Krajina s dírami

1. Expo-park Východ Předpokládejme následující: zásluhou všeobecného ekonomického úpadku (který můžeme jen uvítat) a díky pokračující debilizaci společnosti vznikají uprostřed městských aglomerací místa, která vykazují všechny znaky extrémní periferie. Jsou to místa, která neoplývají kouzlem prázdných průmyslových objektů, která vlastně nesdělují žádnou historii, ale pouze chladnou zpustlost: jsou to krátery v systému trvalé kolonizace. Proběhne-li hra o peníze a pozemky zrychleně, během krátké doby a s velkým nasazením, zanechává za sebou beztvarý úhor, osazený neživou architekturou, budo- vami, které se stávají ruinami, sotva jsou postaveny. Jsou to trosky investiční války, za nimiž doutná agónie čerstvého bojiště. Připustíme-li, že právě tato agónie je pro pozdně kapitalistické sebepožírání stále příznačnější, můžeme těmto úhorům přikládat exemplární a perspektivní význam. Právě takovým kráterem je Expo--park Východ. Povstal z promrhání nesmírného množství peněz a z ochabující soudnosti plánovačů, kteří právem rychle propadli panice. Po „Bulváru Evropské unie“ pobíhají lišky a bezdomovci si vyprazdňují močové měchýře v živořících alejích „Rue de Montreal“, které měly „hostit národy celého světa“. Na jejich místě dnes straší nenaplněné sliby zhroucené euforie, jež si vyblouznila mezinárodní metropoli, a pak dala vzniknout přesnému opaku: bílému místu, díře, absurdní hromadě konkurzní podstaty, kterou nepřemění zpátky na peníze žádný brutální totální výprodej. Musíme za to být městu vděční. Protože tam, kde jdou všichni prudce z kopce, je ten nejníže v čele. Ve skutečnosti je odsud vidět daleko do budoucnosti, mnohem dále než z Brandenburské brány. 2. Budovy Někdejší pavilony světové výstavy prodělaly úpadek na nejrůznější způsob. Některé odrážejí své pokoření s otevřeností budící soucit: stále ještě ukazují nakřivo svěšené symboly národní pýchy či vychvalují své někdejší kvality na zašlých tabulích, které už nelze přečíst. Vše je zakryté lepenkou. Jiné stojí téměř nepoškozené uprostřed okolní pustiny, neškodné a nemístné jako kus nábytku z Ikey, plovoucí na arktické ledové kře. Další z nich jsou oběťmi kutilů. Různí nájemci s těžko odhadnutelnými záměry osvětlují v noci nenadále okenní otvory, ověšují svá obydlí surreálně pulzujícími světelnými dekoracemi, jež se osiřele houpou po náhlém odchodu svých majitelů. Vůbec se tu dost montuje a stěhuje. Celé části budov jsou transplantovány, některé zůstávají ležet uprostřed cesty. Velké vietnamské restauraci se podařilo udržet se na místě, kde by nikdo žádný hostinec nečekal. Uvnitř se nashromáždily menší pavilony, jako by tu hledaly ochranu. Červeně fluoreskující skleník září do dolnosaské noci. Samozřejmě jsou tu také příklady čirého rozpadu, velké, až na skelet ohlodané zdechliny, například holandský pavilon, který na světové výstavě získal cenu za nejlepší architekturu. Dnes je to gigantický prázdný regál s rozpáraným bedněním, který trousí do okolí zbytky inventáře. A pak jsou tu příklady takzvaného „vydařeného dalšího využití“: obrovské udržované studio produkující banální hudbu a jakési skleněné parkoviště, které čeká na automobilový průmysl. Tady je vše při starém: naivní užitečnost, jakou můžeme vidět kdekoliv jinde. Výjimkou se zdá být litevský pavilón, který tomu všemu jako jediný unikl: podsaditá ponorka z ohýbaného plechu, viditelně nepotopitelná – jako by její stavitelé tušili, jakému osudu budovu zanechají. Je to suverénní, ne zrovna přátelská architektura, které chybí jen jedno: kolečka, brusle či řetězový pás. Správci pozůstalosti po Expu by místo rádi uvolnili a neustále vyhrožují stržením pavilonu. 3. Umění, odtud Takové místo se stává geografickou metaforou: krajina s dírami, která předstírá funkci tím euforičtěji, čím více se stává terénem před sesuvem. Je možné (a v to doufám i já), že i „umělá krajina“ s neochvějně vícejazyčnou užvaněnou samomluvou, snaživou expanzí do různých oblastí společenského života, zkrátka s celou svou skutečně nezlomnou vírou v budoucnost, již dávno trpí podvědomým vyčerpáním? Chtěla se podílet na všeobecném pokroku, chtěla být „mezioborově“ nápomocná kdekoliv – v případě nutnosti i bez zavolání... A vytvořila si k tomu charakteristický „diskurz“, s nímž nyní neustále poučuje společnost, kterou to zajímá ze všeho nejméně. S tvrdohlavou vehemencí ťuká současný umělec na každé myslitelné dveře a vyžaduje spoluúčast, rozhovor a ochotu nechat se poučit. Stal se z něj svým způsobem Svědek Jehovův a žije ze soucitu svých obětí. Právě toto nutkání vypovídat přetvořilo v umění prostředníka v tajného hlavního aktéra: přednostně vyžaduje materiál, který lze jednoduše předělat na řeč. V jeho režii se umění stalo monotónním pedagogickým cvičením a umělec je jen pomocným učitelem a nebo šaškem. Dosud marně čekáme na umění, které zavrhne výpověď, tedy na umělecká díla, která nám nastaví reflexní plochu neumožňující jakoukoli diskuzi či řečový popis. Mohli bychom výše popsaným místům, která vypadla z drezury městské zástavby a sídlišť, znovu přiřknout a potvrdit exemplární funkci, a nebo doufat: odtud je možné představit si nedrezurovanou uměleckou produkci. Všechno je prostě tak, jak to je – zcela bez mluvení: pevné podloží s mnoha zbytky. Tady si systém zahrál svou zatím poslední hru a prohrál. Zde je pohřbena jeho obranyschopnost, zde spí státní rozum. A z tohoto spánku se může zrodit příšera, na kterou netrpělivě čekáme. 4. Monstrum Tak a teď strašidla, jejichž čas přichází: okamžitě a již předem přemění pseudogeografickou domněnku ve schůdnou krajinu. Na těchto cestách opustíme banální oblasti kapitalistické idiocie, beztak vše, co stojí za řeč, míří rovnou do pekla. Obraťme se raději rovnou k těmto dírám, tam najdeme, co nám schází. Představme si sbírku trychtýřovitých otvorů, do nichž jsou vrženy stupně zeměpisné délky a šířky jako do anulujícího drtícího zařízení, jehož hnací mechanismus se teprve dává do pohybu – aby něco vytvořil. Představme si čekající past, která z granulátu svých kořistí vytváří nové formy. A představme si tam dole „umělce“, který v těchto podmínkách může být sotva něčím víc než jen hysterickým porodním asistentem. Jaká obskurní polonéza to tam vzniká? A jak se její prvky odráží v obvyklých mechanismech identifikovatelné řeči, která je přetížená tím, že musí pojmenovávat jiné věci než jen svá vlastní mláďata? Ukazuje instalace jako jakýsi druh cirkusu, nebo jako gondolu z podehtovaných škatulek plných kleteb a staromódních něžnůstek, jako kohortu třpytivých spirál, kroužících kolem čehosi? Páchne to po chloru a asfaltu nebo jako hořící úl? Je to biedermeierovský stoleček, puchýř, váza, velká hromada rybího masa?

01.02.2005