Mé Švýcarsko

Toto není ve skutečnosti článek o Švýcarsku,
ale o mě a o tom, jak jsem byla šťastná v této cizí zemi,
o níž si každý člověk udržuje v představách řadu klišé.

Krátká předmluva
aneb jak všechno začalo

Swiss Formula a Edelweiss

Když se před mnoha lety začalo v mém rodném Bělorusku všechno potichu, avšak přesto znatelně měnit, zavřeli Fakultu umění a kultury při EHU (European Humanitarium University), kde jsem studovala, a mně nezbylo než si urychleně najít práci. Tak jsem se dostala do kosmetické firmy, která do Běloruska dovážela švýcarskou kosmetiku Swiss Formula. Překládala jsem letáky k výrobkům (sortiment tvořilo 88 položek), dělala prezentace a prodávala kosmetiku na tržišti. Alpské trávy, které měly zvýraznit krásu každé ženy, mi zanechaly památku v podobě lehce načervenalých rukou. Zima byla obzvlášť tuhá. Tancovala jsem po tržišti, abych se ohřála, prodávala Swiss Formulu a vysvětlovala: „Chcete být také tak krásné? To všechno jsou alpské trávy a je mezi nimi i kouzelný kvítek Edelweiss (o němž jsem věděla od Vladimira Nabokova)“. Byla jsem plná energie, svěží a ruměná zimou, takže mi věřili a kosmetika šla dobře na odbyt... Po příjezdu do Švýcarska jsem zjistila, že tam žádnou kosmetiku Swiss Formula nemají, a nesetkala jsem se ani s jedním člověkem, který by se setkal s Edelweissem. Ve Švýcarsku mají v oblibě mýty a pravidla, a já mám pocit, že mýty si vymýšlí jen proto, aby život podle pravidel nebyl tak nudný.

Dívky na bicyklech
v krajině luk a krav

Dalším dotekem s touto zemí, o níž jsem měla značně barvotiskové představy, bylo setkání ve vlaku před pár lety. Mladík jménem Kolja pocházející z Polocku se se mnou podělil o své dojmy – kterak si přijel do Švýcarska vydělat a jak tam nakonec zůstal na základě prohlášení, že je politický uprchlík. Říkal, že mnozí z jeho známých, kteří takto dostali statut uprchlíka, žijí v horách, a tam je skutečně moc krásně – zelené louky, černobílé krávy a zasněžené vrcholy; akorát autobus, kterým se člověk dostane dolů, jezdí jednou za týden. Ještě vykládal o tom, jak dojíždí do práce a jak každé ráno ve stejnou dobu do vlaku přistupuje dívka s kolem. „Po nějaké době,“ vyprávěl, „ztrácíš pocit skutečnosti. Bělorusko je pro mě ale teď ještě méně reálné, jako když vyměníš barevnou televizi za černobílou.“ Moje představy o Švýcarsku se tak poněkud rozšířily – stalo se pro mě zemí s alpskou trávou, kravkami a dívkami s bicykly, nastupujícími každé ráno do vlaku.

Pro Helvetia

Jemný mladík mi věnoval jednofrankovou minci, na níž byl nápis Pro Helvetia. Jak se ukázalo, je to název kulturního fondu, pro který jsem o měsíc později začala psát projekt bělorusko-švýcarské umělecké spolupráce. Během této práce jsem prošla obrovské množství informací o této po všech stránkách vzdálené zemi. Dozvěděla jsem se, že tam mají kantony, v nichž se mluví různými jazyky a které připomínají malé samostatné státy a že v jednom z nich získaly ženy volební právo teprve v roce 1993. Překvapilo mě, když jsem objevila hodně společného s Běloruskem. A byla jsem překvapena ještě daleko víc, když jsem po příjezdu do Švýcarska viděla, jak se to, co mi připadalo tak podobné, ve skutečnosti odlišuje. Z Pro Helvetia poslali můj projekt Madeleine Rey, která stojí v čele Společnosti bělorusko-švýcarského přátelství v kantonu Argau a s níž jsem se náhodou potkala o rok později na schodech v souvislosti se zahájením výstavy švýcarského umělce Markuse (Markus Eichenberger) v Minsku.

Zvuky

Markus tehdy do Minska přivezl zvukové instalace – zvuky Curychu zachycené na různých místech. V Minsku se nikdo s ničím podobným nesetkal. Minskému kurátorovi výstavy připadalo, že zvuky samy o sobě jsou nějak málo, a doplnil expozici malbami – převážně abstraktními – běloruských umělců. Markus nerozuměl smyslu tohoto doplnění. Běloruský návštěvník byl vyveden z míry a snažil se dobrat vysvětlení cestou asociace, přičemž spojoval cizí zvuky a nepochopitelné obrazy (byla to poslední výstava v galerii ONIK/kino). Kurátor Nikolaj Poganovskij, známý v Minsku svými liberálními názory, se ukázal být příliš aktivním.
Záhadnou shodou okolností dokončoval Markus právě v době mé návštěvy ve Švýcarsku práci na identickém projektu – zvuky Minsku byly tehdy nahrány a představeny v kulturním centru Bosville. Při té příležitosti se vyjádřil: „Curych je pro mě hluché a mlčenlivé město, úplně bez zvuků, ne jako Minsk, což je pastva pro ucho. Tady je jediným živým místem nádraží.“ Seděli jsme na stanici a pozorovali vlaky a já jsem přemýšlela o tom, že pro mě se ve Švýcarsku hlavním zvukem stalo slovo „genau, genau“ (samozřejmě, jistě), kterým všichni Švýcaři zhusta doprovází své výroky, a siréna, která zněla všude možně v jakoukoli denní nebo noční dobu. Zeptala jsem se, jak je to možné, vždyť je to jedna z nejbezpečnějších zemí s velmi nízkou úrovní kriminality. A dostalo se mi odpovědi, že to je tedy pro všechny případy – systém ukazuje, že pracuje, aby k ničemu nedošlo. Podivila jsem se; mému pocitu štěstí to nicméně nepřekáželo.

Pocity

Kromě již zmiňovaného pocitu štěstí bylo mým nejintenzivnějším dojmem neustálý pocit sebekontroly udržovaný všudypřítomnými kamerami. A myslím, že tento pocit sdíleli všichni kolem – natolik se přísně řídili psanými i nepsanými pravidly, když přecházeli přes ulici na tu správnou barvu a líbali se venku vždy pouze při setkání a loučení, ačkoli vždycky třikrát. Jednou jsem šla s nějakým odstupem za ženou vytrvale stoupající po schodech. Najednou si začala upravovat blůzu, potom klobouček, nakonec se zastavila, podívala se na mě a začala se s někým bavit po telefonu – vysvětlovala, že je už u domu a aby jí šli naproti. Mluvila přitom velmi nahlas a výrazně vyslovovala, abych ji slyšela. To bylo ve tři odpoledne prakticky v centru Curychu.

Lidé

V prvé řadě jsou hezcí. Nikde jinde jsem nepotkala tolik skutečně krásných lidí s rozmanitými obličeji a charakteristickými pohyby. Jsou zpravidla urostlí a vysocí. Soudě podle množství běhajících se většina z nich věnuje sportu. Obvykle jsou vyrovnaní a přátelsky naladění. Ani jednou jsem neslyšela, že by se někdo hádal, křičel nebo i jen mluvil nahlas. Nepřítomnost nervozity ve společnosti je jako horský vzduch – nejdřív se člověku zatočí hlava, pak si zvykne.

Z dopisů vzdálenému příteli:
Sedím v kavárně Odeon, kterou si oblíbil Lenin. Je tady hodně gayů, Arabů a pak taky lidí jako jsem já, kteří něco píší nebo kreslí. Africký mladík vysvětluje svému společníkovi, že si raději nepouští lidi moc blízko a brání se emocím: „You know always you can go in this way or in that way, but always it just takes you a lot of energy, time and money.“ Lidé v zemi, kde se vyrábí nejpřesnější hodinky na světě, umí počítat a šetřit a dělají to rádi – tak je to.

Veřejná místa

Lidé se po ulicích moc neprocházejí – ulice jim slouží k přemisťování nebo se tam věnují sportu. Pokud se po ulici jen tak procházíte, jste nejspíš turista. Běžný Švýcar pojede na kole nebo autem za určitým přesně vymezeným cílem. Jedním z takových cílů bude bezpochyby MIGROS – oranžová hranatá písmena jsou vidět všude. Obzvlášť v noci působí surrealisticky, jak se vznášejí nad dálnicemi spojujícími města. MIGROS není jen největší síť supermarketů, ale celý rozvětvený systém, který zahrnuje restaurace, kavárny, banky, kadeřnictví, kina. Lidé tam nechodí jen nakupovat – MIGROS tvoří důležitou součást jejich života. Pokud váš partner dává přednost nakupování v COOP, což je druhý obchodní gigant, věčně budete mít příležitost ke sporům a témata pro diskusi. V curyšském MIGROSu, nedaleko obvyklého místa schůzek, se nachází Migros Museum für Gegenwartkunst – museum současného umění. Supermarket se současným uměním? Nikdo mi nedokázal vysvětlit, co že vlastně znamená MIGROS. Ale nejlepší práce (art work), která člověka napadne, a to nejen v souvislosti s MIGROSem, je Je Suisse (Anja Kofmel), http://www.agent-provocateur.ch/view agents?id=98&pl=wmv&size=I.
Každý supermarket má přibližně stejný výběr zdravých biopotravin určených k udržení kondice. Největší a nejmalebnější bleší trhy jsem však rovněž poznala v Ženevě. Nejneobyčejnější a s nejpozoruhodnějšími prodávajícími byl noční trh mladých v Curychu. Nejzvláštnější, s neuvěřitelnými vynálezy a lidmi byl ve squatu, kde jsem žila. V každém případě byla však podobná událost spíš lidovým svátkem, nežli pouhým trhem.

Ulice

Jsou vynikajícím místem k vycházkám. V německé části je patrná snaha o absolutní čistotu, ve francouzské je všechno trochu živější. Po psech se uklízí a obecně lidé dodržují pořádek hraničící se sterilitou. Obyčejné cleaning ladies při ucházení se o místo nevystačí s několika doporučeními, ale musí předložit řadu certifikátů dosvědčujících, že uklízí na profesionální úrovni. To mi znovu připomnělo Bělorusko, kde snaha o čistotu místy nabývá paranoidního charakteru (klasický případ popisovaný v psychologické literatuře: jde-li všechno špatně a rozpadá se i osobní svět člověka, je třeba pustit se do velkého úklidu). Všechno je renovované a estetizované, včetně stavenišť, košů na odpadky a nástěnných grafitti; všechno musí být krásné. Projekty The Beauty Tiny Hauser, které na toto reagují, předvádějí estetizovaný odpad. Nejedná se o nový objev v současném umění, tvorba Tiny však vyniká absolutizací procesu estetizace a výsledkem je mimořádná pitoresknost jejích instalací.
Ve srovnání s Běloruskem působí nicméně švýcarské úsilí o pořádek skutečněji, ačkoli lidé už mají sem tam pocit, že je tento trend omezuje, a začínají protestovat. Je to jedna z mála zemí, kde demonstrativní zahazování papírků představuje téměř něco jako uměleckou protestní akci. Nápis na zdi „We don´t want the clean city“ je přestupkem proti veřejnému pořádku. Nutno ale dodat, že protestujících je poskrovnu.
Ve Švýcarsku přišli na efektivní způsob boje s protesty tohoto druhu – poskytnout podporu a svést do patřičného koryta. Obecně platí, že stát podporuje všechny druhy umění těmi nejrůznějšími způsoby, od dotování malých začínajících galerií, přes vyplácení stipendií na zahraniční studium mladých umělců, až po poskytování slev na jízdenky, zpravidla vlakové (železnice je hlavním a nejpohodlnějším dopravním prostředkem), pro cesty na umělecké akce, kupříkladu na Mezinárodní festival komiksu v Lucernu, ale i na jiné, méně významné. Je to dobrá startovní pozice; po nějaké době se umělci začínají nudit a odjíždějí za zábavou někam jinam. Ale začínat jako umělec ve Švýcarsku je dobré a velmi pohodlné, jak vám každý potvrdí.

Architektura

Architektura – mluvím především o Curychu – představuje v důsledku téměř naprosté nepřítomnosti lidí krystalický příklad čistého konstruktivismu. Lidé se zpravidla dopravují auty, menší část tramvajemi a chodců je v městské krajině zanedbatelné množství. Pocit prázdnoty nabýval někdy až surrealistických rysů. Téměř každý den jsem chodila kolem vysoké budovy ze skla a kovu. Při pohledu do oken jsem viděla kancelářské interiéry, na stole jablko nebo fotografie blízkých, sem tam zapnutý počítač, a nikdy ani jednoho člověka.
Na vliv takto mocné architektury reagují umělci různými způsoby. Pro sebe jsem si je pracovně rozdělila na dvě velké skupiny – na ty kteří zachovávají čistotu geometrických linií a vytváří racionální umělecký prostor, a na ty, kteří se snaží vystupovat proti této logice zdrženlivé uměřenosti a vší silou pestrých barev a tvůrčího vytržení se vrhají na švýcarský pořádek.
Úřady snaží renovovat všechny více méně živé staré domy. Obyvatelé mého squatu byli velmi pyšní na své obydlí a říkali: „Máme tu dokonce i fresky, štukovou výzdobu na stropě, dřevěné schody a pravý mramor v koupelnách.“

Squat

O tomhle jsem chtěla psát zvlášť. Chtěla jsem vyprávět o undergroundové kultuře, o její historii a typickém projevu – squatech. Jenže tento squat byl pro mě v prvé řadě domem, kam jsem se po dva měsíce vracela.
Když jsem si po příjezdu do Švýcarska uvědomila, že nemám jasnou představu, kde a proč tam chci vlastně prožít nějakou delší dobu, a kultovní umělec Mark Divo přišel s nápadem „umístit“ mě do squatu, nebylo mi úplně dobře. Představovala jsem si polorozpadlý dům obývaný potkany a zdrogovanými pankáči, s mihotavými plameny svíček na studené kamenné podlaze. To, co jsem uviděla, byl ale pravý švýcarský squat – překrásný starý dům v centru města, téměř na břehu Curyšského jezera, s točitými schody vedoucími do nebe a orchidejemi na toaletách. Každý obyvatel měl vlastní místnost, rodiny a lidé s dětmi pak byt. Koupelny a kuchyně byly společné, nahoře v domě byly pračky, dole myčky na nádobí.
Bez ohledu na ztížené podmínky – občasné zastavení dodávky teplé vody a vytápění – všichni prali, myli se, uklízeli a zalévali květiny. V přízemí byla „společenská místnost“ s internetem, prostorem pro tanec a volnou tvorbu, kde se každé úterý pořádaly společné večeře, k nimž obyvatelé domu, podle toho, jak na ně vyšla řada, měli připravit něco neobvyklého. Kromě toho se organizovaly ještě gurmánské párty, což byla tradice zavedená před třemi lety jednou dívkou. Od té doby každý z curyšských squatů, kterých je v současnosti sedm, pořádá některé úterý hostinu, kam přijedou také squateři z Bernu, Basileje a dalších měst. Většinu pokrmů jsem ani nedokázala pojmenovat, všechno bylo vybrané a velmi krásné. Nejednou se připomínaly filmy Tisíc a jeden recept zamilovaného kuchaře a Velká žranice.

Z dopisů vzdálenému příteli:
...Žiji až úplně pod střechou v maličkém teplém pokojíku s oknem, židlí a matrací. Všichni jsou tady přátelští a přívětiví. Cítím se velmi šťastná a radostná. Nezaměnitelná vůně marihuany proniká vším okolo. Všechny dívky jsou urostlé a krásné, všichni mládenci romantičtí a zádumčiví. Zdá se, že tady neexistuje čas.

Nehledě na vnější uvolněnost má však squat vlastní normy a pravidla. Už se nejedná tolik o politickou protestní akci, jako před 20 lety při obsazování prvních domů, ale o logickou opozici vůči všeobecně přijímaným kulturním a sociálním pravidlům. Můj squat byl domem umělců, kde žil Marcel Kuhne, Mickry 3 (http://www.mickry3.org) a mnozí další; o každém z nich bych mohla vyprávět příběh s mnoha podrobnostmi. Studují, pracují a brání svůj dům před nájezdy policie.

Z dopisů vzdálenému příteli:
Dnes, zrovna teď přišla do našeho domu policie. Nejdřív jsme se snažili zabarikádovat a nepustit je dovnitř, potom jsme chtěli předstírat, že tam nejsme, nakonec si od nás vyžádali parlamentáře, jehož prostřednictvím nám oznámili, že pokud do deseti minut neotevřeme, vyrazí dveře. Teď já, člověk, který nezná slovo německy kromě jawohl a schnell, schnell, avšak umí udržet rovný hřbet a tvářit se nezávisle, piju uprostřed povalujících se pomerančů a jogurtů kávu jako spořádané děvče a snažím se nevěnovat pozornost tomu množství chlapů, co jsou tady. Oni ale pořídili tolik hrozných fotografií, které dělají dojem, že náš dům stojí už jen zázrakem (což není tak úplně daleko od pravdy), a tak je možné, že v Curychu bude o jeden squat méně; squaty se všude snaží likvidovat jako něco, co kazí celkový vzhled...

Na příkladu squatu jsem porozuměla chápání majetku ve Švýcarsku. Jeho obyvatelé byli pevně přesvědčeni o tom, že pravda je na jejich straně – předchozí majitel prostě nechal dům být, což je zločin, a oni v něm teď žili a starali se o něj – a že je proto nikdo nemůže jen tak vyhodit na ulici. Policii nebo úředníkům z radnice odmítali otevřít z toho prostého důvodu, že se s nimi tito nedomluvili dopředu na návštěvě. Neuvěřitelné!

Doslov

...Poslali mě do této země, abych demytizovala zázraky kapitalismu a odsoudila, popřípadě ironizovala jeho projevy. Se svým revolučně nastaveným běloruským fresh view jsem měla všechny předpoklady rozpoznat marasmus zahnívající kapitalistické společnosti a spokojeného zlenivělého umění. Zamilovala jsem si tuto zemi celým srdcem a byla jsem tam šťastná jako nikde jinde a nikdy předtím. Oblíbila jsem si všechno to, co se k tomu nabízelo: hory, řeky a jezera, čistý vzduch, zdravé hezké lidi, vzdělané a mluvící vždy nejméně čtyřmi jazyky své země, kteří po ránu nebo kdykoli během dne běhají, kde se jen dá, a jedí v ohromném množství zelený salát. Poctivé, dobře provedené a velmi rozmanité umění, jehož pestrost podporují nejrůznější kulturní programy. Jasná pravidla, která nejsou nedotknutelná a existují proto, aby vytvářela stabilní prostředí řádu a logiky, a zároveň aby byla porušena a opuštěna tehdy, je-li to nezbytné. Nikdy jsem nebyla v zemi, kde by lidé byli tak klidní a vstřícní, avšak zároveň upřímní a prostí přehnané srdečnosti. Nikdy jindy se mi nestalo, abych se každý den setkávala s takovými důkazy toho, že zázraky v nejrůznějších podobách jsou možné.
Plán nevyšel, projekt se nezdařil. Nebudu bořit švýcarský mýtus. Budu jej ze všech sil podporovat. Mnozí obyvatelé – Curychu například – mluví o tom, jaká je to nuda žít ve Švýcarsku, v zemi zdraví a vzorného pořádku. Lidé prý dosáhnou určité materiální úrovně, mají dobrý pocit z toho, že je u nich tak draho a oni si mohou všechno koupit, a nakonec je to přestane bavit, neboť neví, o co by měli usilovat. Nevěřím vysvětlení, že lidé jsou uvnitř otrávení, zatímco navenek vypadají spokojeně. Viděla jsem, kolik se jich ve Švýcarsku zajímá o umění, čímž mám na mysli nikoli jen projevy zvědavosti, ale zájem vyznačující se porozuměním, informovaností a sběratelstvím. Mnozí mluví o tom, že je tam všechno příliš drahé, příliš blahobytné a příliš čisté... Lenin, který udělal revoluci v Rusku proto, aby nebyli bohatí, si k bydlení vybral Curych a žil tam náramně spokojeně. Proč by se mi měla líbit špína a nepořádek? Proč by mě měl přivádět k nadšení pohled na nešťastné bezdomovce povalující se po všech nádražích světa? Ne, nechci, aby nebyli bohatí, já chci, aby nebyli chudí. Švýcarsko je uzavřená země, ale země možností; pokud skutečně chcete, nikdy se tam nebudete nudit. Je možné, že můj chvalozpěv souvisí s tím, že v Bělorusku jsem žila v jednom z nejhezčích míst, kterému se říká Běloruské Švýcarsko, a že všechny ty paralely, které jsem zpočátku objevila, skutečně existují? ... Moji příbuzní a přátelé v Bělorusku nedostali žádný z dopisů (dopis, nikoli e-mail), v nichž jsem popisovala, jak jsem v té zemi šťastná. Ani jeden z těch zvláštních pohledů nalezených ve squatu a napsaných (včetně výčtu podrobností, zápachů, tváří a úsměvů) ve stavu nadšení v kavárně Odeon. Zjevně považoval někdo rozdíly mezi těmito dvěma zeměmi za příliš závažné na to, aby se o nich dověděli obyčejní občané, za závažnější než ony podobnosti, které jsem dokázala objevit.

P.S. Dnes, 30. dubna, kdy si po sobě znovu čtu text, pozval curyšský umělec San Keller všechny zájemce na konzumaci svého projektu The World Made of Swiss Chocolate do kulturního střediska Snedhalle, na něž mnozí místní umělci pohlížejí bezdůvodně, avšak vysvětlitelně s despektem. Průměr objektu je 27 cm, což bohužel není příliš. Zato je vyroben z nejznámějšího a nejkvalitnějšího materiálu: Lindt & Sprungli Chocolate. Lituji, že tento svět sní někdo jiný.

01.02.2006