Časopis Umělec 1999/1 >> Asijská výbušná směs / (Buddhova šlápota a thajské umění) Přehled všech čísel
Asijská výbušná směs / (Buddhova šlápota a thajské umění)
Časopis Umělec
Ročník 1999, 1
2,50 EUR
3 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Asijská výbušná směs / (Buddhova šlápota a thajské umění)

Časopis Umělec 1999/1

01.01.1999

Miloš Vojtěchovský | thajsko | en cs

Podle legendy Buddha povolil před dávnými časy dychtivému umělci obkreslit jeho siluetu podle stínu vrženého do písku. Poté, co si všiml, že kreslíř nebyl s to věrně zachytit jeho rysy, napsal místo toho do písku slova modlitby a obraz rozmazal. Když ale Gauthama ležel na smrtelné posteli (nebo co to tehdy v Indii měli) a jeho věrný žák Ananda jej s pláčem prosil, zda by si mohli učedníci svého Mistra něčím jaksi hmotným připomínat, napřed dovolil pouť na Posvátná místa, kde zvítězil nad Zlem a Ignorancí. Pokud by ani tohle nebylo dost, pak je možné sesbírat to, co po kremaci zbylo z Mistrovy tělesné schrány (ostatky - sariradhatu) a postavit pro ně stupy - pahorky, vyvýšeniny, památníky z hlíny, nebo cihel. Ty budou jakožto symboly blažit a obšťastňovat blahořečené poutníky. Umění bylo tehdy jen náhražka pro ty chudší duchem, nebo pro ty, kteří nejsou schopni myslet v sublimních poj-mech. Posvátná architektura je podle původních Spisů také vlastně pro ty skutečně osvícené přebytečná. Osvícených je však všude jen hrstka, a tak jsou dnes v zemích, kde se buddhismus uchytil, skoro na každém kroku nejen malé svítící oltáříčky se zlatou soškou, ale i stupy a chrámy a kláštery, nebo temply, kde jsou uchovávány a uctívány Světcovy ostatky (pak tedy paribhogacetiya). Případně jsou v druhé kategorii jiné kuželovité stavby, které sice neukrývají ani Buddhův zub, ani nehet, ale připomínají je. Pak spadají pod nižší skupinu zvanou uddesikacetiya. Je třeba podotknout, že za uddesikacetiya může být prohlášen i strom, otisk Buddhovy nohy, nebo i místo, připomínající území, kde je Buddhova šlápota, a vlastně i veškeré rostlinstvo nebo zvířectvo, protože určitě nějak genealogicky souvisí s flórou a faunou z Buddhovy doby. Posvátnost byla původně rovnoměrně rozdělena mezi přírodou a kulturou a buddhisté se mohli k zlatě zářícímu, odpočívajícímu, spícímu a usmívajícímu se bohu modlit nejen v ašrámech, ale i u kořenů stromů ozdobených barevnými stuhami. V moderním thajském městě i krajině je sice koncentrace blikajících oltářů, svatyněk a oltáříčků ukrývajících postavičku boha až překvapující, ale posvátných stromů valem ubývá.
Bangkok je údajně metropol s průměrně nejteplejším klimatem na světě. Navíc (po Pekingu a Tokiu) je to město, které se může těšit tím nejhorším ovzduším, zahalujícím gigantickou aglomeraci takřka neustálým alarmujícím stupněm zamoření výfukovými plyny a dalšími vymoženostmi civilizace. To pochopí ostatně člověk ihned, jakmile se vydá z letiště na cestu taxíkem kamkoli směrem, kde byla původně vesnice Bang, kam se siamská stolice přestěhovala z rozkotané Ayutahy. Skoro v kteroukoli denní dobu se člověk potí, nebo mrzne (podle toho, je-li vůz vybaven aircondition) v krokem se posunujícím nekonečném pásu smrdících a troubících aut, autobusů, trojkolek tok-tok, na křižovatkách dirigovaných policisty maskovanými bílými rouškami, chránícími se tak před dopravními zplodinami. Více než šestimiliónové město se rozlezlo jako metastáze od horizontu k skyline do rozlohy alespoň sta kilometrů chaotické a nepřehledné aglomerace, rostoucí a rozpadající se podél pásů dálnic a silnic a plynule přecházející do industriální pustiny, zahlcující zbytky lesů, rýžová políčka a vesnice, které městský moloch urbanizace pohltil během posledních 20 let. Tam někde vpředu je historické městské centrum s královským palácem, starými kláštery, řekou, tržišti, trochou zaprášené zeleně a zlatými a zrcadly vykládanými špičatými věžemi chrámů. Ale zdá se vám, že se nikdy neprokousáte nekonečným předměstím kombinujícím jakousi nespecifikovatelnou nízkou obytnou zástavbu, postmoderní obchodní domy a obrovité betonové mrakodrapy, trčící všude kolem. Někdy jsou dostavěné, někdy asi patří nějakému méně šťastnému investorovi a vypadají jako kostra zmrazeného mastodonta. Čas od času míjí návštěvník vjezd do ohrazeného území - campusu, patřící nadnárodní (většinou americké, nebo západoevropské) obchodní korporaci, kde žijí v zaměstnanecké autonomní oáze lidé, těšící se požehnání jezera, parku, sportovního areálu a nákupního střediska. Ale je to spíš jakýsi hybrid krajiny ne-města v anarchistickém bujení koloběhu liberálně kapitalistické produkce - konzumace žijící v symbióze rozpadu tradiční, post-koloniální a kastovní asijské sociální struktury.
Evropan, přivyklý na proměny a degradaci evropských velkých měst v posledních několika desetiletích a pozastavující se nad úkazy jako pražské Jižní město, Litvínov, nebo komunistická zástavba Kyjeva, si při návštěvě asijských megapolí, jako je Singapur, Bangkok, nebo Kuala Lumpur, nemůže neklást otázku po podílu své (tedy naší) viny na vzniku a degeneraci podoby asijského města do těchto nekonečných a bezútěšných sídlišť. Modernizace mnoha asijských zemí - přijímaná zpočátku jako dobrodiní a vítaný import evropského liberalismu a demokracie a míněná někdy jako nástroj k posílení vědomí národní identity, starých náboženských a ideologických struktur, byla od 90. let provázena rostoucím vědomím rychlého rozpadu systému hodnot a kulturních vzorců. V mnoha zemích Jihovýchodní Asie byl projekt modernismu a technologické revoluce stavěn na zkušenosti koloniálního a většinou imperiálního dědictví a v této kombinaci zapříčinil jednak inklinaci k totalitarismu, jednak vznik výbušné směsi náboženských, rasových a politických problémů, zmítajících tento kontinent v současné době. Bangkok přesto působí celkem klidně, občané se většinou usmívají, i když je to někdy k nevíře, a ulice napěchované lidským materiálem jen velmi zřídka zaznamená známku agresivity nebo napětí. Uvědomění si krize a potřeba jejího řešení jsou patrné v aktivitách mnoha nezávislých politických, sociálních, ekologických a uměleckých skupin. Poměrně tolerantní společenský systém Thajska nabízí prostor a možnosti, které by se v mnohem rigoróznějších zemích, jako je třeba Malajsie, nebo Indonésie, - o Barmě, Vietnamu a Laosu nemluvě - setkaly s nepřátelskou reakcí, nebo dokonce s tvrdým postihem.
I když Siam nebyl nikdy přímo evropskou, nebo americkou kolonií, (což je výjimka z pravidla historie tohoto kontinentu) zdá se, že vliv západní civilizace a technologie i zde naleptal nejen tradiční sociální a kulturní hodnoty a přinesl s sebou i tento přízrak betonové městské džungle, nazvané Remem Koolhasem fenoménem Města Zjitřených Rozdílů (COED). Ty jsou podle něho „nikoli metodickým vytvářením ideálů, ale exploatací náhod, neštěstí a nedokonalostí“. Pravda je, že většina turistů si tohoto fenoménu krize patrně nevšímá a míří do hlučícího a pitoreskního středu města, nabitých uliček Čínského města, buddhistických templů, nákupních center, kde můžete zakusit neuvěřitelné tropické bohatství forem, vůní a barev. Protiklad kontur tradičního organismu města světa thajské kultury - harmonického životního slohu, vyvažujícího vlídnou buddhistickou energii srozumění s plynulým přírodním božským řádem, přirozenou činorodostí a jemností s neodbytnými příznaky rozkladu, vtělenými do novotvarů komerce, znečištění, hluku, chaosu, rychlosti a kýče v moderní suburbia je ale stejně neodbytný jako šokující. S přihlédnutím k obrovskému měřítku a vzájemné propojenosti celého toho bangkokského spletence, historických, sociálních, náboženských, politických, ekonomických a bůhvíjakých dalších faktorů se asi východisko a léčba těžko místním činitelům hledá.
Vzhledem k tomu, že ekonomická krize, která zasáhla Jihovýchodní Asii v posledních letech (a která se nevyhnula ani do té doby poměrně stabilnímu hospodářství liberální thajské parlamentární monarchie) vtahuje do Bangkoku neustálý proud přistěhovalců z chudého jihovýchodu země, se město rozrůstá právě v rovině chudého předměstí slamů. Bangkokský teoretik sociálního urbanismu pan Sumet Jumsai nastiňuje apokalyptickou budoucnost v následujících tezích: během 21. století bude více než 60 procent obyvatelstva žít v městech a z 23 megaměst, čítající více než 15 miliónů obyvatel, jich bude 15 právě v Asii, zmítané rychlým tempem proměn a geometrickým nárůstem počtu obyvatel. Vesnice se budou dále vylidňovat a města se promění v gigantické celky. Například v aglomeraci na ose Tokio - Osaka bude žít až 50 miliónů lidí. Podle jiných zdrojů 80 procent novostaveb vysokopodlažních domů v Šanghai zeje prázdnotou a mnoho podobných staveb postavených nedávno podnikateli z Hongkongu v hlavním thajském městě je na tom podobně, zatímco polovina přistěhovalců z venkova žije prakticky na ulici.
Spojené nádoby závislosti postupu urbanizace a přírody jsou přímo citelné v klimatických atmosferických změnách. Celková teplota ovzduší stoupá, protože přirozená ochranná vrstva lesů pomalu ale jistě ustupuje před stroji těžařských společností. Podle údajů v Herald Tribune ztratila asijská oblast za posledních 30 let polovinu původního pralesa, z thajského tropického porostu zbývá jen několik národních parků, kde se ukrývá pár osamělých malajských tygrů, skupinky opic a dalších vesměs ohrožených zvířat. Sloni, kteří jsou posvátným národním symbolem siamského království, se musí dnes překvalifikovat a místo lesní práci se věnují turistickým představením. Slyšel jsem, že hrají z nedostatku jiných aktivit i fotbal. Lovci divokých slonů, žijící u thajských hranic s Kambodžou, doufají, že budou moci po uklidnění poměrů v této zemi podniknout loupeživou výpravu do tamní džungle, která byla permanentní válkou doposud uchráněna před intenzívní těžbou, podobně jako laoský Vientiang si zachoval paradoxně víceméně poklidný koloniální vzhled z šedesátých let.
Jak vidno, nemohou si zde současní umělci stěžovat na nedostatek námětů k tvorbě a k práci se společenským kontextem. Jejich situace není ideální a podobně jako v Evropě si stěžují na nepochopení a nezájem. Podle Chaiyot Chandratiny, profesora z akademie v Chiang Mai trpí současné umění ztrátou hodnot v sociálním kontaktu a přeměňuje se většinou v pouhou produkci a zábavu, „umělecká scéna je většinou neschopná vyrovnat se s každodenní realitou“. Drastické změny, přesun důrazu a společenské role umělce a pojetí umění jsou podle Montiena Boonmi, profesora bangkokské university v konfliktu s tradičním bezkonfliktním a služebným pojetím, vyrůstajícím spíš z užitné a náboženské funkce umění. Komercializace populární a zábavné umělecké produkce je také velmi silná a hledat možnosti pro oslovení širšího publika je prvotním programem současného thajského umění. Galerií ochotných vystavit jen trochu kontroverzní a těžko prodejná díla je poskrovnu a proto zakládají umělci i zde autonomní a neinstitucionalizované projekty, jako je například činnost skupiny Projekt 66, nebo projekt kolem alternativního výstavního prostoru Concreat House, sdružující hlavně perfomery a lidi zabývající se videem a novými médii. Organizátor Chitti Kasemkitvana se zabývá již delší dobu možnostmi tzv. Pohyblivého muzea a věnuje se hledání taktiky intervence umění do městských prostorů. V druhém největším městě Chiang Mai se uskutečnilo od roku 1995 pod patronací místní umělecké akademie výtvarných umění několik mezinárodních akcí pro veřejný prostor s názvem Social Installations, kterých se zúčastnila mimo umělců z Asie i řada evropských a amerických umělců. Koncem loňského roku podobná akce realizací pro veřejný prostor proběhla v Bangkoku a vystavilo zde přímo v kontextu historického centra svoje projekty přes 70 thajských, singapurských, vietnamských a jihokorejských umělců. Stále intenzivnější jsou i výstavy současného thajského umění v USA a západní Evropě a spolu s Japonci, Číňany, Malajci a Jihokorejci se pomalu dostává původně s nedůvěrou nahlížená asijsko-exotická estetika a poetika do povědomí tzv.“světové vizuální scény“ ztrácející svoji „bělošskou“ výlučnost.
V něčem je možná pozice a pocity asijského současného umění vůči dosavadní hegemonii euroamerické patentované odpovědi na otázku, co je to vlastně současné umění, podobná pocitu nepochopení a komplexům umělců ve střední a východní Evropě. Teze jedné globální umělecké řeči, nesoucí s sebou problém nářečí, nebo dialektu v konfrontaci s pravidly pravopisu tvořenými a ustanovenými v uměleckých centrech, muzeích a galeriích, vytváří napětí a silové pole mezi „správnou“, „podobnou“ a „chybnou“ reakcí. Západní Projekt Moderního Umění, prezentovaný většinou jako výspa pokroku a vnucovaný do ústrojí jiných, často velmi vzdálených a na jiných hodnotách založených kultur určitě ztrácí svoji samozřejmost. Nutně podléhá procesu hybridizace, vytváří efekt „transmutace“, vznik nových „bastradních“ forem jako jsou Euroumění, nebo Multikulti. Flirtování sebestředného Západu s uměním jiných kultur se většinou zakládalo na přezírání a neochotě porozumět a uznat autonomii, identitu a integritu tzv. exotických, nebo tzv. „primitivních“ kultur. To, co například pařížští, berlínští, nebo londýnští pre-modernisté, modernisté i postmodernisté nazývali „primitivismem“ byla většinou jen parafráze, karikatura a zploštění jim neznámých uměleckých forem a obsahů, popřípadě sublimace našich vlastních „atavistických“ rysů. Na druhé straně byla (a je) „mimetická reaktivita“ symptomem mnoha mimoevropských kultur předhánějících se v přejímání a napodobování vzorců, schémat, nebo nástrojů produkovaných a pilně distribuovaných Západem. Schopnost se bránit závisí na mnoha činitelích: energetické centrum Bangkoku asimilovalo cizí vlivy a přemlelo příval techniky i turismu na vlastní kvalitu. Předměstí, zabírající rychle bezbrannou vesnici se proměnilo v pustinu a vzhled asijských betonových městských kříženců je ukázkou nešťastného setkání tradice a modernismu. Odvary a kopie evropského akademismu a post akademismu, se kterým se překvapený divák setkává (jde o země jak post-marxistické tak post-koloniální provenience) v dalekých muzeích a galeriích je podobným, někdy smutným, někdy groteskním případem mezikulturálního nepochopení. Originalita, samostatnost a integrita myšlení tvorby je hodnotou, která se zdá být všude stejně vzácná. A je patrně uplně nazávislá na hranicích. Snad je to opravdu otázka těch zasvěcených - parinibbána.
P.S Článek si nikterak nenárokuje seznamovat čtenáře se současným thajským umění nebo je hodnotit, protože o něm pisatel neví skoro nic.





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
Nevydařená koprodukce Nevydařená koprodukce
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…