Hledají se ambiciózní kurátoři, nástup ihned

Největším problémem současné české umělecké scény překvapivý nedostatek kurátorského dohledu a vedení. Dokládá to skutečnost, že se donekončna musíme dívat na přehršel národních přehledů současného umění, jsme jim neustále vydáváni v plen a už nás naprosto nudí. Jeden měsíc je to současné umění Chorvatska, další měsíc australské umění a měsíc následující kupříkladu italský videoart či čínská fotografie… Jen zřídkakdy některá z těchto výstav představí nezaujatý pohled na různorodé trendy a hnutí, které se objevují ve vybrané zemi, či ukážou, jak se kulturní produkce konkrétní země vztahuje k mezinárodnímu kontextu. Divák nevyhnutelně opouští výstavu s tím, že se dozvěděl jen velmi málo o skutečné situaci současného umění v té které zemi, a přemýšlí nad hodnotou národních skupinových přehlídek, které bezesporu zavání leností a provincialismem. Proč se tolik místních galeristů spoléhá stále a znovu na tuto nudnou a nešikovnou formulku? Odpověď je zřejmá: financování. K tomu, aby se na zemi vybranou pro tento měsíc získaly vládní dotace a pomoc kulturních institucí, stačí velmi malé úsilí. Takže: Která to bude příště?
Tento pohodlný přístup ke kurátorství skupinových výstav se rozvinul v novou neinspirativní tendenci. Nikdy to nebyl koncept, který by příliš inspiroval, a u nás se nakonec proměnil v cynické gesto, které ponižuje veřejnost, co se o umění zajímá, tím, jak neříká nic jiného než, že “toto není odsud.”
Přišel čas na znovuoživení kurátorsky pojatých výstav, jež budou založeny na jiných tématech, než je národnost. To vyžaduje, aby kurátor hrál roli autora, nejen pozorovatele a katalogizátora trendů a hnutí na oblastní úrovni, ale v širším, mezinárodním rámci. Stejnětak je třeba, aby takové koncepce rozvíjely původní myšlenky vzdálené trendům a hnutím, a aby tím podněcoval rozvoj nových projektů a uměleckých aktivit. Pokud se má infrastruktura domácího umění rozvíjet v něco hodnotného, pak musí zmizet přístup “import/export”.
Jen těžko lze omluvit často prezentované tvrzení, že pro místní umělce existuje tak málo možností vystupovat doma – což jim stále znemožňuje vystavovat v zahraničí. Když mladí umělci opouštějí umělecké akademie s těmito negativními postoji pevně zakotvenými v mysli, mají jen malou možnost růst a málo podnětů k tomu, aby dále živili jakékoliv kreativní ambice. Kdybychom se zbavili těchto nesmyslných národních výstav a nahradili je nadbytkem výstav tematických skupin, místním umělcům by se otevřelo tolik dveří, že bychom opravdu měli důvod mluvit o pražské (a nejen pražské) renesanci. Výstavy domácích umělců spolu s umělci ze zahraničí, bez ohledu na národnost či generaci, by místním prospěly také tím, že by jim představily nové umělce a profesionály ze zahraničí, nebo nová směřování, čímž by se jim zvětšila příležitost vystavovat a pracovat v zahraničí.
Mnoho českých umělců už učinilo krok vpřed a sami si dělají kurátory svých výstav. Je to rozhodně pozitivní a ukazuje to, že kurátorství je uměním samo o sobě. Nastal čas, aby umělci a nadšenci do umění šli iniciativě vstříc. Kde ale začít? Pro začátek by mohli vybrat téma, které je zajímá. Může to být téma, které lze vypozorovat v dílech mnoha současných umělců, či – a to je nebezpečnější – téma, jež tam k nalezení není. Zkusme nyní pokračovat v té nebezpečnější cestě. Řekněme, že kromě umění jsou hlavním zájmem kurátora rychlá auta a porno na internetu. Náš kurátor si vybere jedno z těchto témat pro skupinovou výstavu, či – což je ještě nebezpečnější – pokusí se zkombinovat obě témata do jednoho souvisejícího celku. Dalším krokem je oslovit umělce pracující v různých médiích, sdělit jim téma výstav a požádat je, aby vytvořili něco, co se k tomuto tématu vztahuje. Náš potenciální kurátor by se neměl snažit vysvětlovat či interpretovat téma pro umělce. Měl by je nechat, aby je interpretovali svou prací. Jen málo umělců odmítne příležitost vystavovat, hlavně pokud téma sedí jejich současné práci či představuje přímou výzvu.
Dalším krokem je financování, což vždy přináší potíže. Nikdo z nás není nadšeným zastáncem kapitalismu, to je zřejmé. Nicméně je to systém, v němž žijeme, a tak toho můžeme využít. Místo toho, abychom se stále spoléhali na státní finanční podporu, proč bychom nemohli sehrát aktivnější roli v hledání soukromého sponzorství pokrokověji naladěných společností a bohatých jedinců, kteří mají filantropický zájem o umění (či v případě výstavy našeho kurátora o téma rychlých aut a internetového porna)? Pokud to není v rozporu s umělcovými zájmy či smluvními povinnostmi, pak bychom nás koncept mohli rozvinout až do podoby obchodní nabídky, a přilákat tak sponzory na vějičku šance, že budou první moci koupit dílo z této důležité výstavy, jež má prolomit ledy a zvýšit prestiž zúčastněných umělců.
Pošleme naše tisková prohlášení do uměleckých časopisů po celém světě. Vytvoříme spolupráci s časopisy a s žurnalisty mimo tuto zemi, a přesvědčíme je, že tato provokativní výstava stojí za dlouhou cestu do Prahy (či do Brna nebo kamkoliv jinam). Přesvědčíme tamní novináře, aby recenze na výstavu umístili do uměleckých časopisů, v nichž se recenzují zahraniční výstavy. Je možné, že redaktoři neslyšeli nic o dění v tomto regionu po celé roky, a o to jsou zvědavější a chtějí vědět víc.
Nelze zpochybnit, že se potřebujeme dostat za hranice dualistických pojetí kulturních odlišností. Snažím se tady pojmenovat v podstatě rozdíl mezi tím, zda budeme pasivními pozorovateli kultur jiných zemí, a tím, zda budeme aktivními přispěvateli k většímu mezinárodnímu dialogu. Potřebujeme se pohnout k sebe-integraci v zápasu se sebe-segregací. Jakmile se budeme schopni nahlédnout jako jednotlivce namísto národa a národů, pak teprve začne opravdové dílo.

01.01.2004