Kampaň na těle a v těle

Když dělala skupina Universálové v roce 2001 v pražském Universal NoD výstavu autorských triček Umělci v triku, v úvodním textu napsali, že tričko se „koncem minulého tisíciletí stalo místem pro sdělování nejrůznějších frustrací, inklinací, poselství, označení, vtipů, apod. Spolu s člověkem, který ho obléká, se tak tričko stává nosičem sdělení, které rozehrává reakce v každodenním životě. Plocha, která obklopuje naše tělo, může být ideální platformou pro lakonické vyřčení pocitu, myšlenky, nebo provokace či otázky.“
V Česku je ale vztah k sobě jako k ploše pro reklamu na sebe sama velmi slabý a neujasněný. Málokdo kriticky reviduje nápisy, které nosí vy- stavené na oblečení na různých částech těla. Velký podíl na této laxnosti má jednak fakt, že se nápisy většinou vyskytují v cizojazyčné podobě, a také – naše komunistická historická zkušenost. Možná v oné doposud trvající ochotě nosit na hrudi napsané cokoliv, jen když to bude anglicky, můžeme vidět pozůstatky z doby, kdy anglicky vypadající nápis byl buď závanem západní svobody a vzpoury, nebo znakem tuzexové majetnosti. Lze tvrdit, že komunistická realita prostřednictvím nedostatku nápisových triček narušila působivost jednoho z prostředků aktivistického boje. Nemáme v sobě kritičnost a tudíž ani respekt k tomu, co nosíme na hrudi.
Podívala jsem se do skříně a zjistila jsem, že mám trička s nápisy: „Vezmi si mé srdce“, „Vrať se zpátky a následuj magii lásky“, „Četa“, „Síla“ a „Stříbrná kočka“, všechno v angličtině. Materiál pro psychologa...
Dosud si můžete v Gender studies o.p.s. v Gorazdově ulici v Praze zakoupit speciální tričko, na kterém je nápis „Tento měsíc menstruuji“ a obrázek vložky nebo tampónu. Tričko je v nabídce v různých barvách a dvou typech – s krátkým rukávem a nátělník. Věta „Tento měsíc menstruuji“, vyvedená proklamativně na hrudi, si zaslouží úvahu. Nikdy jsem nepochopila, co vlastně chce název výstavy, kterou pořádalo Gender Studies o.p.s. v únoru a březnu 2004 v Artfactory v Praze, vystihnout. Ostatně v případě výstavy mě to ani moc netrápilo. Podstatným se to stává až teď, kdy je tento slogan nabízen k proklamaci nošením bez uvedení jakékoliv souvislosti s výstavou.
„Tento měsíc menstruuji“ může nejopravdověji hlásat hruď ženy, která poprvé otěhotněla zároveň se svou první ovulací a rodí od konce puberty jedno dítě za druhým. Najednou zničehonic dostane menstruaci! Nápisem na tričku chce vyjádřit své zděšení z toho, že jedno vajíčko propadlo zkáze, minulo se svým životadárným potenciálem. Nebo by barevný nápis napnutý na vnadných ňadrech mohl znamenat: „Tento měsíc menstruuji, tj. nejsem zrovna těhotná, tj. jsem připravená k oplodnění.“ V takovém případě by nápis plnil funkci náhradního druhotného sexuálního znaku. Tělesné sexuální znaky ohlašující ovulaci, jako je např. zčervenání zadnic u samiček primátů, u lidí vymizely v důsledku evoluce.
Existuje však i tričko, jehož sdělení je mnohem jasnější a absolutnější. Jeho výpověď je tak osobní, že už není ani politická, ale spíše konfesní. Jsou to bílé minišaty bez rukávů. Na podbřišku vpředu mají tmavě červený nápis: „Měla jsem potrat.“ Vzadu stejně nízko na podolku velký tmavě červený kruh. Minišaty jsou skutečným aktivistickým nástrojem, jsou ACT – Art Communication Tool – vyvinutým organizací Women on Waves (WOW) ve spolupráci s umělcem, designérem a profesorem berlínské Universität der Künste Willemem Velthovenem v rámci kampaně za legalizaci potratů. Menstruační i potratové tričko sledují podobnou strategií stejný účel – vizualizaci, a tím veřejné otevření určitého problému. Zatímco tričko o menstruaci obsahuje i určitou humornou notu, v Gender studies si ho mohou z legrace koupit i muži a těhotné ženy, potratové šaty jsou smrtelně vážné. V intencích projektu je, aby si šaty oblékly všechny ženy, které tato událost v životě potkala. Deklarovaly by tak, o jak masový problém se jedná. WOW uvádí, že podle údajů WHO (Světové zdravotnické organizace) prožije každá žena na světě za svůj život 1,5 potratů. Ročně proběhne 55 milionů potratů, z nichž 20 milionů je ilegálních a neodborných. Zemře při nich 80 tisíc žen. Většina lidí se i přes tyto masivní počty domnívá, že potrat je v životě člověka výjimečná záležitost. WOW vidí v tomto zastírání reálné situace nástroj ke snadnější kriminalizaci a ilegalizaci potratů v mnoha zemích.
Kampaň WOW se pohybuje v hraničním území mezi medicínou, právem, uměním a námořnictvím. Ativity WOW byly prezentovány jako umělecký projekt na benátském Bienále v roce 2001, na 1. bienále v Thesalloniki v roce 2003, organizovaném kurátory Rosou Martinez a Haraldem Szeemannem, a na samostatné výstavě v Mediamatic Supermarket v Amsterodamu v témž roce.
Kromě triček „Měla jsem potrat“ (I had an abortion) doplňuje výstavní kolekci internetový projekt Sběrač portrétů žen po potratech a projekt Každých šest minut.
Každých šest minut (Every 6 minutes) je jednoduchá instalace, která se skládá z nápisu „každých šest minut zemře jedna žena na následky ilegálního potratu“ (every 6 minutes, a woman dies from an illegal abortion) a červené lampy, která se každých šest minut rozsvítí. WOW připravovala také server, který by rozesílal přes Internet rytmus úmrtí zapříčiněných ilegálními potraty. Tento rytmus by mohl přijímat a zobrazovat každý počítač připojený k Internetu. Autory děl jsou Willem Velthoven a Rebecca Gomperts, ředitelka WOW.
Nejpříznačnějším dílem WOW, které bylo vystaveno na uměleckém Bienále v Benátkách, je A-portable, potratová loď – zvláštní kontejner na lodi, upravený jako gynekologická ordinace, produkt designérského a uměleckého stu- dia Atelier van Lieshout.
Potratová loď funguje na základě sofistikovaného využití námořního práva, podle kterého právní řády jednotlivých zemí končí ve vzdálenosti 12 mil od jejich pobřeží. Dále se již rozlévají mezinárodní vody a na lodi plující pod dánskou vlajkou s dánským personálem platí zákony dánské. Ženy, které cítí potřebu podstoupit potrat, ale žijí ve státě, kde je potrat ilegální, se nalodí s pasem, informacemi o Rh faktoru, spodním prádlem na výměnu a vložkami na loď. Zhruba za dvě hodiny doplují do mezinárodních vod a potrat bude proveden, aniž se přestoupí zákony.
Vystavení A-portable a dalších projektů WOW na uměleckých přehlídkách souvisí s tendencí zkoumat meze, jak může umění aktivně působit, jak se může zapojit do řešení společensky citlivých otázek. Potratová trička ale vypovídají o určitých mezích, o různosti aktivistického a uměleckého přístupu.
Výtvarný umělecký projev je samostatný jazyk, není pouhou ilustrací verbální myšlenkové konstrukce, kterou může mít za úkol podepřít. Vždy nese další autonomní informace, které nemusí s původním záměrem hladce ladit. Vizuální realita je schopna obsáhnout i to, co nechceme sdělit verbálně. Agresivní výtvarná zkratka triček odhaluje zjednodušující přístup aktivistického zadání, který redukuje nekonečnou pestrost osobních vyprávění na vykřičník. Z palety příběhů o tragediích, nemocech, překážkách, chudobě, divných láskách, lenosti, sobectví, vraždách zobrazuje jen společný esenciální fakt krvavého fleku na zadku.
Instalace triček na výstavách i módní reklamní fotografie na webových stránkách WOW staví vedle sebe potraty a konfekční, módní mechanismy: „Jaké krásné tričko! Jak je možné ho získat?“ Podstatou módních strategií je vyvolat potřebu identifikace s předkládaným vzorem, vyvolat touhu být také taková, patřit k „nim“. Pěkné modelce plné života na obrázku tričko opravdu sluší. Znamená to, že potraty jsou slušivé? To jistě není závěr, k němuž chce WOW svou snahou o zviditelnění masovosti potratů dojít. Zvolená vizuální forma kampaně ale odhaluje určitý cynismus a absurdní morbiditu, které jsou přítomné v příliš zjednodušujícím dotýkání se místa, ve kterém se protínají dva životy. Toto kontrastní spojení – krvavá skvrna na upravené modelce – vypráví příběh, který překračuje ideově motivované snahy WOW. Nápis v kruhu na zadku ženy „I am alive“ lze přeložit jako „Přežila jsem“, nebo jako „(Jen) Já jsem přežila“.

01.01.2005