Blikající obrazovky a svítící projekce mě magicky přitahují všude na světě – zde je příspěvek k sáhodlouhým internetovým diskusím o tom, že letos není v Kasselu k vidění žádné mediální umění. Kolem makového pole v plném květu (Poppy Field) Sanjy Iveković, které se u hlavního vchodu jemně pohupuje ve větru na pozadí kontrastujících těžkých šedých mračen, se dostávám k budově Museum Fridericanum („Fritz“), jež je plná lidí, umění a tlustých závěsů, které stále zakrývají výhled. Mám pocit, jako bych svůj orientační smysl nechala před vchodem. Mnohovrstevnatá a mnohotvará instalace where we were then, where we are now Simona Wachsmutha, v níž zpracovává historii města Persepolis, mi připadá tím pozoruhodnější, čím déle u ní stojím. Zvláštní dojem na mě udělal černobílý film Pulad Zurkhaneh, jenž, jako by se odehrával mimo čas, ukazuje iránské muže při silovém tréninku během náboženského obřadu. Wasmuth prezentuje celistvý koncept života, v němž náboženství, sport a kultura nejsou odděleny a který se odehrává na velmi omezeném prostoru. O něco dál vzadu v přízemí mě přilákala svůdná zvuková kulisa videoinstalace Deep Play od Haruna Farockého. Je výborně umístěná a tmavězelené stěny, fotbalové obrazovky a bílé závěsy vytvářejí perfektní útulnou atmosféru uprostřed uměleckého šílenství. Jak by asi tahle instalace fungovala ve White Cube? Němec rozkládá typicky německým způsobem německý fotbalový mýtus z roku 2006 na malé přesné kousky. Na dvanácti monitorech zkoumá Farocki tento dobře známý produkt „světové kultury“ na na pozadí souvislostí sport–zábava–věda–obchod. 90 hracích minut poskytuje materiál pro celou armádu institucí a obchodních odvětví. Pro koho kdo pracuje? Jistě se lze domnívat, že práce médií a vědecké výzkumy analyzující tuto hru slouží k tomu, aby zlepšovaly výkony hráčů. Profesionální fotbal ale existuje možná jenom proto, aby měly tisíce lidí zajištěny své výdělky. Do centra tohoto pracovního dění Farocki vtipně umisťuje jako vlastní snímek otitulovanou večerní oblohu nad stadionem. Vidím plochou střechu Corbusierovy budovy. Vidím Farockého se stativem a mini DV kamerou a musím myslet na Poutníka nad mořem mlhy od Caspara Davida Friedricha. O jedno poschodí výš to vypadá, jako by návštěvníci čekali na taneční performanci. Váhavě se vměšuji do davu a všímám si vedle sebe nenápadné projekce. Číňan přemisťuje hromadu cihel přes silnici – Safely Manoeuvring Across Lin He Road od Lin Yilina. Mám ráda jednoduché práce, podněcují mé myšlenky. Myslím na Velkou čínskou zeď a na pohyby a změny, kterými prošla tato země. Myslím na chránění se spojenými kameny a zalíbí se mi představa volných kamenů. Vyjadřují singularitu, kterou si musí dnešní obyvatelé Číny osvojovat. Doposud jednali jako pevně spojené kameny jejich zdi. Cihlu po cihle staví Lin zeď stále znovu a ona mu znovu a znovu poskytuje ochranu, když se cihly dočasně spojují. To, co je na Documenta opravdu skvělé, je její umístění. Fritz stojí hned vedle nákupní zóny. Před 10 lety jsem si tu koupila ty úžasné punčochy, které pořád ještě nosím. Tehdy jsem poprvé viděla působivé video o historii únosů letadel – dial H-I-S-T-O-R-Y od Johana Grimompreze (na 10. Documenta). Grimomprez používá výhradně foud-footage, která je působivá hlavně díky své autenticitě. Tím, jak vedle sebe poskládal nejrůznější období a události, vytvořil velice hutné vyprávění, jež vzniklo kupodivu 4 roky před útoky na World Trade Center v New Yorku. Až nedávno jsem si koupila DVD a musela jsem se divit, že je možné tak snadno získat umělecké dílo, které je jinak k vidění v muzeích. Jen se podívejte po netu – stojí to za to. Aue Pavillon dole na bažinaté louce je strašný, příšerná architektura. Vítá mě bouře závěsů. Stříbřitě se lesknoucí textilie visí všude, i z nízkého stropu. Chodím kolem mlčícího umění a všelijak uspořádaných přepážek. Pak uvidím osvěžující mléčné video Who’s Listening? 5 Tchaj-wance Tseng Yu-China, které ukazuje hrající si děti. Děti upřímně zírají do kamery, trochu nejistě a s hihňáním čekají na vystřikující mléko. V Asii tradičně používané sójové mléko je nažloutlé. Tady se však vstříc nové generaci odstřeďuje jasně bílé kravské mléko, tedy produkt Západu. Video skvěle balancuje mezi napjatým očekáváním a osvobozujícím smíchem dětí a dosvědčuje tak Tsengův cit pro situace a lidi. V Nové galerii, která by se spíš měla jmenovat Staré muzeum, je ještě větší horko a víc nedýchatelno než ve Fritz. Konečně se mi podaří dostat se k vícekanálové zvukové instalaci ...miramondo multiplo... Olgy Neuwirth. Plochá obrazovka je jako část instalace šikovně postavená před bílými závěsy, výsledkem je neobyčejná lehkost a tajemnost. Materialita obrazovky se zcela rozplývá a navozuje nejistotu, zda se ukazovaný děj odehrává jako film na obrazovce, nebo ve stínových siluetách za průhledným plátnem. Ráda bych se tu zdržela a dívala se a poslouchala, ale jsem už příliš vyčerpaná. Dál, dál, říkám si, víc umění a ještě víc umění. Ale stejně už je krátce před osmou a určitě musím ještě do muzeum shopu. Rozhodně potřebuju tu malou bílou kabelku, kterou jsem před chvílí viděla u jedné návštěvnice!
Doporučené články
|
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
|
|
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
|
|
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
|
|
"V Kamerunu se hojně šíří fámy o zombie-dělnících, kteří se lopotí na neviditelných plantážích podivné noční ekonomiky. Podobné příběhy, plné posedlé pracovní síly, pocházejí z Jihoafrické republiky a Tanzanie. V některých z nich se nemrtví na částečný úvazek po celonoční lopotě namísto spánku budí ráno vyčerpaní."
|
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář