|
nar. 1967, od roku 1993 studuje na Akademii výtvarných umění v Praze, nejdříve u Milana Knížáka, nyní u Vladimíra Skrepla
Pro Andreu Cihlářovou není žádný výtvarný projev typický: vyjadřuje se fotografií, kresbou, grafikou, malbou i texty. Zanechává za sebou určité celky - řeči, myšlenky, pocity, komentující nějaké momenty nebo jen tak spontánně (s vědomím důležitosti každého nepovšimnutého detailu) vyřčené. Její záznamy se týkají nepatrných vizuálních zážitků (ornament, krajina, okno), ale i podvědomých myšlenek vyjadřovaných slovně. Texty, jež sice mají svou vizuální hodnotu, se snaží prezentovat nikoli jako minimalistické objekty, ale artefakty, které lze číst, nebo přinejmenším je nutné vědět, že je lze číst, že mají svůj obsah. Toto vrstvení významových rovin je pro Cihlářovou důležité: žádné sdělení není definitivní, trvale platné, pouze možné. Také forma je jen prostředkem: její podoby byly vyčerpány a dnes už se jen pomocí technologií nějak obměňují. Generační odstup od zásadních významů moderní doby je vlastní i Andree Cihlářové. Neznamená to však, že by svoji tvorbu nepovažovala za důležitou, relativizuje ale její jednoznačnost. Její práce má rytmus jejího života - odehrává se v reálném čase, rychlostí řeči, chůze, plyne stejně jako události okolo a není podmíněná nároky trvalosti. V časovosti je podstatný moment, pro který se vžil termín přítomnost - jako by se neustále obnovovala jistá zkušenost této chvíle. Zhmotnění či vizualizace této zkušenosti neznamenají pro Cihlářovou proces dokumentace, ale jen nejisté konstatování, zpochybnění smyslu věcí i lidského konání. Proto je její tvorba i jakkoli těžko popsatelná.
Doporučené články
|
|
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…
|
|
|
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006
Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
|
|
|
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
|
|
|
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
|
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář