Časopis Umělec 2002/3 >> Priestor vzůru nohoma (Upside Down, Galéria Priestor for Contemporary Arts, Bratislava) Přehled všech čísel
Priestor vzůru nohoma (Upside Down, Galéria Priestor for Contemporary Arts, Bratislava)
Časopis Umělec
Ročník 2002, 3
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Priestor vzůru nohoma (Upside Down, Galéria Priestor for Contemporary Arts, Bratislava)

Časopis Umělec 2002/3

01.03.2002

Lucia Gavuĺová | reviews | en cs

Upside Down: Gabika Binderová, Marko Blažo, Veronika Bromová, Eva Holubíková, Aneta Mona Chiša, Marek Kvetán, Zbigniew Libera, Hajnal Németh, Vladimir Nikolić, Maria Pask, Rasto Sedlacik, Krassimir Terziev, Vera Večanski, Dušan Zahoranský,
kurátor: Juraj Čarný
Priestor for Contemporary Arts, Bratislava,
7. 6.–30. 6. 2002
Název výroční výstavy v galerii Priestor lze přeložit jako vzhůru nohama a dal by se chápat jako reakce na to, že galerii nebyl udělen grant na další rok její činnosti. Bojuje tedy o přežití. Jak říká její kurátor Juraj Čarný, “je těžké realizovat své ambice a představy profesionálního působení v prostředí slovenské kultury, které je nestandardní a nutí k neprofesionalitě. Otázka zní, zda v daných podmínkách nadále dělat výstavy, nebo nechat prostor nevyužitý…” Ve všeobecnější rovině však název výstavy charakterizuje také prostředí, v jakém nezávislá umělecká scéna na Slovensku funguje.
Výstava Upside Down nebyla koncipována běžným kurátorským způsobem, tj. zadáním společného tématu následně realizovaného díly umělců a naplněním předem stanoveného kurátorova záměru. Koncepce se zrodila až při výběru jednotlivých děl.
Rozvržení výstavního prostoru umožnilo instalaci děl umělkyň do jedné místnosti a umělců do druhé. Toto vymezení zdůraznilo evidentní rozdíly v pojímání reality v instalacích obou pohlaví. Muži se vyjádřili k podnětům, které transformovali ve svých dílech spíše popisně, věcnou, pragmatickou reflexí. Ženy tak učinily intimnějšími výpověďmi, komunikovaly s kontextem ženského umění bez toho, že by se s ním jednoznačně ztotožnily. Záměrem však nebylo otevřít diskusi o tzv. ženském a mužském umění, ale navázat možnou komunikaci mezi pracemi umělců a umělkyň.
Vystavující výrazně reflektovali vliv médií na opodstatněnost umělecké komunikace, postavení umělce jako tvůrce a zpochybnění jeho pozic na poli výtvarného umění.
Krátký film Very Večanski a Vladimira Nikoliče z bývalé Jugoslávie zkoumá pozici současného umělce. Devíti a půlminutová projekce How to Become a Great Artist? (2000) klade mimo jiné otázku, zda se člověk umělcem narodí, nebo se jím stává. Zachycuje vyznání mladé ženy s minimálním talentem, která touží stát se velkou umělkyní, součástí bohémské komunity nezávislých intelektuálů. Suverénní etablovaný umělec, s nímž vede dialog, ji pomocí fyzického cvičení, sloních etud, meditací a jiných nesmyslných činností přivádí ke způsobu naplnění jejího snu. Večanski a Nikolić byli v roce 2000 pozváni na festival videoartu v Polsku. Do té doby se žádné větší mezinárodní výstavy neúčastnili a s videem pracovali jen ve velmi malé míře. Filmem se tak snaží odpovědět na otázku, co bylo dřív: umělcova tvorba, nebo výstava? Vyvodili z ní mnoho podotázek: Má umělec využít každou příležitost vystavovat (i když třeba není zrovna co)? Jak se prosadit na umělecké scéně a udržet si dosaženou pozici? Jak prezentovat sebe sama prostřednictvím svého díla? Dvojice video skutečně na festival zaslala, ale nebýt kurátorova pozvání, film by nejspíš nikdy nevznikl.
Dušan Zahoranský a Krassimir Terziev se ve svých instalací setkávali v konfrontaci zhoubného vlivu masmédií, jejich všudypřítomnosti, schopnosti formovat názory a hodnotové žebříčky. Terziev je představitelem mladší generace bulharských umělců, jejíž tvorbu již nezatěžuje odkaz socialistického režimu. Pracuje na poli multimédií a net.artu, využívá také popestetiku hollywoodských filmů, módních magazínů. V sérii c-printů On the BG Track (2001) zachycuje záběry a dialogy ze západních filmů, které nějakým způsobem odkazují k jeho zemi, a zkoumá, jaký obraz o Bulharsku vytvářejí média pro západní konzumenty. Tento obraz je tak zkreslený a povrchní, že je až zábavný.
Zbigniew Libera ve své instalaci z roku 1996 nazvané You Can Shave the Baby tematizuje tradiční výchovné aspekty hry s panenkou. Kvůli zmíněnému nedostatku financí byla na výstavě tato instalace pouze fotograficky dokumentována. Z pestrých kartonových krabic s průhledným celofánovým víkem se na diváka dívá pět mimořádně zarostlých panenek. Instrukce na pravé straně balení tvoří dva diagramy: Jeden zakazuje odstranění ochlupení panenky pomocí holícího strojku, druhý doporučuje použít nůžky. Základní rozpor mezi nápisem na krabici (Můžete panenku oholit) a instrukcemi na její boční straně popírá možnost výchovného účinku hračky. Svou instalací Libera reagoval mimo jiné na tendence galerií, sílící po roce 1980, podrobně návštěvníky informovat o vystaveném umění: konfrontuje technicky dokonalé zvukové průvodce a tabulky s podrobnými popiskami přímo u jednotlivých prací, jejichž záměrem je přivést návštěvníky k “pochopení a ocenění” vystavených prací.
Marko Blažo ve své instalaci Polička, kterou v galerii Priestor představil již na výstavě Naplněná bříška v roce 1999, velmi citlivě a intimně reagoval na prostorové rozvržení galerie. Na vrchní část zdi u vstupu do galerie umístil v řadě za sebou knihy. Jemně, ale výstižně využil prostor, který snadno mineme, přestože tvoří neoddělitelnou součást galerie.
Při vstupu do druhé galerijní místnosti, kde byly umístěny instalace umělkyň, se divák nedobrovolně ocitl v pozici voyera. Videoprojekce holandské umělkyně Marii Pask, jejichž hlavní představitelkou je sama autorka, jsou záměrně stylizovány do určitým způsobem vymezeného prostředí. Prostorové omezení vede k pocitu nahlížení do intimního autorčina světa, je vhodnou kulisou napětí přítomného v každém snímku a stimuluje divákovu pozornost. Projekci charakterizuje jisté sadistické potěšení — odmítnutí silně svůdného objektu, což je zde demonstrováno například snímkem, v němž autorka konzumuje několik koláčů současně, sousta však nepolyká, ale plive zpět na talíř.
Ženské tělo (své vlastní) jako prostředek ztvárnění uměleckého záměru využila Veronika Bromová. Nahá se stylizovala do pozice stojanu. V kleče na zádech nesla skleněnou desku, a vytvořila tak stolek doplněný básní s erotickým podtextem, kterou napsal její někdejší partner.
Hajnal Németh svým projevem hraničícím s absurdním humorem modifikuje problematiku pohlaví. Využitím poměrně čitelného vizuálního jazyka reflektovala ve dvou vystavených videoprojekcích Striptease or Not (2001) a Babak (2001) prostor ženského a mužského světa.
Ve videoprojekci Anety Mony Chisi nazvané What the Fuck Are You Staring At? (2000) umělkyně komunikuje s divákem prostřednictvím výrazně gestikulující mladé ženy, která jej slovně napadá. Nečekaně prudký verbální atak vede ke znejistění, až zahanbení. Každý, kdo se dívá na umělecké dílo, si z něho odnáší něco, čím ho osloví. Čím osloví umělecké dílo, které vám vyčítá, že se na něj vůbec díváte?
Fotografická instalace Gabiky Binderové nazvaná 100% žena, představená již v rámci projektu 2JA pro Městskou galerii v Rimavské Sobotě, kriticky komunikuje s hodnotami ženského světa a tendencemi ženského umění. Různé části ženského těla Binderová označila ručně tkanými visačkami na způsob textilních výrobků s informacemi o složení materiálu (100% žena) a zemi původu (Made in Womania).
Výstava Upside Down byla ukázkou současného profilu galerie Priestor for Contemporary Arts a naznačila i její budoucí směřování. Pro nadcházející výstavní sezónu 2002/2003 galerie připravuje systematickou spolupráci s partnerskými galeriemi v zahraničí. Otázka její budoucnosti však zůstává nadále otevřená.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.