Místo před obrazem

Maria Lassnig, Serpentine Gallery, Londýn, kurátoři Julia Peyton-Jones a Hans Ulrich Obrist, 25. duben – 8. červenec 2008


Rakouská malířka Maria Lassnig (1919) vystavuje v Londýně. Na zdech velkých světlých elegantních sálů Serpentine Gallery visí rozměrné figurální olejomalby, často autoportréty, jindy schematické postavy mužů a žen na bílém pozadí nebo znaková těla v barevném poli. Nejsou starší než tři roky, často jde o akty a často o autoportréty. Stejně jako prostě používá malbu jako vyjadřovací prostředek, který zahrnuje expresivní gestické tahy i plošné geometrické zkratky poučené avantgardou, používá i sebe samu jako model.
Když mluvím, nadužívám slova „jako“ a „vlastně“. Myslím, že je to vlastností myšlení, myslím v analogiích a skrze mluvení upřesňuji. V následujícím textu bych měla zdůraznit především slovo „pouze“, řeč bude o několika omezeních.
Lassnig studovala v letech 1941–1944 Akademie der bildenden Künste ve Vídni a v letech 1970–1972 School of Visual Arts v ew Yorku. Žila střídavě v Paříži, New Yorku a Vídni, kde působila v letech 1980–1997 na Hochschule für angewandte Kunst jako první profesorka malby v německy mluvících zemích. I v jiných ohledech je její pohlaví zmiňováno zhusta. Z dostupných anekdot na toto téma lze citovat odpověď kurátora Rudiho Fuchse, který umělkyni na otázku, proč se na trhu s uměním prosazovala v 70. a 80. letech ve srovnání se svými generačními kolegy hůře, odpověděl: „Protože jsi žena a už máš jistý věk.“ Při vnímání maleb nelze genderové hledisko podceňovat, ale v tomhle případě jde hlavně o ten jemný rozdíl mezi tím, když muže a ženy maluje žena a když muž – poznat se to snad dá, ale popsat to lze stěží. Možná s tím ale souvisí metoda, o které Lassnig sama hovoří jako o body awareness painting, nebo o introspektivní malbě – zřekla se používání fotografie a maluje-li figuru, nemaluje to, co vidí, ale to co cítí. Jako by se malováním dostávala zevnitř na povrch. Někdy tenhle přístup vede k radikálním zkratkám, které v minulosti vynesly Lassnig od kritiků nařčení, že je groteskní, nic víc. Groteskno ale není cílem, je pouze vedlejším produktem toho, jak my jako diváci vnímáme tělesné deformace, jež ale pouze dokládají, že umělkyně následuje svůj instinkt, přestože výsledek je někdy nepříjemně schematický. Redukce je ale princip, který může přinést významný zisk, jako na posledních malbách, kde se Lassnig zřekla pozadí a nahá těla nechává na nahých, pouze bíle našepsovaných plátnech. Její obrazy jsou vždy narativní, vržením protagonistů do prázdného prostoru získávají tyto příběhy obecnější platnost.
Jestliže je celé tělo nositelem výrazu, na obrazech Marii Lassnig je kůže jako maska. „Flesh is the reason why oil painting was invented,“ citují Willema de Kooninga v katalogu. Plochy těl jsou jako slupky odhozené na plátno. Stáří rovná se více kůže, více kůže znamená více možností. Na grafice Květina z roku 1987 vyrůstá tvář jako plochá maska nebo papírový drak ze stonku s dvěma listy z deskovité základny vznášející se na temném pozadí upomínajícím k vizím Odilona Redona. Jako druhá kůže se na obrazech objevuje igelitová fólie, metafora vztahovosti. Sama žena, sám muž pod igelitem, stará nevěsta pod rouškou, která jí vytváří v obraze intimní prostor, chrání ji a zároveň zdůrazňuje její izolovanost. Igelit stejně jako drapérie zdůrazňuje gravitaci nebo-li neúprosné fungování fyzikálních zákonů, nezakrývá, pouze odděluje, má charakter sanitárního materiálu.
Lassnig studovala malbu v nacistickém Rakousku, to znamená že s díly expresionistů se setkala až po válce. K tématu těla se dostala přes surrealismus. „V Klagenfurtu, kde jsem žila, psal jeden právník surrealistické básně. Tak se do našeho městečka dostal surrealismus.“* Stejně jako pro surrealisty je i pro Lassnig důležité rozlišování mezi tělem-subjektem a tělem-objektem. Mezi těmito dvěma póly nachází témata jako strach, stáří, závislost, nemoc, souboj.
Představuji si Mariu Lassnig jako profesorku, která na své studenty kladla stejně přísné požadavky jako na sebe samu. O svých abstraktních malbách z padesátých let hovořila neúprosně jako o knedlíkové figuraci (Knödelfiguration), v interview s Jörgem Heiserem pro Frieze 103/2006 označila své aktuální práce za „žánrové“ nebo „drastické“ malby. Z čistě formálního hlediska mohly tyto obrazy vzniknout o několik desetiletí dříve. Žánrový obraz ale předkládá výjevy z každodenního života, v tomto případě drastické svou přímostí. Dnešní noviny jsou plné fotografií mužů létajících vzduchem v soubojích tělo na tělo na neurčitém zeleném pozadí. Lassnig svým postavám namísto zeleného obdélníku propůjčuje pro jejich souboje bílé plátno, na kterém spolu prohrávají žena kůže a muž nafukovací míč. Za plátny pomalovanými olejovými barvami prosvítá zkušenost s mediálním zhodnocováním skutečnosti.
V předsálí se promítají experimentální filmy, které Maria Lassnig vytvářela od sedmdesátých do devadesátých let. Odehrávají se v nich metamorfózy forem, vztahů a historie umění, umělkyně v legračních převlecích vypráví svůj život. Filmy připomínají, čím vším prošla, zastupují její dlouhou uměleckou minulost. Jakmile se ale dostaneme do hlavního prostoru galerie, nejsilněji funguje prostě to, že tam nic jiného kromě všech těch nedávno vzniklých maleb není. Návštěvník výstavou prochází s očekáváním, že přijde nějaký zvrat, vysvobození, ale namísto toho musí čelit dalším a dalším obrazům, které ho drží u již identifikovaných témat. Je vydán na pospas autorčině nelítostnosti vůči sobě samé a pak zažije něco jako probuzení, aha tak je to jen toto, co vidím, to je ono. Jediné, co se ještě objeví – po autorce a modelce v jedné osobě zbývá prázdné místo před obrazy.

01.02.2008