1
Čtyři kultury
Švýcarsko má sedm a půl milionu obyvatel. Většina z nich mluví německy, jeden kanton francouzsky a jeden italsky. V několika údolích přežívá starolatinský dialekt rétorománština, který je s mnoha finančními podporami udržován při životě, protože mnohojazyčnost je jedním ze základních pilířů Švýcarska.
2
Země přistěhovalců
Švýcarsko je zemí přistěhovalců. V polovině šedesátých let sem byly pozvány italské pracovní síly, roku 1956 přišli Maďarové, v roce 1968 Čechoslováci, v 70. letech kosovští Albánci, v 80. letech Tamilci, a protože s příchodem EU máme volný pohyb osob, přichází dnes mnoho Němců kvůli vyšším platům.
3
Odpor a reakce
Skandál stál jeden milion franků a připomněl širokému publiku uměleckou tvorbu. Thomas Hirschohorn (narozen 1957), jehož díla kritizují globalizaci a kapitalismus, byla vystavena v roce 2004 v Paříži v Centre Culturel Suisse pod názvem „Swiss Swiss Democracy“. Výstava to dotáhla až do bulvárního tisku, protože jeden z herců zvedl nožku a imitoval močení na obrázek nacionálně konzervativního ministra spravedlnosti Blochera. Miliz –švýcarský parlament (spolkové shromáždění poslanců ve vedlejším pracovním úvazku), který právě zasedal, se věci chopil a švýcarské kulturní nadaci Pro Helvetia, která Hirschhornovu výstavu neochotně zaplatila, snížila roční rozpočet asi o 1 milion franků.
4
Sběratel Blocher
V roce 1992 chtěla švýcarská média, strany, hospodářské instituce a banky vstoupit do Evropského hospodářského prostoru (EWR – Europäischer Wirtschaftsraum). Švýcarsko nevstoupilo do EU, hospodářsky se ale připojilo. Prakticky jen svým přičiněním získal Christoph Blocher souhlas národa k pochodu proti silám establishmentu, a od té doby je nejdůležitějších politikem.
Sedlák a právník, podnikatel a miliardář-selfmademan převzal stranu statečných sedláků a živnostníků – švýcarskou lidovou stranu SVP – a učinil z ní agresivní pravicovou stranu, která se dala do boje proti EU, daním a cizincům. Blocherova vítězství ve volbách a hlasování vedla k tomu, že z něj před třemi lety parlament učinil ministra spravedlnosti. Blochera potěšilo zkrácení státní podpory umění, protože je proti jakékoliv státní podpoře. Sám jako mecenáš rozděluje peníze a vlastní největší sbírku Alberta Ankera. Což přesně sedí, protože právě Anker (1831–1910) maloval venkovské Švýcarsko mezi idylkou a útrapami života.
5
Dvojí pokoření
Dvě události znepokojily Švýcarsko a obě se Blocherovi hodily v jeho cestě nahoru. Příbuzní zavražděných Židů, kteří ve Švýcarsku hledali zmizelá konta, byli bankami hanebně odmítnuti. Věci se energicky ujala lobbistická organizace World Jewish Council. Švýcaři museli přihlížet, jak byla spolková rada, honorární vláda sedmi ministrů, která se schází každou středu, naprosto převálcována tempem moderní politiky. Švýcarsko se dostalo pod hospodářský tlak, dokud nezaplatilo vyrovnání o výši 1,5 miliardy dolarů. Široká veřejnost musela vzít na vědomí to, co historikové říkali už od 70. let: obraz heroického a příkladně dobročinného válečného Švýcarska protiřečil historickým faktům.
Druhou porážku utrpěla švýcarská duše v roce 2001, když padla pýcha národa, Swissair. Aerolinky, které vždy patřily k těm nejlepším, se dostaly do platební neschopnosti. Byl to obrovský šok. Země, která se sama považuje za vysoce seriózní, tvrdě pracující a lepší než ostatní, se stále více normalizuje.
6
Duchovní obrana vlasti
Po téměř sedmdesát let chápe Švýcarsko samo sebe jako skutečně zvláštní případ. Ve třicátých letech, kdy jej uzavřely mocnosti Osy, rozvíjelo ideologii „duchovní obrany země,“ zdůrazňující hodnoty jako krev a půda, jednota a venkovský život, a také vůle k obraně a zachování demokracie. Tím se švýcarští občané přizpůsobili duchu doby a zároveň se odlišili od Německa. Vojenští stratégové naplánovali přenechání rovinatých částí země útočícím Němcům a stažení se do „Réduit“, do gigantických bunkrů v horách, kde by Švýcaři zajistili, opevnili a vyhodili do povětří Gotthardský tunel, nejdůležitější severojižní osu. Vojenská připravenost a zároveň pragmatická politika spolkové rady, která německým přáním často vycházela vstříc, a také zájem Německa o válkou nedotčené Švýcarsko a jeho finanční rezervy, zbrojní průmysl a Gotthardský tunel, umožnily zemi přežít válečné roky bez obsazení.
7
Antikomunismus
a špiclování
Po válce se plynule pokračovalo v „duchovní obraně země“. Nepřítelem byl nyní východní blok. Každý školák se učil, že hrdinní Švýcaři zastrašili nacisty. Každý aspoň trochu použitelný Švýcar musel až do vysokého věku na tři týdny v roce narukovat, každý občan měl doma uniformu, zbraň a munici. Armáda civilní obrany měla nesmírný význam, protože bez kariéry oficíra jste se nedostali nikam ani v zaměstnání. Vedoucí pozice v armádě obvykle zastávali politikové, hospodářští vůdci a vysocí úředníci. (Do této modelové řady patří také Blocher).
Kritika armády platila za kálení do vlastního hnízda. Až do poloviny 80. let mělo Švýcarsko tajnou špionážní organizaci, která podávala informace o všech zásadních domácích záležitostech. Dělnictvo, které se ještě v roce 1918 odvážilo generální stávky, bylo dobře integrováno a zavázalo se k pracovnímu smíru.
8
Konkrétně: dobrá forma
Střízlivost a věcnost Švýcarů je úspěšně uplatňována v typografii, plakátové tvorbě, designu a architektuře. Umělecký výraz nachází v Zürcher Schule der Konkreten und konstruktiven Kunst, která vznikla ve 30. letech z Kunstgewerbeschule. Konkrétní umění je nepředmětné a je povinováno formě, jeho představitelé často pracují jako designéři či jako architekti (např. Max Bill). V roce 1949 kanonizoval Bill designérskou tvorbu rozvíjející Bauhaus a orientovanou na funkcionalismus díky slavné výstavě Die gute Form (Dobrá forma).
9
Diskurz těsnosti
(Diskurs der Enge)
V roce 1969 publikoval Paul Nizon ještě dnes citovaný esej Diskurs in der Enge. Nizon v něm vysvětlil, že těsnost Švýcarska je dvojí. Není to jen těsnost údolí, ale daleko spíše těsnost ducha, která vzniká, protože Švýcarsko nemá žádné centrum a má jen lokální umělce, protože žije z minulosti a brání se současnosti, protože – i když je to průmyslová oblast – se upsalo venkovskému životu, a protože umělci museli vycestovat, pokud se chtěli podílet na duchu své doby. Tento pocit těsnosti přežíval ve Švýcarsku hluboko do 70. let.
10
Švýcarsko neexistuje
1968 nechal Harald Szeeman Christa zabalit Kunsthalle Bern. Rok nato zašel ještě dál a vystavil lidi jako Richard Serra, Walter de Maria, Mario Merz či Beuys, který tam zařídil svůj Tukový kout. Pozdvižení veliké, tisk bezradný, Szeemana zbavili úřadu. V arcidemokratickém Švýcarsku existuje jen málo prostoru pro neobvyklé. K největší provokaci ale patřilo dílo skupiny Fluxus – umělce Bena Vautiera, které viselo na světové výstavě v Seville ve švýcarském pavilonu. Vautier na svůj obraz napsal: La Suisse n’existe pas. Švýcarsko neexistuje. Duše národa začala vřít. Švýcarsko neexistuje! Ve švýcarském pavilonu!!! ZAPLACENÉM Z NAŠICH PENĚZ Z DANÍ!!! Ještě o mnoho let později citují dopisy čtenářů tuto větu jako důkaz, kam až to s touhle zemí mohlo zajít.
11
Od sprejera
ke kulturnímu rozmachu
Byla to předzvěst konce 70. let v čisťounkém Curychu – objevil se tu sprejer. Zlost na „sprejera z Curychu“ byla velká, byl zatčen a dostal se do vězení.
V roce 1980 už bylo celé město plné posprejovaných zdí, protože militantní mládež se brzy vynořila v celém Švýcarsku. Mládež vyžadující peníze na alternativní kulturu a prostory volné tvorby byla umírněna obušky i velkými subvencemi. Ve zlatých 80. letech došlo ke kulturnímu rozkvětu. Jakmile v nějaké továrně ustala výroba, ozvalo se volání po vzniku nového kulturního centra.
12
Konec studené války
ve Švýcarsku
26. listopadu skončila se Švýcarsku studená válka jakýmsi výchovným pohlavkem. Pacifisté sesbírali 100 000 podpisů, aby mohl být odhlasován návrh zákona, který byl ve své radikalitě neslýchaný: zrušení švýcarské armády. 35,5 % Švýcarů řeklo „ano“. Elita Švýcarska předem stále zdůrazňovala, že více než 5 % by byla ostuda a že kdo by chtěl zrušit základ země – občanskou armádu –, ten je zrádce. To, že jedna třetina státu vypověděla věrnost, znamenalo konec staré koncepce švýcarského lidu. Totéž se znovu potvrdilo, když většina lidí působících v oblasti kultury bojkotovala oslavy 700 let založení konfederace.
13
Expo raz dva tři
Ústředním symbolem duchovní obrany země byla zemská výstava z roku 1939. Na ní se industrializovaná země zahalila do ságy o lancknechtech, sedlácích a pravých demokratech. Expo 1964 bylo už zasvěceno modernímu životu a hodilo se do země, která stála na prahu svého největšího rozkvětu. Do země přicházely cizí pracovní síly a brzy ji opanovaly změny šedesátých let. V roce 2001 se Expo mělo konat znovu, aby Švýcarsko získalo moderní Blocherovi obrácenou identitu. V roce 1997 jmenovala ředitelka Expa Fendtová uměleckou vedoucí Expa umělkyni Pipilotti Rist. Slavila se síla ženské moci. Rist přinesla čerstvý vítr, třeba tím, že na tiskové konferenci vystoupila v kroji. Pak ale prohlásila, že toho má plné zuby, přetížená ředitelka Fendtová byla odvolána a Expo01 přesunuto.
14
Nivelizace a demokracie
Ke Švýcarsku patří střízlivý a spíše rozvážný charakter. Nejsilněji se ukazuje v politice. Již s 50 tisíci podpisy si můžete vynutit národní hlasování. To ochromuje systém, protože všechny relevantní síly jsou zapojené ve vícestranné vládě. Kromě toho je třeba neustále brát ohled na jazykové oblasti a také 26 kantonů má silné postavení. Kdo chce řídit politiku, musí se pojistit na všech stranách a většinou potřebuje vícero pokusů. Příkladem je volební právo žen, které teprve v roce 1971 získalo podporu většiny. Protože občané několikrát za rok rozhodují o různých předlohách zákonů a mají velké sebevědomí, je vystupování politiků je skromné. Tak můžete na filmovém festivalu v Locarno potkat ministra financí s igelitkou v ruce a v džínové bundě, aniž by si ho někdo povšimnul. Nebo ministryni vnitra a kultury, která chce jít na film, ale zapomněla si permanentku na festival. Kontrolor jí vysvětlí, že takhle by mohl přijít každý. Je to sympatické, ale brání to velkým úspěchům.
Výjimkou je lucernské kulturní a kongresové centrum, které vybudoval špičkový pařížský architekt Jean Nouvel. K tomu potřeboval tři referenda, jednoho z nejlepších komunikátorů, místní politiku a hospodářský argument, že turistické město Lucern bude z kongresů profitovat. Kromě toho je Lucern katolický, a papeženec se spíše nechá svést k velkým gestům.
15
Švýcarství přece jen
existuje
V 80. letech začal hodinář Michel Jordi používat pojem „švýcarské etno“. Jeho myšlenkou bylo použít prvky švýcarského folkloru na různé doplňky, které se prodávaly jako dobové. Na konci osmdesátých let se pak objevila červená trička s bílým křížem, která nosili módy dbalí lidé. Zdálo se, že se národní symboly dají použít jako móda a tím se zneškodní. Mezi tím se ale tato móda dostala k maloměšťákům a mladým nacistům, kteří v den národního svátku narušili řeč spolkového prezidenta.
16
Rozmach a diskrétnost
Švýcarsko mělo vždy dobré galerie, umění zde vždy našlo odbytiště. To má sociologické důvody. Ve Švýcarsku udávají tón protestanti a ze Švýcarska pocházejí dva z velkých reformátorů, Kalvín a Zwingli. Asketický příklon protestantů, střízlivost Švýcarů a také demokraticko-buranské sebevědomí venkova vedou k ideálům diskrétního bohatství. Člověk něco má, ale moc se tím nechlubí. Sotvakdo si pořídí šoféra. A ještě méně jsou k vidění bodyguardi. Bohatí se ve Švýcarsku také neukazují na veřejnosti a ve světlech reflektorů. Ale fakt, že člověk není jen tak někdo, často proniká na povrch skrze umění. Každý pitomec, který má peníze, si může pořídit porsche a masivní hodinky, ale nákup správného umění vyžaduje znalce, kultivovanost a intelekt. A záleží také na volbě dobrého poradce při nákupu. Proto je ve Švýcarsku hodně sběratelů. Sbírkám jen prospělo, že během války nedošlo k žádnému přerušení obchodu. A že do země našlo cestu mnoho děl ze třetí říše.
17
Peníze a krásná umění
Umělecký provoz a trh je posílen bohatstvím občanů a veškerým kapitálem, který leží v bankách. Švýcarsko sice není nejlepší adresou pro diktátory či mafiány, ale když chcete neplatit daně či uložit peníze, funguje to stále ještě dobře. Nevýhodou černých peněz je, že když si je vyzvednete, nezaplatíte s nimi ani letenky, ani nájem. Proto tečou černé peníze do noblesních restaurací, krásných obleků a luxusních hotelů. A samozřejmě do umění.
Trh s uměním je sice hodně kontrolován, ale úplný přehled nemá nikdo. Proto se galeristé sotva budou divit, když zákazník zalistuje tučným balíčkem bankovek. (Pro ruské čtenáře: To je zde jinak velmi neobvyklé.)
18
Kariéra
Zlé jazyky mluví o mafii, pozitivně nahlíženo lze říci, že v Curychu existuje malá síť, která má dostatek sil, aby rozšířila informace o umělcích do celého světa. Do této sítě patří umělecký časopis Parkett, který, nyní pod vládou šéfredaktorky Bice Curiger, již 25 let sleduje samostatný kurs. Vydání Parkettu koupila MOMA a kromě činnosti pro Kunsthaus Zürich je Curigerová také kurátorkou časopisu Tate Magazine. S Parkettem je spojené také nakladatelství Scalo-Verlag, jež si udělalo jméno, protože nakladatel Walter Keller včas vsadil na fotografické umění a kromě starých švýcarských mistrů vydal také první knihu Nan Goldin. Tón udávající galerie v Curychu, jejíž program je podobně ložený jako Parkett, se jmenuje Hauser und Wirth. Galerista Iwan Wirth, nadaný prodejce, spolupracoval s Evou Presenhuber, jež má dobrý nos na umění a dnes také vlastní galerii, a díky své velmi bohaté obchodní partnerce a tchyni Ursule Hauser disponoval i kapitálem k tomu, aby mohl pracovat v klidu. Komu se líbí v této neformální síti a v jejích satelitech, ten může udělat rychlou kariéru, kterou ti zvenčí komentují jen skřípěním zubů. Rychlou uměleckou kariéru umělců a umělkyň jako Pippilotti Rist, Silvie Fleury, Ugo Rondinone či Olaf Breuning umožňuje i to, že dnes jsou všichni přímo napojeni na mezinárodní diskuzi. Přímo lokální a specifické umění už se dnes nalézt nedá, tvrdí alespoň Hans-Jörg Heusser, ředitel Schweizerisches Institutes für Kunstwissenschaft.
19
Diskurz volného
rozhledu
Z hnutí osmdesátých let povstala aktivní undergroundová scéna, která se manifestovala tím, že Švýcarsko se stalo pevností vlny techna. V Curychu v roce 1980 kurátorka Bice Curiger zorganizovala výstavu Saus & Braus, na níž spolupracovali punkeři, politikové a pozdější hvězdy jako zpěvák skupiny Yello Dieter Meier či Fischli & Weiss. V roce 1998 otevřela Curigerová curyšský Kunsthaus neumělecké veřejnosti výstavou Volný pohled na Středomoří (Freie Sicht aufs Mittelmeer). Titul je druhou částí sloganu hnutí mládeže, který začíná žádostí „Pryč s Alpami!“ Curigerová říká, že jsme tím trochu získali a Švýcarsko se stalo uvolněnějším a příjemnějším.
20
Obranyschopní Švýcaři
Případ Hirschhorn a křížové tažení curyšské policejní šéfky proti ilegálním barům a squaterům dokládají, že mimoumělecká scéna dělá dobře, když připomíná také švýcarské kořeny svých obranyschopných předků.
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář