Nekonečný proces / (rozhovor s Marthou Colburn)

Martha Colburn, animátorka a filmařský samouk z Baltimore ve státě Maryland, se letos objevila v Praze během svého evropského turné, jež popsala jako "téměř nový extrémní sport". Své filmy promítala v rozmanitých prostorách od MoMA v New Yorku po jeskyně ve Francii. Vyučovala animaci v Kalifornii a byla nominována na Rockefellerův grant.

Mají vaše filmy příběh nebo se skládají pouze z obrazů? Ne, žádný příběh nevyprávějí. Jsou to všechno rozmanité dojmy nebo nápady, které vycházejí z mého nitra. Nebo to jsou vize, které pak chci nějakým způsobem zpracovat. Ale příběhy většinou nevyprávějí, aspoň ne narativní příběhy. Myslím, že nějak vypovídají o stavu mé mysli, který je výsledkem toho, kde žiji, a toho, co dělám.

Můžete trochu rozvést, co to znamená? Kde žijete a jak to vaši tvorbu ovlivňuje?

První část svého života, do osmnácti, jsem strávila na farmě na venkově, pak jsem se přestěhovala do toho naprosto nejšpinavějšího ghetta. Takže v mých filmech se objevuje hodně zvířat. Ale využívám obou zdrojů, špínu i mé okouzlení zvířaty. Násilí ve městě i venkovské šaškování. Sexuální stránka filmů zase představuje humor. Ráda do nich přidávám sex. Vlastně by mi dělalo potíže ho nezakomponovat, protože je to jedna z nejkouzelnějších a nejlegračnějších věcí, se kterou se dá hrát.

Jak se díváte na to, co se děje v současném umění, zvláště ve vztahu k vaší práci v oblasti animace?

No, nejsem s ním moc v kontaktu. Během tohoto turné jsem poprvé nahlédl a do časopisů o současném výtvarném umění. Moc z toho se do Baltimore ani nedostane. Umění jsem se věnovala vždycky, ale nikdy jsem svoje práce nevystavovala. Pak jsem začala natáčet a promítat filmy. Myslím si, že krátký film a animace nejsou s moderním uměním propojeny. Aspoň mám takový dojem, že se do něho nezahrnují. Pohybuji se na mnohem undergroundovější úrovni.
Video art se sice za současný považuje, ale o filmu se píše jen zřídka. Proto musely být napsány všechny ty knihy, které se nazývají Film jako umění. Film se neustále snaží prosadit jako umělecká forma, ale myslím, že umělecký svět to ne právě vítá. Kolik muzeí má projekční sály? Jsou to většinou jakási muzea filmu.

Jak jste s filmy začala? Studovala jste filmovou školu?

Chodila jsem na strašně špatnou uměleckou školu. Vždycky jsem byla umělkyně, ale pak jsem se přestěhovala do Baltimore, kde jsem chodila na školu. Hodně jsem ji nenáviděla, vůbec mě nebavila a utrpěla jsem kulturní šok. Když jsem ji skoro dokončila, zašla jsem do armádního obchodu, kde prodávají staré krámy z armády, a oni tam měli hromady filmů, lepičku a projektor. Pracovali tam nějací vězni a za deset dolarů mi to všechno propašovali zadním vchodem. Vzala jsem si to domů a naučila se pracovat s lepičkou a stříhat starý film. Tak jsem poprvé začala používat ručně barvený film. Prostě jsem je rozdělila na pásky, slepila a pak dala dohromady, tak jsem se naučila dělat film. Neměla jsem tušení o pojmech jako 24 rámečků za sekundu. Dva týdny jsem seděla a stříhala sedmdesáticentimetrový pás filmu bez toho, abych si uvědomila, že projektorem projede za dvě sekundy. Bylo to šílené, ale také dobrý způsob, jak se něco naučit. Pak mi někdo dal Super 8 kameru, ke které nepotřebujete nic moc umět. Nepotřebujete měřič světla. Nemáte z ní strach. Stačilo mi pár reflektorů a tátův entomologický stativ. Já vlastně používám jenom stativ a kameru. Učím se sama, ale je to jednoduché.

Proč se zajímáte o animaci?

Nějak jsem k tomu dospěla, když jsem dělala film. Nikdy jsem moc animací vlastně neviděla, ani si nepomyslela, že chci být animátorkou. K tomu, abych se stala animátorkou, mě nic přímo neinspirovalo. Přirozenou cestou jsem začala animovat, což se pak vyvinulo v takové mé vlastní animační monstrum. Nevím ani, jestli dělám nějaký specifický druh animace. Je to prostě můj svět, moje vizuální vyjádření. Animace je nezbytná pro to, abych ztvárnila svoje představy. S herci by to nešlo. Myslím, že skutečný svět není ve srovnání s tím, co dělám, tak zajímavý. Animace je k tomu dokonalá. Skutečný svět je prostě tupý. Ráda bych ale uspořádala živou erotickou steeple chase show, ale nemám na to prostředky, takže to aspoň zanimuji a dobře se zasměju. To je první důvod pro animaci a kvůli tomu je také těžké s ní přestat.

Chtěla byste se dát na profesionální kariéru?

Ne. Už je dost lidí, kteří to dokážou odsedět. Jakmile totiž vím, jak něco udělat, už se pouštím do dalšího nápadu, další věci, možná něčeho úplně jiného. Abyste byli profesionální, musíte mít všechno pěkně pohromadě, zorganizované. Nemůžete jen tak schizofrenicky odejít a začít dělat něco jiného. Musíte se věnovat jedné jediné věci. To mě nezajímá.

Jaké je vaše momentální zaměstnání?

Maluju domy. Zdi. Nebo maluju ošklivé kulisy a scény pro mejdany bohatých, aby se cítili jako na divokém západě, i když jsou v Baltimore. Je to fakt hrůza. Vyvolává to ve mně takovou nenávist, že jsem šťastná, když můžu jít domů a dělat svoji práci. Být profesionální animátorkou je něco jiného než profesionální umělkyní, protože, když jste profesionální umělkyně, může se vaše vize měnit a není zaměřená na komerční média. Je to odlišné. Nevadí mi ale, že dělám takovou tupou práci. Raději dělám práci, která nemá s mojí tvorbou nic společného, mám pak, když jdu domů, čistý štít. To je důležité.

Kde jste představovala svoje filmy? Bylo to spíše v muzeích nebo v jiných alternativních prostorách?

V muzeích ne. Účastnila jsem se jedné malé výstavy ve Whitney, kde bylo jen pár mých filmů, pár také promítali v Museum of Modern Art v New Yorku. Ale mezi promítáním tam a třeba v baru v El Paso pro mě není rozdíl. Někoho inspirujete a oba za to platí stejně, ať tomu věříte nebo ne. Na penězích nezáleží. Záleží na tom, jak moc vás to baví a koho inspirujete. Podnikla jsem turné po Spojených státech, promítala ve filmových sdruženích provozovaných jednotlivci, ne státem. V klubech, barech nebo malých kinech. Takže to je hlavně v alternativních prostorech, zvláště v USA, spíš než v Evropě.

Existuje v Americe nějaká komunita umělců, kteří dělají podobné věci? Jsou další, kteří spolupracují na projektech a nějakým způsobem se podporují?

V Americe to vypadá, jako by tam v každém městě byli nějací posedlí lidé. Ale není to doslova komunita. Píšu si s přáteli v Kalifornii, v Portlandu, ale na to, abychom začali spolupracovat, bych se tam musela odstěhovat. Byla jsem donucená najít si individualistický přístup. Ten je společný většině lidí. Filmařům tam jde totiž o přežití. Umělcům. Jste tam v podstatě odkázani na sebe. Nikdy jsem s žádnými filmaři nespolupracovala. S hudebníky ano.

Proč je tempo vašich filmů tak rychlé?

To je moje tempo. To jsem já.

Berete drogy?

Ne. Kdybych brala drogy, tak vybuchnu. Možná, že za tím je napětí a chaos v mém každodenním životě. Jsou všechny vaše filmy krátké? Mám pár delších, no ale ne zas o moc. Tak šest nebo dvanáct minut, ale víc rozhodně ne. Možná bych se do něčeho delšího pustila, ale stejně nikdy nevím, jak dlouhé věci dělám. Takže vlastně nemám představu. Možná, že bych ráda delší udělala, ale ne celovečerní, na to se ani neptejte.

Pracujete se scénářem nebo jsou vaše filmy improvizované?

Některé z nich musejí být spontánní, ze spontaneity hodně vycházejí. Hlavně je to pro to, že pracuju s koláží. Neustále proto hledám koláže, které mě inspirují dělat nové věci, loutky nebo scény pro pozadí. Může se to dál vyvíjet, a když filmujete, může se to rozrůst a všechno na sebe začne vzájemně působit. Vlastní pohyby, to všechno je spontánní, rámeček za rámečkem, co vás právě napadne. Konečný střih už je potom něco nebeského. Prostě si vymýšlíte. Je těžké o vlastním procesu mluvit. Nepíšu o tom disertace, asi proto taky nedostávám žádné granty. Můj postup je moje vlastní divoká cesta, jak na to, plná úzkosti. Nemám vůbec ten pocit, že mám nějaký způsob a la Martha Colburn, jak tvořit. Můj příští projekt je prostě shluk roztříštěných vizí nebo divných nápadů a jenom to, že je třídím, už mi nahání strach. Když něco dokončím, pouštím se do další věci. Je to nekonečný proces. Většina obrázků, které používáte vypadají jako ze 60. a 70. let a žádné nejsou ze současnosti.

Přitahuje vás ta doba?

No, za to můžou vlasy. Ale na pornografii 60. a 70. let je také lákavá barva. Protože v 90. letech byla barva taková vyblitá. Je to také jeden z rozdílů mezi filmem a videem. Prostě to vypadá reálnější. Tisk ze 70. let vypadá víc jako film ještě před tím, než ho nafilmujete. Také typy těla a pózy, pohled, způsob, jakým upoutají pozornost. Je to úplně jiná úroveň než 90. léta. Má některé naprosto jedinečné výrazy, které už v dnešní pornografii nenajdete, ani by vás to nenapadlo. Možná, že jsou moje filmy tak rychlé a tak chaotické, že je směšné se o tom takhle bavit, ale mám důvod, proč vybírám specifické prvky, včetně očí, kterým drobným štětečkem a fialovou nebo modrou zvýrazňuji panenky. Když to přenesete na Super 8 a celý film je takový špinavý, protože ho stříhám na zemi, nazvětšuju ho na 16, pak už není nic vidět. Někteří lidé mě uráželi za to, že používám staré věci: "Ach, ty jsi tak retro. Co mají být tyhle retro sračky zač?" Ani je neposlouchám. Obrázky z té doby také byly mnohem drzejší a přímočařejší, takže pro mě měly víc přitažlivosti. I reklama byla mnohem agresivnější.

Jste feministka?

Ani nevím. Když něco děláte hodně aktivně a když to stačí na to, abyste byla feministka… Když mi to vysvětlíte, pak vám budu moct odpovědět. Měli byste trávit víc času prací než tím, že budete říkat: "Jsem žena." Když na tohle v Americe vsadíte, když budete dělat věci založené na ženské identitě, dostane se vám víc výhod. Peníze. Výstavy. Ale tenhle úhel pohledu mě nezajímá. Používám víc ženských těl, protože jsou víc používána, ať je to při prodeji výrobků nebo v reklamě. Ženy věci častěji prezentují, protože jsou atraktivnější než muži. To je všechno.

01.05.2000