Časopis Umělec 2008/1 >> Láska a smrt (z Mexika až do Vídně) | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Láska a smrt (z Mexika až do Vídně)Časopis Umělec 2008/101.01.2008 Tony Ozuna | review | en cs de es |
|||||||||||||
„Viva La Muerte!“ — umění a smrt v Latinské Americe
Kunsthalle Vídeň, 17. října 2007— 17. února 2008. Rakev posledního mexického císaře, Jeho Veličenstva Maximiliána I., se nachází v královské hrobce ve Vídni, kam byla převezena rok poté, co byl v Mexiku v roce 1867 veřejně popraven popravčí četou. Než se stal císařem, byl Maximilian pouhým arcivévodou. Jeho oficiální titul zněl Jeho Císařské a Královské Veličenstvo Arcivévoda Maxmilián Rakouský, Královský Princ Uherský a Český. Ve věku 34 let byl prohlášen císařem Napoleonem III. a v roce vyslán do Mexika se svou ženou, císařovnou Charlottou. Jejich láska však záhy skončila. Kdyby o tom měli rozhodovat Mexičané, byly by Maxmiliánovy kosti (již bez kapky modré krve) ponechány na hromadě spolu s ostatky jeho lokajů a francouzských vojáků, a jeho lebka by skončila ve smetí. Ale ačkoli pro prezidenta Benita Juareze znamenala jeho poprava národní triumf, z pohledu Rakouska (a Evropy obecně) šlo o vrcholné zneuctění. Proto lze lebky a kosti, které jsou součástí vídeňské výstavy „Viva La Muerte!“ v Kunsthalle, považovat za další výsměch, ne-li dokonce za pohanu ostatků ubohého Maxmiliána, jelikož se tato výstava nachází prakticky přes ulici od vídeňských královských paláců a krypty. Koncepce výstavy „Viva La Muerte!“ je částečně inspirována slavností „Dia De Los Muertos“ čili „Dnem mrtvých“, a představuje calaveras, tedy kosti, lebky, květiny a oltáře zasvěcené mrtvým. Výstava je radostně barevná a podobá se tak zmíněnému mexickému národnímu svátku, který oplývá optimismem a veselím, ale i hrůzným kouzlem a který se slaví v soukromí domova i veřejně na hřbitovech po celé zemi. Oslavencem je smrtka, která nás s úsměvem na tváři dloubá do žaludku — aby nám připomněla, že ten, kdo dnes nemá hlad, patří k těm šťastnějším! Ale mimoto tato výstava hlouběji a bolestněji komentuje přebujelou a stále se rozvíjející kulturu násilí a smrti v Latinské Americe a zvláště v Mexico City (nejnebezpečnějším městě na světě), ale také v Kolumbii, Guatemale, Brazílii atd. (kde život nemá valnou cenu). Díla vybraná kurátory, kterými byli Gerald Matt a Thomas MieBgang, nám zjevují dosti pochybnou dohodu mezi touto rozlehlou krajinou a jejími obyvateli. Na druhou stranu díla tohoto druhu promlouvají za autory samotné (reprezentující generace ticha), kterým už je zřejmě jedno, jaký budou mít jejich díla dopad. Tento postoj je obzvlášť patrný ve videu Quién puede borrar las huellas? (Kdo může smazat stopy?), jehož autorkou je Regina José Galindo (nar. 1974). Sledujeme ji, jak kráčí bosa po chodnících v Guatemala City, nese kovovou mísu plnou krve, ve které si pravidelně namáčí chodidla, aby po sobě zanechávala krvavou stopu. Její cesta záměrně vede od budovy Ústavního soudu k Národnímu paláci a každá z jejích stop symbolizuje tisíce nevinných civilistů, kteří zemřeli rukou příslušníků armády či polovojenských organizací (finančně podporovaných a vyškolených CIA) v průběhu „občanské války“, jež trvala přes 40 let, nebo v bojích o půdu mezi mayskými indiány a Ladrino (mestici vlastnícími plantáže) mezi lety 1954–1996. Přestože tyto boje byly již oficiálně ukončeny, prakticky probíhají dodnes. Dílo Quién puede borrar las huellas? bylo vytvořeno na protest proti kandidatuře ex-diktátora Efraína Ríose Montta v prezidentských volbách v roce 2003. Přestože byl generál Rios Montt u moci pouze v letech 1982 až 1983, je považován za jednoho z nejkrutějších vojenských diktátorů v historii Guatemaly. Má na svědomí smrt 10 000 indiánů a útěk více než 100 000 uprchlíků do Mexika v důsledku kampaně „znovuzrození křesťané“ namířené proti domnělým levičákům. Juan Manuel Echvarría (nar. 1947) vybral svá díla ze série Corte de florero (Květinový řez), jež zahrnuje jednoduché černobílé fotografie lidských kostí seřazených do květinových vzorů a vyfotografovaných na způsob botanických tisků. Autor jimi vzdává poctu známé kolumbijské botanické expedici pořádané v osmdesátých letech osmnáctého století, která se zasloužila o první klasifikaci a rozbor původní vegetace. Název jeho cyklu ovšem odkazuje rovněž k brutálním praktikám používaným v průběhu politických konfliktů mezi levičáky (rolníky) a konzervativci (vlastníky půdy) v padesátých letech minulého století v Kolumbii. Slangový pojem „Corte de florero“ tehdy vyjadřoval praktiku, při které se oddělily končetiny a hlava oběti od trupu a useknuté údy se následně vsadily do krku oběti jako květiny do vázy. Klaunova lebka od Vika Munize je skutečná a nedotčená lidská lebka (ve skleněné skříňce) zubící se v posměšném šklebu a s nalepeným velkým klaunovským nosem (který vypadá jako kost). Podle Munize (nar. 1961v Sao Paulu) představuje klaunova lebka brazilskou pravicovou vojenskou diktaturu šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Jedná se o vyobrazení smrti, která se vysmívá svým obětem do tváře – kostlivá tvář klauna, vtipálka, který svým nevinným výrazem zosobňuje tvář, jež pod maskou reforem nastolila v Brazílii vládu „hrůzy, cenzury, lží a podvodů“. Další Brazilec, oceňovaný Cildo Meireles (narozen 1948), vládne střední části výstavního prostoru svou instalací Como construir catedrals (Jak stavět katedrály, 1987). Toto dílo sestává z černých závěsů, které obklopují prázdný prostor, nad nímž ze stropu vertikálně visí 2000 lidských kyčelních kostí a jiných kostí nohy; ve středu prostoru je jezírko stříbrných mincí (60 000), z jehož středu vystupuje tenký komínek 800 hostií (užívaných při katolické mši). Tyto mince jsou obklopeny šedými cementovými bloky, nad kterými nad kostmi prosvítá tlumené světlo vytvářející jemnou, duchovní atmosféru. Dílo odkazuje k jihoamerické historii v období mezi lety 1610 a 1767, kdy v Brazílii, Paraguaji a Argentině probíhalo sedm jezuitských misí s cílem obrátit indiány na katolicismus v osadách. De facto šlo o indoktrinační otrokářské tábory. Tento brutální pokus obrátit celou civilizaci na novou víru umožnil, aby se zde zakořenilo „fatální propojení moci, bohatství a spirituality“, jež je znepokojivě přítomno i v současné společnosti, ačkoli zdánlivě panuje klid zbraní. Cristina García Rodero (nar. 1949 ve Španělsku) je zastoupena cyklem fotografií nazvaných Okultní Španělsko zachycujících španělské vesničany (v moderní době) při staletí starých pohanských oslavách, rituálech a průvodech, ne nepodobných podivným ritům a procesím španělských katolíků. Toto neobvyklé spojení kultur, které vytvořily „Dia De Los Muertos“, by ovšem nemělo nikoho překvapit, jelikož obě kultury jsou v kultu smrti a násilí již perverzně zakořeněny a jako by byly ke smíšení v určité fázi historie předurčeny: dokazuje to analogie inkvizičních praktik a okultních a pohanských mýtů španělských katolíků a estetiky smrti Aztéků včetně krvavých lidských obětí bohu slunce. Naštěstí se ovšem nezapomíná na černý humor, který je přítomen zvláště v díle mexického umělce známého jako Dr. Lakra (nar. 1972), který na staré fotografie z ateliérů, pohlednice a plakáty z minulé éry kreslí enigmatické kostlivce. Nezáleží na tom, jak přitažliví a sexy jste, smrt je všudypřítomná – její stín číhá za rohem a prstem klepe právě na VAŠE rameno – a to je poselství pozměněných krásek Dr. Lakry. Tuto neukázněnou směs kultur podtrhuje americko-kubánská dvojice Jennifer Allora (narozena ve Philadelphii, 1974) a Guillermo Calzadilla (narozen v Havaně, 1972) žijící v Portoriku svým videem Sweat Glands, Sweat Lands (2006), vtipným a ďábelsky kousavým zároveň. Video začíná detailním záběrem opékajícího se prasete, které se otáčí na rožni u kohosi na dvorku; divák následně zjistí, že rožeň se otáčí pomocí hřídele automobilu upevněného na špalcích. V tom autě sedí chlapík, přidává plyn, s přehledem kouří cigaretu a poslouchá Reggaeton, nebo spíše politické hartusení/básnické výlevy zpěváka Reggaetonu ve španělštině („Co znamená sociální řád? Jakej vy vyznáváte speciální řád? Tuk, co ukapává z hot dogů? Demokracii?“). Zpěváka recitujícího tento text doprovází pouze střízlivý proud zvuku, žádný výrazný beat ani rytmus, jeho slova tedy vyznívají velmi ostře. Politická a sociálně-historická dimenze vystavených děl pomáhá celkem 24 umělcům vytvořit ohromující kolektivní atmosféru beznaděje doprovázenou odpuzujícím, a přesto vábným úsměvem i sladkým pachem krve. Výstava Viva La Muerte! smrtí přímo překypuje, což může být paralyzující a demoralizující, ale zároveň nám významně zprostředkovává pojem o tom, jak se ta ohromná spousta lidí (zvláště nevinných obětí) ve své situaci cítí. Citát Octavia Paze: „Náš kult mrtvých je kultem života, stejně jako veškerá láska, která touží po životě, prahne po smrti,“ jenž tuto výstavu doprovází, má však spíše dráždit a přitahovat, než výstižně popisovat díla, která byla na této skupinové výstavě představena. Kunsthalle ve Vídni pravděpodobně zamýšlela současně pořádanou výstavu a svou hlavní atrakci, skupinovou výstavu nazvanou „Pravdivá romance – alegorie lásky od renesance do současnosti“ jako oddech od „Viva La Muerte!“ nebo její psychologický protipól. Ve skutečnosti se jedná o dokonalý protiúder. Velkoplošná videoprojekce Rest Energy (Klidová energie) od Mariny Abramovic u vchodu tuto pointu formuluje dosti jasně: muž a žena stojí tváří v tvář a mezi nimi se nachází velký luk a šíp — žena pozvedá luk proti sobě, přičemž se napíná tětiva, připravená vyslat šíp přímo do jejího srdce, šíp však spočívá v ruce muže (který jej táhne zpět, aby nevystřelil, a zároveň jej na výstřel připravuje). Výstavy „Viva La Muerte!“ a „Pravdivá romance“ jsou vzdáleny pouhé dvě minuty od sebe, asi 50 kroků nahoru po schodišti – romanci či lásku a smrt v díle Rest Energy však dělí pouhý zlomek vteřiny.
01.01.2008
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář