či jeho přerušení – time a time out – jsou synchronní podoby času. Avšak to, že jsou stejně hodnotné a lze mezi nimi libovolně přecházet, poukazuje na jistou lhostejnost ve vztahu k času, která je politicky relevantní a zcela se rozchází s klasickým hierarchickým pojetím dějin a budoucnosti jakož i s tradičním názorem na význam času volna a času práce. Pro 20. století jsou příznačné symptomy krize pojmu práce, který posléze ustupuje pojmu zaměstnání – podobně pojem pracovní politiky nahrazuje pojem politiky zaměstnanosti. Práce se stává druhem činnosti, který se od jakékoliv volnočasové aktivity liší jen tím, že za ni člověk inkasuje peníze (aby je pak obratem v čase volna utratil). 21. století však přináší krizi pojmu politiky zaměstnanosti a pojem práce se opět navrací. Na obzoru vysoko ceněného kreativního průmyslu se znovu objevují představy o totožnosti práce a jednotlivce, nebo práce a osobitosti. Osobní kreativita, touha a subjektivita jsou chápány jako ekonomický potenciál. Vývoj směřuje spíše ke sloučení času práce a času volna. Obtížné podmínky, za nichž k této jednotlivcem vždy svobodně zvolené fúzi dochází, jsou dobře známy a obecně platí za legitimní. O pozdně buržoazních a kapitalistických aspektech tohoto druhu investic pomlčíme.
Co zbude, je amalgam z času práce a volna, který nezávisí tolik na druhu praxe s ním spojené, nýbrž spíše na subjektu – který má svobodu chápat tuto činnost jednou jako práci a jindy jako volnočasovou aktivitu. Hranice mezi time out a in time se rozmývá. Lze se mezi nimi podle libosti pohybovat, což je jejich politickým kapitálem. Tato směs všedního a heterochronního umožňuje pojímat urbanitu jako něco, co se od města, ve kterém se odehrává, osvobozuje. Z pohledu Time Outu a kulturního průmyslu je městské jakousi metaurbanitou, s níž je možné vstupovat do interakce kdekoliv ve světě. Tím, že se urbánní přidružuje k metaurbanitě, město paradoxně své urbánní ztrácí. Zbývá z něho jen jeho správní stránka, nebo lépe řečeno: problémy městské správy – ve vztahu k otázkám migrace, zdraví, vzdělávání, svozu odpadu. Současná městská politika, která coby politika založená na image pozici metaurbánního posiluje, posiluje také jasné vnímání hranice mezi městem a urbanitou. Problémy města mají být upozaděny, aby mohla být na odiv vystavena urbanita. Město samo se tak ztrácí, řečeno s Foucaultem, v heterotopiích. Time Out Cities, jak bychom je mohli nazvat, zacházejí s politikou, migrací, zdravím a odpadem jako s narušiteli urbánního, s heterochronií, která je s oblibou přesouvána do sféry města, a tak dochází k normalizaci urbánního coby trvalého přerušení každodennosti. Smyslové rozvrhy, s nimiž nás seznamuje Rancière, zde také působí. A i pokud nejde o umění, podporuje toto rozvržení městského a urbánního libovůli, která je delegována subjektu. Subjekt je pak tím, kdo se rozhoduje, zda bude událost vnímat například jako městský problém integrace přistěhovalců anebo snad jako příspěvek ke kulturní rozmanitosti urbánního. Time Out.

1 http://www.timeout.com/about/brochure/3.html (© 2009 Time Out Group Ltd)
2 http://www.timeout.com/about/brochure/5.html (© 2009 Time Out Group Ltd)
3 Michel Foucault: Des Espaces Autres (1967) (Jedná se o text přednášky z března 1967, který vyšel v originálním přepisu v časopise Architecture-Mouvement-Continuité v říjnu roku 1984, pozn. překl.)
4 tamtéž
5 tamtéž
6 http://www.timeout.com/about/brochure/4.html (© 2009 Time Out Group Ltd)
7 Jacques Rancière: Le Partage du Sensible: Esthétique et politique, La Fabrique, Paříž, 2000.
8 Rancière 9 Rancière 10 Rancière

01.02.2009