Kronika zmizelé dívky

V tuto chvíli je už hledání zbytečné. Bunny Lake je pryč. Teď už je bohužel zřejmé, že nikdy nebyla naděje na její nalezení. Nejhorší však je, že ona sama už nechce, aby ji někdo našel.

Nejnovější instalace britské umělkyně Georginy Starr nazvaná Bunny Lake, která byla k vidění koncem dubna ve staré továrně v londýnské ulici Brick Lane, tvrdohlavě odmítala nechat stranou otázky, jež vyvstaly téměř před třemi lety v prvních dvou dílech tohoto projektu. Přesně tak si to Georgina Starr přála. Projekt Bunny Lake — instalace, videoprojekce a módní přehlídka — rozpracovává témata vycházející z filmu, který umělkyně viděla jako náctiletá (pamatuje si ho navíc jen zpola). V její nejnovější (a možná finální) instalaci Bunny Lake Drive-In nám tato témata osvětlují temné, ale křehké jádro světa Georginy Starr.
Slova “Bunny Lake Drive-In” se rozpínají na fasádě rozpadající se textilky a nutí kolemjdoucí, aby se vydali zjistit, co za nimi vězí. Písmena vykukují zpoza plotu, který lemuje ulici Brick Lane. Jsme ve starém Londýně, který se dnes proměnil v bangladéšskou čtvrť vyhlášenou svými pokrmy z kari a bagely. Kdysi tu řádil Jack Rozparovač. Čerstvý nápis na továrně jistým způsobem ladí s prázdným parkovištěm plným rozbitých lahví a odpadků. Budova s plochou střechou vypadá, jako by se chtěla odplížit z ulice, jako nebezpečné zvíře, které číhá za plotem. Zadívám se na ni a vstoupím do její chladné temnoty.
Prostor je to dokonalý, drsný a vykuchaný, vysoké stropy a pevné dřevěné trámy. Uprostřed potemnělé místnosti tiše přede vylepšený trojkolový automobil pro tělesně postižené Invacar Model 70, připomínající trabanta, s plameny namalovanými na kapotě. Ke stěně jsou připevněna dvě projekční plátna. Prázdné plátno je lemováno žlutě blikajícími žárovkami, zatímco na sousedním běží film. Snímek zachycuje diváky, kteří sedí v autech v drive-in kině, když jim najednou z kufrů vyskočí dívky a pomocí trubic napojí kabiny aut na výfuky, čímž jejich osazenstvo zavraždí. Procházím místností, pod nohama mi křupá popcorn a čvachtají rozlité nápoje. Z auta vychází bílý dým.
Na vernisáž Georginy Starr jsem přišel brzy (tzn. včas), takže místnost byla téměř liduprázdná a plná disharmonických zvuků. Ze sousedních místností se ozývaly další zvuky. Šel jsem je prozkoumat.
V první z nich je video Stevie’s Eye, které je podivnou kombinací dvou filmů Targets (Terče, Peter Bogdanovich, 1976) a Bunny Lake is Missing (Bunny Lake se ztratila, Otto Preminger, 1965). Z temných komnat se line hudba — srdcervoucí verze písně “Blue Eyes” nazpívaná třináctiletou holčičkou nebo chlapečkem. Jsem stále sám a video si dávám podruhé — pečlivá směs obrazů, psychózy a hudby. Najednou je všechno jasné. Opuštěný vyvrženec z filmu Targets — jehož postava je založena na skutečném příběhu Charlese Whitmanna, který v Texasu zabil šestnáct lidí a dalších třicet zranil — se najednou objeví za projekčním plátnem v drive-in kině a v rukou drží pušku. Do toho se otevře kufr ve filmu Bunny Lake is Missing a poprvé spatříme ztracenou mladou hrdinku. Bunnyin bratr Stevie ji odnáší domů. Kamera pomalu najede na jeho oko: šílenství a násilí, které nás spojuje s první místností, ale není vynucené nebo náhodné, je v něm cítit hrůzyplnou poezii.
Ve třetí místnosti, která se nachází o patro níž, je celá jedna stěna natřená na bílo a na ní běží další video Bobby Bunny Buffer. Kýč, popové hýření barev a nevkus zosobněný v pohledném mladém muži se lstivýma sexy očima masových vrahů, který dlouhými tahy leští svůj Bunny-mobil. V katalogu výstavy je uvedeno, že toto video je přesným remakem klasického filmu Kennetha Angera Kustom Kar Kommandos z roku 1965. Video je vtipné a — stejně jako ve zbytku instalace — vám přejede přes srdce jakási nevysvětlitelná studená ruka.

Co se ztratí, vždycky se najde
Abychom pochopili, z čeho Georgina Starr vychází, musíme se podívat trochu do minulosti — i když to není úplně nezbytné. Stejně jako většina jejích prací i tato instalace funguje spíše na intuitivní úrovni základních barev, humoru a designu, které mají diváka spíše sblížit s autorkou než s nějakým závažným intelektuálním konceptem. Vždy je tu však riziko, že její dílo bude nakonec působit jako jedovatá spirála narážek na pop-kulturu a možná také jako projev šílenství.
Jádro práce Georginy Starr na projektu Bunny Lake (nejde o sérii ani formální vyprávění) se vztahuje k době, kdy poprvé se svou sestrou sledovala málo známou klasiku režiséra Otto Premingera Bunny Lake is Missing. “Hodně mých prací se týká dějin filmu a toho, jak si filmy pamatuji. V minulosti jsem připravila projekty, v nichž jsem se snažila vybavit si filmy, které jsem jako dítě viděla: sepisovala jsem jejich scénáře nebo je přímo hrála.” V případě tohoto filmu měl na Georginu hluboký vliv fakt, že se na něj sestry nedodívaly.
Zápletka filmu Bunny Lake je asi taková: Američanka Ann Lake zapíše svou čtyřletou dceru Bunny Lake na londýnskou školu. Děvčátko se však do školy nikdy nedostaví, ani škola o ní nemá žádné zprávy. Případem se začne zabývat policie a zjistí, že matka — která není provdaná — měla jako dítě kamarádku Bunny. Policie a diváci začnou po chvíli pochybovat, zda Ann dceru vůbec měla. Bunnyina fyzická nepřítomnost žene děj filmu kupředu a tvoří ústřední záhadu. Když se objeví první pochybnosti, divák začne zvažovat duševní zdraví matky, která ze strachu o svou dceru téměř zešílí.
V katalogu k výstavě Georgina Starr píše také o své adoptivní sestře, která kradla, strávila většinu svého náctiletého života ve vězení a dráždila rodinu, co jí síly stačily. Tato otevřenost, s níž si ponechává možnost vlastní zranitelnosti, je pro Georginu Starr typická. Díky takto pootevřeným zadním vrátkům celá výstava najednou nabývá jasných obrysů, protože je jasné, že inspiraci čerpala z tohoto problematického zdroje. Nakonec však nezáleží na tom, co nebo kdo to je. O své sestře píše: “Něco v jejím srdci ji tížilo a nic se jí nesmělo dotknout. Mohli jsme ji ‘zachránit’? Všichni se o to snažili. Podle mě však ona sama nikdy zachráněna být nechtěla.”
Je jasné, jakým zklamáním tento přístup musí být pro partu z Goldsmith’s. Je příliš upřímný, čestný a brutální. A možná má příliš mnoho významů.
Na konci filmu Bunny najdou v kufru auta jejího bratra, kde byla schovaná během celého děje filmu — tedy dvaceti čtyř hodin —, zatímco ji matka všude hledala. Žárlivý bratr Stevie chtěl Bunny zabít, ale jeho plán selhal. “Ale co potom,” ptá se mě Georgina Starr nad kávou po vernisáži, “co se stane dívce, která byla schoulená celý den v kufru auta?” A co je nakonec zdrojem energie, ať už umělecké či jakékoli jiné? Tady je právě východisko Georginy Starr.

Nakreslete si své vrahy
Stejně jako architekt své návrhy i Georgina Starr nejdříve namalovala vodovkami bývalé drive-in kino Reseda v San Fernando Valley v Kalifornii. Je to plochá, nerealistická, podivná malba zachycující nízké podlouhlé americké automobily ze 60. let s nazubenými chladiči, z nichž vykukují teenageři a podezřelá děvčata se zaječíma ušima na hlavách. Tento obrázek je jakýmsi schématem celé série instalací Georginy Starr, z něhož vyrůstá spletitý svět fantazie. První z instalací nazvaná The Bunny Lakes are Coming (Bunny Lakesové přicházejí, Anthony Reynolds Gallery, Londýn, 2000) z obrázku s drive-in kinem použila straku a zlatý prstýnek, které autorka umístila na volně stojící cihlovou stěnu (možná, že jde o zahradní stěnu z filmu?). Instalace obsahuje obrazy mladých žen, jež na sobě mají tričko Bunny Lake, a video, na němž se jakási dívka snaží oběsit. Projekt je opět doplněn jímavou hudbou. Tentokrát je to smutná píseň Tima Hardina “Misty Roses”. Dívky přicházejí a odcházejí ze života a od životních cílů. Na všech fotografiích dívek ve výstroji Bunny Lake poprvé vidíme fragmenty ztracené dívky.
Instalace The Bunny Lakes Collection se poprvé představila v janovské galerii Pinksummer a na Benátském bienále 2001. Jednalo se o vylepšení první instalace, nikoli o její dodatek. Georgina Starr vytvořila kolekci oděvů, jež měly být představeny na přehlídkovém molu. Bílé průsvitné šaty z útlých modelek učinily spíše duchy než lidské bytosti. “Je to, jako by byly mrtvé, ještě než je někdo zastřelí,” říká autorka. V tomto případě se modelky staly terčem hněvu. Během přehlídky se davem prodírá parta mladých dívek (dnes to jsou Bunny Lakes) a manekýny zastřelí. Diváci, z nichž si většina neuvědomovala, že jde o performanci, reagovali přesně tak, jak by zareagovali návštěvníci módní přehlídky, na které najednou začne stříkat falešná krev a z pistolí v rukou mladičkých andělsky oblečených dívek létat kulky. Video zachycující performanci je skvělá podívaná v duchu Scorseseho a jemu podobných. Mohlo by být velmi zábavné, ale váš smích opět zastaví ta podivná chladná ruka.
Se svojí typickou rezervovaností Georgina Starr připouští, že video nemá žádné konkrétní poselství. Nejde tu o ženskou módu, děti, násilí nebo zbraně. Modelky jsou terčem hněvu a celá performance je prostě akce a reakce na velmi elementární úrovni. A dostáváme se zpět k Bunny Lake Drive-In, dosud nejokázalejší, nejtemnější a nejpropracovanější ze všech tří performancí.

Procházka k jádru šílenství
Bunny Lake Drive-In byla první performance, kterou si Starr napsala a navrhla. Je pravda, že tato akce spatřila světlo světa jako první z celé série, ale realizována byla jako poslední, protože autorka neměla dostatek prostředků. Odložila ji tedy a mezitím se věnovala jiným variantám a v centru své činnosti vytvářela volný prostor nebo vakuum. Tomu možná její výstavy vděčí za napětí a mystérium, které je obklopují. Avšak místo aby touto performancí sérii zakončila, otevírá v ní další možnosti. Starr přiznává, že v projektu je ještě několik aspektů, které ji zajímají, například zahrada za domem ve filmu Bunny Lake is Missing.
Tvorba Georginy Starr vždy vycházela spíše z pop-kultury než z dějin umění. Zvláštní důraz klade na italského mistra hororů Daria Argenta. Jeho vliv se projevuje v podivných, ale vhodně užitých aspektech, jako například ve zručném použití ambientní hudby a zvuku. (Jeden website uvádí: “Suspiria je nejlepší film italského režiséra hororů Daria Argenty. Pokud vás nevyděsí už hudba, pak se to určitě podaří zpomaleným vražedným scénám s odvážnou představivostí.”) Starr téměř s uzarděním přiznává, že horory nemůže sledovat a nikdy se nedívá až do konce. Má však metodu, jak hledat cestu k hororu tím, že si nejdříve nahraje zvukovou stopu, kterou pak poslouchá ve walkmanu při procházkách v okolí svého domu. Pohled na to, jak někdo vynáší odpadky za zvuků brutální vražedné scény, dodává realitě netušené rozměry.
Obzvláště je to zřejmé v projekční místnosti, kde pouštěla video Stevie’s Eye. Tato místnost působí totiž jako srdce celého tříletého projektu. Tady najdete ty nejtemnější rysy. Beznaděj a téměř drtivý smutek, které místnost naplňují, nepocházejí od Bunny Lake — pramení ze šílenství mužských postav, jež nejsou schopny se vyrovnat se svou bolestí a ženou příběh kupředu. Pro ně není cesty zpět. Nikdo netušil, že to takhle dopadne, ale už je pozdě. Slovy Davida Beeche, autora textu v katalogu: “Bunny Lakes nejsou na straně zákona a pořádku. Chtějí víc.”

01.02.2002