Happy House

Chceme-li změnit svět, většina lidí nás bude považovat za idealisty. V jistých krajních případech dostává idealismus podobu nauky nebo programu. To občas vede k revolucím všeho druhu. Pokud k revoluci nedojde, ale snaha přijít na to, jak zlepšit život většiny lidí, přetrvává, mluvíme o utopii.
Moje utopická představa se zrodila ve chvíli, kdy jsem přemýšlela nad termínem in transition, pod kterým si představuji nejen fyzickou proměnu, ale zároveň změny vědomí, přechod do jiného stádia, něco mezi.
Právě tehdy jsem zjistila, že můj domov je na prodej. Nic zvláštního na tom není, stejně jako většina lidí se stále přemisťuji, zažívám krize, bojuji s okolnostmi. Postupem času k těmto situacím začne člověk přistupovat stejně jako ke špatnému počasí. Otužuje ho to, nutí ho víc a jinak přemýšlet o světě, zabrání mu uvíznout v mělké bažině skepse, z níž lze všechny okolo bodat zbytečným sarkasmem.
Právě tak jsem vymyslela Happy House a našla starou vilu s velkou zahradou, kam bychom se všichni vešli: naše redakce, já, přátelé výtvarníci a všichni, koho bychom pozvali. A najednou zjišťuji, že probíhá soutěž a vítezi jsou přislíbeny dva roky štěstí a pomoc v realizaci vlastního „programu tvůrčí rezidence“. Dnes se všichni někam přemisťují, ne kvůli cílům, ale kvůli možnostem, a proto není potřeba vysvětlovat, co to znamená, ale ještě před několika lety bych takové termíny jen tak nepoužívala. Takže štěstí mě potkalo a stejně jako další finalisté jsem letěla obhájit svůj projekt do Varšavy, kde nás mělo z původních deseti zůstat jenom šest.
Už v letadle jsem zjistila, že všechny mé naděje jsou marné a nikdo nehodlá podporovat naše nápady. Místo toho je finalistům nabídnuta možnost navštívit dvě vybrané tvůrčí rezidence a tím získat jedinečnou zkušenost. Ptala jsem se: „Ale co naše vlastní projekty? Měli byste nám alespoň napsat nějaké reference. Když z toho nic nevznikne, jak budeme vysvětlovat úředníkům z evropských fondů, kam zmizely peníze, které do projektu „Velkých rezidencí“ vložili?“ Načež se mi dostalo odpovědi, zda si opravdu myslím, že po dvou letech si na naše projekty někdo vzpomene.
V tu chvíli se mi udělalo ze všeho zle. To je ono! Koho zajímají nějaké projekty bezejmenných romantiků? K čemu jsou další malé utopie, když už i tak je opravdu mnoho, nekonečně mnoho nejrůznějších programů, s jejichž pomocí se dají krásně získávat a utrácet peníze? No a co, předávat si zkušenosti je bezesporu užitečné. Permanentní in transition – jedno přechází v druhé, všechno je v neustálém pohybu.
Nešťastní a zmatení, nikomu nepotřební finalisté přešlapovali na mezinárodní slavnosti „Předávání zkušeností mezi Velkými rezidencemi“. Potom si nás zvali po jednom a ptali se nás: „Co od tohoto programu očekáváte?“ První otázka v survey seznamu – mimochodem pro všechny rovněž dobře známý termín. My už jsme neočekávali nic, už jsme vše pochopili. Happy House byl oceněn jako jeden z nejlepších projektů. Přemýšlela jsem, že bych se zúčastnila rezidenčního pobytu pro finalisty a za peníze ze stipendia začala realizovat svůj projekt. Ale nevím, jestli by to stačilo. Pokud by se ovšem ke stipendiu připočetly i náklady za nádherné bílé lilie a jiné „pantagruelovské“ dárkové předměty, projekt typu Happy House by se dal zrealizovat klidně dvakrát.
…Zatím ale pokračuje nefalšovaný in transition ve vší parádě. Myšlenky proplouvají mimo mě. Rozpačití finalisté si jeden druhému stěžují na nešťastný osud a pokorně odjíždějí do rezidencí, kam je poslali. Kdyby se raději poučili ze zkušeností svých kolegů: štěstí je v boji a v jednotě je naše síla. Čtěte dál. Zůstaňte s námi. Pokračování příště.

01.02.2010