Časopis Umělec 2008/1 >> BalkanBeats Přehled všech čísel
BalkanBeats
Časopis Umělec
Ročník 2008, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

BalkanBeats

Časopis Umělec 2008/1

01.01.2008

Robert Rigney | architektura | en cs de es

Je sobota večer v berlínském Mudd Clubu. Bosenský DJ Robert Soko pouští směsici rychlých balkánských rytmů, srbská cikánská dechovka ve stylu Bobana Markoviće se mísí s funky rumunskou manele z předměstí Bukureště a dav šílí. Balkánské dívky se točí dokola, skupina skotských turistů poskakuje na jevišti. Zničehonic se „Djurdjev Dan“ a všichni Jugoslávci zblázní a začnou se objímat. Po klubu začne kolovat láhev pálenky. Jen jedna z dalších nocí v klubu Mudd.
Robert Soko, který pouští balkan beats v Berlíně už několik let, sám tento termín razí. Je to směs hudebních stylů z Balkánu – srbská cikánská dechovka, etno-rock, interpretace lidových melodií, elektronická hudba – a to vše se pojí se západními styly, jako je ska a reggae. V nedávné minulosti se fenomén uchytil i v dalších městech po celém světě, kde žijí imigranti z Balkánu, od Frankfurtu a Vídně až po New York a Melbourne.
Hudbu z balkánské otčiny pouští obvykle DJ – imigrant, hudba má ale moderní nádech západu. Pro zvuk je nejdůležitější hudba balkánských cikánů. Žádná párty se neobejde bez hudby Bobana Markoviće a jeho Fanfare Ciocarlia. Zatím pro tento trend nevznikl žádný všezahrnující název, ale DJové, kteří pocházejí z Balkánu (a žijí po celém světě), mají jistý smysl pro stylovou jednotnost. Ve Frakfurtu existuje Bukovina Club, v New Yorku Gypsy Rock, a přidal se dokonce i takový mainstream jako Basement Jaxx a do svého nedávného alba Crazy Itch Radio zakomponoval balkánský roh a na svém vlastní labelu vydal Gypsy Beats a Balkan Bangers, kde lze najít také newyorské Gogol Bordello a Balkan Beat Box.
Ponecháme-li hlavní proud stranou, balkan beats je až na několik výjimek fenoménem imigrantů. Je to styl vytvořený na západě a šířený uprchlíky před balkánskými válkami, kteří s nostalgií vzpomínají na svou domovinu. Německo-rumunský DJ Shantel, který sídlí ve Frankfurtu, připodobňuje balkan beats k hudbě, jež vznikala v Londýně a v New Yorku v šedesátých letech v generaci imigrantů z Antil, kteří s sebou na západ přinesli hudbu svých kořenů, a vytvořili tak dancehall a ska. Podobně i balkan beats je stylem vytvořeným v exilu – s jedním uchem namířeným na domovinu a druhým na západní pop a rock.
K tomu, abychom pochopili, co DJové a hudebníci balkan beats dělají, nám pomůže, když si uvědomíme, odkud hudebně vycházejí. Mnozí jsou z bývalé Jugoslávie, kde vyrostli oblklopeni hudebním fenoménem zvaným „turbofolk“, což je pejorativní termín pro většinu rychlé, národní populární hudby rozšířené po celém Srbsku a Bosně. Turbofolk je hybridem tradičních venkovských melodií a moderního elektropopu, který hrají Slované a zrovna tak Romové a který je typický maniakální hrou na klávesy a skučením orientálních vokálů. Je to hudební směsice tradic, které zahrnují srbské a romské dechové kapely, rytmy Středního východu, tureckou a řeckou popmusic na jedné straně, a rokenrol a současnou elektronickou taneční hudbu na straně druhé.
Turbofolk vznikl ze současné balkánské lidové hudby, ale využívá elektronické nástroje místo tradičního akordeonu. Možná bychom jej mohli odlišit od jeho předchůdců zařazením západních prvků, jako je elektrická kytara a těžší rytmy, orientované na dance. Také platí, že zatímco tradiční lidová hudba zpívá o takových nevinnostech, jako jsou krásné vesnice, pole plná květů a nešťastná láska, turbofolk si přisvojil drogy, alkohol, luxusní auta, nemorálnost, zločin a pomstu, ovšem s lidovými melodiemi, silným rytmem a syntetizéry. Termín „turbofolk“ vznikl na konci osmdesátých let – pod taktovkou potrhlého rockera Rambo Amadea z Černé Hory, který měl v úmyslu satiricky komentovat to, co v hudbě považoval za negativní fenomén.
Turbofolk je výtvorem válečných let Jugoslávie. Je to hudební výraz nacionalistické, izolované země, kterou hyperinflace srazila na kolena. Zvuk Srbska v devadesátých letech je drzý, plastický, hybridní, oslavuje hodnoty bělehradské nové kriminální elity, pašeráků, vyděračů, podvodníků. Stal se domácím stylem nákladných nových podniků v Novém Bělehradu, jako byla Folkoteka, a zvukem kýčovitých, Miloševićem sponzorovaných televizních stanic – TV Pink a TV Palma –, které vysílaly turbofolková videa umělců jako Snezana Babiće – zvaného Sneki – a Dragana Mirkoviće, ověšených zlatými šperky, v luxusních autech a s obřími novými domy, v nichž se objevují mladé ženy v oblečení od Versace, které žijí v zrcadlových barech a kasínech bělehradských luxusních hotelů – Intercontinentalu, Hyattu a Metropolitanu. Slova jedné ze slavných turboflkových písní znějí: “Coca-Cola, Marlboro, Suzuki/Discotheques, guitars and bouzouki/That‘s life, that‘s not an ad/Nobody has it better than us” („Coca-Cola, Marlboro, Suzuki/diskotéky, kytary a bouzouki/to je život, a ne reklama/nikdo se nemá líp než my.“) Zpěvačky turbofolku jsou obvykle dlouhonohé krasavice v krátkých flitrovaných sukénkách, pushapkách a se silným makeupem.
Když gangsteři obsadili Bělehrad, turbofolk zútulňoval podsvětí, byl hudbou pro holohlavné mladíky, známé jako dizelasi, protože měli rádi oblečení firmy Diesel a pašovali paliva, z čehož získávali peníze. „Turbofolk,“ řekl Petar Popovic, ředitel státní nahrávací společnosti v roce 1994, „je zvukem války, a všeho, co s sebou válka přinesla. Představuje vše, co se této zemi stalo v posledních několika letech.“
Zajímavé je, že turbofolk je často považován za nosiče nacionalistické ideologie, a přesto tuto hudbu srbští konzervativní nacionalisté zavrhují jako součast nežádoucího „tureckého“ aspektu srbské identity, který musí být vykořeněn, nebo jako součást stejně odporné „teheranizace“ Srbska. Stojí také za zmínku, že turbofolk, který uznávají a kopírují ostatní balkánské země, má svůj vlastní balkánský protiklad: chalgu v Bulharsku, manele v Rumunsku, vše stejně kontroverzní a vysmívané médii a na západ orientovanými měšťáky.
Pro mnohé je diaspora DJů, kteří pouští balkan beats a turbofolk, naprosto nechutná, a raději si od ní udržují odstup. Milovníci balkánské lidové hudby považují turbofolk za prokletí Balkánců, je to hudební mor, který se rozšířil po celém Balkáně ze Srbska a Bosny do Bulharska, Chorvatska, Makedonie a dokonce do Rumunska, a vše, co mu stálo v cestě, srovnal se zemí svými levnými syntetickými rytmy. Progresivním jedincům z balkánských měst, kteří vyrostli na západním rokenrolu, připadá celý styl turbofolku poněkud odpudivý. Jeho příznivci jsou popisováni jako primitivové s vyholenou hlavou, hrubiáni ověšení zlatými řetězi a se zarudlým krkem, jakási urážka dobrého vkusu. Zmíníte-li se o turbofolku jakémukoliv pořádnému balkánskému kosmopolitovi, uvidíte, jak sebou škubne.
Noc před setkáním s DJ Robertem Sokem jsem strávil na diskotéce Hollywood, v jugoslávském klubu na berlínské Potsdamerstrasse, která je známá pranicemi mezi srbskými a chorvatskými patrony a také občasnými přestřelkami či bitkami na nože. Ten večer jsem tu potkal srbského zpěváka Seka Aleksiće, který je skutečným představitelem srbského turbofolku, jemuž přizvukoval převážně srbský (holohlavý a zlatem ověšený) dav, který kvílel lidové balady a turbocikánské hymny. Zmínil jsem Sokovi, že jsem viděl Seka Aleksiće, a Soko se zděsil.
„Jugoslávci se dělí na lidi, kteří tuto ,národní‘ hudbu milují, a lidi, kteří ji nemají rádi,“ říká Soko, „a my jsme ta druhá kategorie. Není to nenávist, jen to prostě není náš šálek čaje. Snažíme se reprezentovat etnickou hudbu jinak, jako fúzi s jinými hudebními styly, se západními hudebními styly. To je, myslím, hlavní rozdíl. Já tyhle sračky nehraju.“
Soko vyrostl v Zenice v Bosně, a poslouchal západní hudbu, rokenrol, punk a ska. Dříve nemohl vystát etnickou hudbu. V Jugoslávii ji nazývali „národní“ hudba, „narodna“ nebo „lidová“ hudba. Hráli ji na každém bosenském rádiu a většina mladých lidí v okruhu jeho známých ji nenáviděla, lezla jim na nervy. V tehdejší Jugoslávii převažovala a pro Soka a jeho kamarády nic neznamenala. V roce 1990 Soko uprchl z Bosny do Berlína. Pracoval jako taxikář a začal se svými jugoslávskými kamarády chodit do Arcanoa, punkového baru v Kreuzbergu, především proto, že všichni kouřili hašiš a někdo měl v baru známé. Arcanoa byla jejich domov.
„Bylo to útočiště před turbofolkovým svinstvem,“ říká Soko. „Objevili jsme místo, kde bylo jedno, jestli jste muslim, bosenský katolík nebo Srb, národnost tam nehrála roli. A v této době byla národnost opravdu velmi žhavou otázkou. Jestli jste Srb nebo Chorvat, to bylo hodně důležité. Ne tedy pro mě, a ani pro spoustu jiných. A v tomhle baru jste se nemuseli identifikovat s ničím.“
Za nějaký čas Soko přišel s tím, že se zkusí zeptat majitelky baru Arcanoa, jestli nemůže zahrát nějakou jugoslávskou hudbu. Majitelka souhlasila, ze soucitu k uprchlíkům, a tak začal Soko hrát svou jugoslávskou hudbu. Dostali pivo zdarma a 50 marek za živé vystoupení. Soko měl tehdy jen kazety. Jugoslávský rock, new wave, punk, ska, hudbu, na které vyrostl. Oslavovala socialistické svátky. Titovy narozeniny. Mezinárodní den žen, první máj. Párty byly směsicí ironie a nostalgie a Soko byl překvapen, kolik lidí na ně přicházelo, protože nostalgie po jugoslávském socialismu nebyla v době vrzůstajícího balkánského nacionalismu zrovna „in“. Ale party měly úspěch. „Postupně jsem si uvědomil, že existuje mnoho lidí, kteří neradi patří do nějaké nacionalistické skupiny,“ říká Soko, „kteří nechtějí být ničím jiným než Berlíňany.“
A přesto se po nějaké době života v Berlíně Soko nakonec vrátil ke svým etnickým hudebním kořenům, které odmítal jako mladík v Bosně, když protestoval proti hlavnímu proudu turbofolku. Stalo se to převážně díky dvěma lidem: Goranu Bregovićovi a Emiru Kusturicovi. Bregović vdechl nový život balkánským cikánským melodiím, a balkánskou hudbu tak učinil poslouchatelnou pro západní publikum, a Kusturicovy filmy, inspirované romskou poetikou, využily Bregovićovy soundtracky. Soko a jeho přátelé si oblíbili Bregovićovu hudbu, která znovu interpretovala balkánskou hudbu Sokovy generace. S ní se dokázali identifikovat. Viděli v ní odraz vlastního dědictví a uvědomili si, že se tu odehrává něco důležitého, že lidová hudba, je-li prezentována správně, může být i přitažlivá. Po dlouhé době, kdy poslouchal jen západní hudbu, si Soko uvědomil, že jeho vlastní hudební kořeny mají nespornou hodnotu. A tak začal hrát Bregovićovy romské rytmy na svých balkánských “music nights” v Arcanoa a později v Mudd Clubu v Berlíně-Mite, a tato hudba se stala na taneční scéně hitem. Soko si všiml, že tančí ženy i muži. Hrál i více dechovky spolu se západními elektronickými prvky, židovskou klezmer music, turecký pop, občas jugoslávské hymny nové vlny. Lidé pili alkohol a šíleli. Na party začali přicházet i Němci, které lákaly divoké romské melodie a exotická romantická balkánská atmosféra. Vznikala nová scéna. Postupně Soko přestal hrát o socialistických svátcích, upustil od punku, rocku a ska, které upadaly stále více do pozadí. Zrodily se balkan beats – „balkánské rytmy“. Soko se rozjel se svým živým vystoupením do dalších měst, do Paříže, New Yorku, L.A. Zkompiloval několik CD a dnes pracuje na filmu Balkan Beats: a Musical Journey.
„Všechno to začalo jen jako malá párty pro uprchlíky v Berlíně,“ říká Soko. „Dnes vím, že po celém světě existuje spousta balkan beats párty, není to jen v Evropě. Jen se mi tak nějak přihodilo, že jsem tím, kdo vymyslel ten název. Možná, že už s tím někdo pracoval předtím. Nevím. My jsme začali s termínem balkan beats. Lidé to mají rádi, identifikují se s tím. Nevím, co bude dál. Jen vím, že zájem je stále větší a stali jsme se jakousi značkou, jako je třeba salsa. Balkan beats jsou jako scénář. A stále více lidí to přijímá a říká, jo jasně, to jsou balkan beats. Je to vlastně náhoda.“

Balkánští Romové
Pro Balkan Beats je zásadní hudba balkánských cikánů. Je to hudba, která existuje již po staletí, jakýsi druh balkánského společného vlastnictví. Hraje se na svatbách, pohřbech, obřízkách, křtech, na ulicích a ve veřejných prostorách, je to hudba propojující balkánskou společenskou texturu a lidovou duši. Je to výraz balkánské duše a hudba, kterou hrají lidé, jež po staletích migrací a putování spojili dohromady hudební styly Východu a Západu. Je to hudba , která plyne z nástrojů, které tu zanechaly byzantské liturgie a otomanské a habsburské pochodové kapely, hudba, která až dosud nebyla součástí západní popkultury a teprve Bregović a DJové a hudebníci balkan beats s ní pohnuli vpřed směrem ke globální popové uvěřitelnosti, ať už je to dobře či špatně.
Romové vždy hráli roli prostředníků mezi různými kulturami. V Srbsku a Makedonii je jejich hudební působení velmi výrazné, jsou povinnou součástí každé oslavy. Jejich hudba obsahuje velké množství orientálních prvků.
V roce 2005 přišel britský hudební kritik Garth Cartwright s knihou s názvem Princes Amongst Men, která pojednává o jeho cestách mezi romskými muzikanty. Psal pro webovou stránku gucafestival.com a popsal, jak Romové v Srbsku absorbovali balkánskou dechovku a tradici těchto orchestras, které tu kdysi poprvé představili turečtí vojáci, jejichž kapely šly před vojsky, aby zastrašili nepřítele.
„Původní formě dal vzniknout vliv rakouského dvora na počátku 19. století,“ píše Cartwright. „Otomanská armáda později vytvářela své vlastní dechové ansámbly: mehtery. Elitní sbory tureckých vojáků rozpustily mehtery v roce 1839 a tak se velké ansámbly rozdělily do menších sestav, orkestars. Ty nabízely své služby k místním patronům, a putovali jako hudebníci na sešlosti pod otevřeným nebem (svatby, pohřby, obřízky a sobory: pikniky o dnech svatých). Romové, kteří byli Otomany vždy ceněni pro své dovednosti v dechových a strunných násrojích, byli jistě součástí dechovkových souborů už od začátku. Orkestars byly oblíbené v celém jižním Srbsku, východní a Egejské Makedonii (dnešní severní Řecko), v západním Bulharsku. Srbsko je stále dechovkovou velmocí.“
O hudbě Bobana Markoviće Garth Cartwright říká, že je to hudba ducha, hudba letu, něco, co se vrací do minulosti, do časů před Romy, před Slovany až ke keltským truchlivým melodiím, které přežily skrze pastýřské a venkovské písně, hudba, která přicestovala přes celou Asii s Bobanovými předky, tajemná hudba, která absorbuje vše a buduje něco nového, a přesto má silné vazby se svými prapůvodními kořeny.
Jeden můj známý, když slyšel Bobana Markoviće poprvé, vůbec si jej nespojoval s balkánskou romskou hudbou, ale spíše s mexickou marriachi. A není to žádná náhoda. Právě tak, jako habsburské armády přinesly dechovku na Balkán, přivezly ji také do Mexika. Dechovka se tak na obou kontinentech vyvíjela v podobných liniích. A není to jen případ Mexika a Balkánu, stejné je to v Brazílii, Africe, Indii, kam kolonialismus dorazil s armádními a církevními dechovými kapelami, které místní přijali za své. Evropské vojenské a církevní kapely se staly největším exportérem globální hudby. Místní obyvatelé po celé Asii, Africe a obou Amerikách byli navyklí na pochody jako součást kolonialismu. Oficiální kapely se staly vesnickými a na přelomu 20. století sdílela většina světa hluboce zakořeněné znalosti dechových kapel. Všechny dechovky tedy mají někde návaznost. Všechny jsou založeny na stejných prvcích.
Dechová hudba v Srbsku je typická romským ovládnutím „trub“ („truba“ znamená trumpeta). Poslouchání trubace music není jen pasivní zábavou. Srbové se nedívají, jak Romové hrají, jako se sedí před televizí u fotbalu. Účastní se činnosti samé, tančí, padají na zem před hudebníky, objímají je, a olepují je i nástroje bankovkami. Mezi Srby panuje rozšířený dojem, že Romové dokáží svou hudbou vyjádřit srbskou duši. Skrze svou hudbu a velké množství alkoholu zažívají Srbové jistou formu transcendence. Tak jsou Romové vítáni na každé události, svatbě, pohřbu či křtu.

Guča
Nejživějším výrazem tohoto téměř mystického zapojení do dechové hudby je festival Guča, který se koná na konci srpna každý rok ve středosrbském městečku Guča. Městečko má jen dva a půl tisíce obyvatel, ale na tři dny přiláká zhruba čtvrt milionu Srbů, kteří se přijedou podívat na kapely z celého Srbska, které zde soupeří o ceny pro nejlepšího trumpetistu, nejlepší dechovku atd. Je to příležitost k divoké nevázanosti a popisují ji jako „Woodstock dechové hudby“.
Představte si, že jste na karnevalu v Notting Hill, ulice jsou zaplněné budkami s rychlým občerstvením, stany a stánky, kde prodávají vše od srbského tradičního umění a řemesel, lidových kostýmů, srbských trumpet a turbofolkové hudby, farmářského zařízení, četnických čepic a triček s fotkami obžalovaných válečných zločinců. Zkuste punchball, pečenou kukuřici, čevapčiči, pečená selata, cukrovou vatu za zvuku hudby, která na vás bude útočit ze všech stran. Tucty a tucty srbských a romských dechovek pochodují po ulicích, hrají za spropitné v restauracích, soupeří s jinými kapelami o pozornost mecenášů. Všude jsou vytaženy rolety a postaveny stánky s jídlem. Orkestars obklopují stoly a hrají ostošest. Pokud osazenstvo stolu stojí o hudbu, začnou muzikantům lepit na čelo dináry a trumpety a zvuky se zesilují. Když zájem opadá, orkestar se posouvá dále.
DJ Shantel, který hraje balkan beats, popisuje Guča festival jako chaos. „Je to anarchie, je tu hodně alkoholu, hodně jídla a nemluvím o žádných prostých jídlech. Mluvím o celých krávách na grilu. Je to velmi primitivní, ale pozitivním způsobem. A vše je to o nacionalismu. Pro většinu Srbů je to velmi nacionalistická událost, pro zatvrzelé levičáky i pravičáky. A také je to velmi sexy záležitost. Po tři dny je to oblast bez zákona a bez kontroly, je tu spousta rvaček a hádek.“ A Shantel má pravdu. Atmosféra tu ale není nijak hrozivá či nebezpečná. Lidé jsou nesmírně přátelští a hýří emocemi a jako cizinec budete v Guče vítán. Srbové vnímají Guču jako to nejlepší ze srbské kultury, jako skutečnou tvář Srbska, a jsou šťastni, že se o to mohou podělit s cizinci. Skutečným paradoxem Gučy je podle mého extrémní národnostní sentiment, který vzbuzuje. Jak říká Garth Cartwright, „srbské národnostní mýty jsou tu opěvovány za zvuků hudby romských hudebníků, opravdových internacionálních – to je paradoxní“. Ale v Guče se vše vymyká zdravému rozumu.
Je také zajímavé zmínit se o vývoji Gučy, jak vůbec došlo ke vzniku tak velkého a bláznivého festivalu. Začalo to v šedesátých letech. V té době bylo vše folklorní v Titově Jugoslávii důležité a někteří komunističtí aparátčíci dostali nápad začít s festivalem, který bude propagovat místní dechové kapely, protože tradice dechovek začala poněkud upadat. Postupně se festival rozrostl do národního měřítka. Kapely přijížděly z celého Srbska. V devadesátých letech se festival opravdu rozjel díky nárůstu popularity dechové hudby mezi srbskou mládeží. Díky inspiraci filmy Emira Kusturicy a Gorana Bregoviče se tato hudba stala oblíbenou muzikou na párty mladých Srbů, kde nahrazovala rave a hip hop. Dnes se festival stal dost komerčním a také má víc mezinárodní rozsah, protože kapely přijíždějí i ze zahraničí. Byl jsem na něm vloni, a přesto, že lidé říkají, že Guča už není, co bývala, nikdy jsem nic srovnatelného neviděl. Takovou sílu emocí kolem hudebníků na západě nezažijete. Je úžasné vidět Srby, jak se dokáží plně identifikovat se svou hudbou. Už jen jejich zaujetí stojí za podívanou. A ani nemusíte být Srbové, abyste si to užili. Jak říká Garth Cartwright, „na úsvitu jedenadvacátého století není na planetě žádná hudba s takovým nábojem, s tak původním funkem, jako jsou romské dechové kapely“.
Vzestup Gučy je součástí zajímavého vývoje v srbské, jugoslávské, a řekl bych i balkánské společnosti jako celku. Co je původcem tohoto nárůstu oblíbenosti etnické hudby na Balkáně? Pokud se podíváte na Německo, etnická hudba v podání bavorských dechovek je v neustálém úpadku od druhé světové války a v dohlednu se nejeví žádné známky renesance. Dokonce i v České republice, kde jsem pět let žil, je dechovka vnímána jako něco velmi nemódního. Totéž lze konstatovat pro většinu Evropy, snad s výjimkou Itálie, kde několik DJů znovu objevilo etnické italské melodie. Ale nic v Evropě – alespoň na jejím západě – se nevyrovná renesanci etnické hudby na Balkáně. A jak to zdůvodnit? Je to pro mne stále tajemstvím a tuto otázku jsem kladl téměř všem hudbeníkům a DJům, s nimiž jsem hovořil při svých průzkumech balkan beats.
Jedním z faktorů je dozajista válka. Až do doby jugoslávských válek poslouchala srbská mládež převážně rock se západními kořeny. Velké oblibě se těšil punk. Scéna nové jugoslávské vlny byla velmi bohatá. Nejoblíbenější kapelou v dějinách Jugoslávie byla rocková kapela s názvem Bjelo Dugme (Bílý knoflík), jejíž zvuk byl bezpochyby západní a neměl nic s Balkánem. Náhle přišla válka. Srbsko se ocitlo v izolaci od západu. Země žila v embargu. Země, která z celého východu nejvíce vzhlížela k západu a hlásila se k liberálnosti – Jugoslávie – se náhle ocitla v pozici vyděděnce. To mělo svou odezvu v postoji k hudbě. Také díky tomu nepřekvapí, že při odříznutí od západu se lidé vrátili k tradiční lidové hudbě. Tento návrat ke kořenům měl v Srbsku dvě podoby. Na jednu stranu měl za následek vznik turbofolku, lidových melodií, nicméně s prvky západní a taneční hudby. Na druhou stranu došlo tak k renesanci trubace music a vznikla srbská dechová hudba. Trubace music má velmi silný národnostní prvek. Mnohé z nejoblíbenějších trumpetových melodií jsou vojenské pochody, či alespoň písně a melodie se silným národnostním nábojem, a tak by nemělo být překvapením, že tato hudba získala za Miloševičovy éry velkou popularitu.
Překvapující je, že tato hudba je nejen volbou konzervativních nacionalistů, ale také stylové mládeže z měst. A není pochyb, že to bylo a je případ právě Srbska. Tomuto kulturnímu vývoji přispěly dvě osobnosti: filmař Emir Kusturica a hudebník Goran Bregović, Kusturica díky jeho filmům Time of the Gypsies, Underground a Černá kočka, bílý kocour, a Goran Bregović díky soundtrackům, které pro tyto filmy napsal s použitím melodií takových romských umělců, jako Saban Bajramovic a s písněmi Boban Marković Orchestra. Tyto filmy se na západě rychle staly kultovními a spolu s nimi i hudba z nich. A proto ji také mladí lidé ze Srbska přijali jako módní trend. Náhle rozpoznali svou vlastní kulturu. Do té doby ji nepovažovali za kvalitní, ale se souhlasem západu získala na nové důvěryhodnosti a stala se dobrou i pro ně.
Rád bych ale navrhl ještě druhou možnost, proč se trubace music náhle stala oblíbenou u srbské mládeže, a tou je fakt, že tuto hudbu vytvořili převážně srbští Romové, kteří měli v srbské společnosti dlouho postavení outsiderů a rebelů, ale také vyjadřují jistý fatalistický pohled na život. Jak mi vysvětlil srbský DJ Ivan Redi, je to „život na hraně“ a také víra, že život musíte žít v tomto okamžiku. Mnozí Srbové si váží Romů za jejich volnomyšlenkářský životní styl a já věřím, že současná renesance srbské trubace music vyrůstá z velké části z této úcty a z nostalgické identifikace s romským způsobem života.
Je ale důležité poukázat na to, že trubace music a turbofolk nejsou „balkan beats“. Balkan beats jsou něco naprosto odlišného. Nevznikly na Balkáně. Mají své kořeny na Balkáně, ale vznikly v západních městech, kde se setkali uprchlíci a imigranti z Balkánu, kteří zde hledali lepší život. Někteří se z nostalgie scházeli v lokálech, kde se hrála národní hudba, at už to byla „marodná“ ze Srbska nebo „sevdah“ z Bosny, či jako v případě Roberta Soka a jeho přátel, jugo rock a hity nové vlny z osmdesátých let, punk a ska. Obvykle to byla setkání, která přilákala jugoslávskou diasporu, ale občas přichzeli také Němci či jiní Evropané, a tato nová kultura je zaujala. Tito jugoslávští DJové začali hrát pro publikum, které sestávalo nejen z uprchlíků z Jugoslávie, ale také z Němců či Francouzů, které přitáhla romantika, anarchie, exotika Balkánu. K tomu měli tito Djové uši obrácené nejen na balkánskou domovinu, ale také k hudbě zemí, v nichž žili v současné době, a také k hudbě jiných, neevropských kultur, například Turecka či severní Afriky, kterou zakomponovali do svých mixů a remixů. Nevzniklo tedy nic nového, ale vznikl nový zvuk, který byl napůl balkánský a napůl evropský. Další vývoj nastal, když němečtí a evropští DJové začali sami mixovat a remixovat balkánskou hudbu. Z toho vznikl balkánský styl lámaný přes západní čočku, který vytvořili lidé, kteří v balkánské hudbě viděli něco, co sami lidé z Balkánu postrádali. A to jsou – nemáme-li lepší název – „balkan beats“.
Tento balkánský hybrid má množství prvků. V popředí jsou romské dechové nástroje, jsou tu různé srbské, bosenské, makedonské, bulharské, rumunské etnické a folkové prvky, tradiční tance „coceks a kolos“. V případě Roberta Soko tu je nostalgie – to vše zabarvilo jugoslávský prvek nové vlny. Je tu také turecký element. Jsou tu zatoulané hiphopové rytmy, prvky housu, dubu a reggae, rai, bhangry a bollywoodu, vlastně vše, co je běžné na západních tanečních parketech se do jisté míry dostalo do balkan beats. To vše se setkalo na parketu, aby vznikl hudebně atraktivní obrázek Balkánu ve vší jeho anarchii a různorodosti. Styly jsou ve vzájemném rozporu a mísí se spolu, jsou to zvuky, u nichž bychom nikdy nepředpokládali, že budou moci existovat společně, a nyní jsou propojené v horké balkánské polévce. Když jsem hovořil s DJ Shantelem, popisoval svůj koncept Balkánu takto: „Balkán je pro mě symbolem bastarda, je to směsice. Není to jasná struktura. Balkán byl vždy vroucím kotlem, pálivou paprikou, nekontrolovatelnou a těžko řiditelnou. Je to velmi organická záležitost.“
Balkan beats nabízí osvěžující závan čerstvého vzduchu na tanečních parketech západu. Jak jsem řekl dříve, přináší s sebou archaickou lidovou kulturu plnou rituálů a ceremonií, věci, které bychom obvykle považovali za nemístné v městských nočních klubech, kde se lidé pyšní svým módním, rezervovaným, ironickým postojem. Balkan beats nejsou módní. Balkan beats jsou žhavé. Nabízí vášeň místo ironie a v tomto smyslu mohou být dobře načasovaným protijedem k příliš sebereflexivní klubové kultuře.
Nedávno jsem mluvil s Ori Kaplanem, saxofonistou z newyorkského Balkan Beat Box, o scéně balkan beats v New Yorku, která má podle jeho popisu naprosto odlišnou dimenzi než v Evropě. Kaplan vidí v balkan beats v New Yorku hnutí, které připomíná první dny punku či hiphopu. „Amerika hledá své kořeny,“ vysvětluje. Židé, Bulhaři, Rusové, Srbové, ti všichni se ohlížejí zpět po svém hudební dědictví a hledají něco, co v naší chladné a nihilistické současné popkultuře chybí. Ori Kaplan popisuje Balkan Beat Box a jeho styl hudby jako „nové Středomoří“ (New Mediterranean), které vyrůstá z hudební směsice Izraele, kde on sám vyrostl, a New Yorku, kam emigroval. Ori Kaplan vyrostl v Jaffě, kde v televizi sledoval egyptské orchestry a kde se naučil hrát východoevropský styl klezmeru na klarinet od romského dechovkáře, který se to naučil v Bulharsku. Sám začínal v industriálních punkových kapelách. To se změnilo, když uslyšel CD od nejlepší makedonské romské dechovky Kocani Orkestar a doslechl se o romsko-tureckých fúzích mistra Yuri Yunakova, který pochází z Bulharska. „Začal jsem poslouchat pouze balkánskou hudbu,“ říká Kaplan. „Byl jsem na ní úplně závislý.“
Balkánská příchuť je citelná ve většině nahrávek Balkan Beat Box, které mísí dohromady balkánskou dechovku s klezmerem a severoafrickým rai. Balkan Beat Box popisuje svou misi jako „hledání střední pozice mezi mechanikou a soulem, mezi elektronikou a drsným jádrem autentické folkové hudby. Je to o protikladech, které mísí smělý vliv nejen balkánské hudby, ale také středozemní, a severní Afriky.“
Jejich party měly velký úspěch v Evropě i v Americe, kde přilákaly také návštěvníky latina a hiphopu. „Lidé chtějí uniknout chladnému a cynickému elektronickému vibu,“ vysvětluje Kaplan. „Chtějí něco nasáklého vodkou, něco sexy, něco, kde mohou cítit, jako by tančili na něčí svatbě. V Americe i v Evropě potřebují cítit něco takového.“ „Balkánská hudba je radost i šílenství,“ říká Kaplan. „Je to druh hudby, který by na západě nevznikl. Je to hudba vytvořená holýma rukama. Tak syrové emoce na západě nemohou vzniknout, a ne v takové hojnosti. Lidé jsou unavení společensky přátelským rokenrolem. Hladoví po opravdu propocené, osobní, opilé, familierní a obřadné hudbě.“ „V New Yorku máme Tamir (Kaplanův partner a číslo dvě v Balkan Beat Box) a já pocit,“ pokračuje Kaplan, „že jsme součástí hnutí, které je spirituální a má v sobě hodně energie. Je to emigrantská undergroundová hudba a scéna a lidé, kteří k ní patří, mají plné zuby americké globální hudby, kterou slyšíte na každém kroku. Hledají něco tvořivého a autentického, něco svého, něco, co neobsahuje složku nutného prodeje. Na tomto zájmu o dechovku je něco velmi zdravého. Lidé se chtějí vrátit zpět ke svým pocitům.“
Newyorský DJ Joro Boro pochází z Bulharska a na newyorské scéně vnímá v balkan beats antikulturní prvek. Boro je domácím DJm v manhattanském bulharském Mehanata Baru, kde mísí balkan beats s indickými bhangra rytmy, ažírskou rai, flamenco hiphopem, brazilským favela funkem. „Jak to vidím já, tento mix je antikulturním hnutím v reakci na hegemonii západního popu, který můžete slyšet v různých verzích po celém světě. Když obrátíte polaritu tohoto jednosměrného toku kulturních hodnot, získáte polyfonii stylů, hudeb, životních stylů a to je politické gesto, které jde za a dokonce i proti současným populárním trendům.“
Frankfurtský DJ Shantel je dalším příkladem hudebníka a DJ, který spojuje balkánský zvuk s elektronickými beaty. Už několik let cestuje se svým Bukovina Clubem a mixuje balkánskou romskou dechovku se západní taneční hudbou. Shantel (jeho skutečné jméno je Stefan Hantel) je německý žid, jehož rodiče vyrostli v Bukovině v severovýchodním Rumunsku. Po pádu berlínské zdi se začal zajímat o svou původní vlast a zorganizoval cestu zpět domů, aby se poohlédl po svých kořenech. Během cesty se setkával s hudebníky, nahrával a brzy po návratu vytvořil hybridní zvuk, který spojoval archaickou hudbu Bukoviny s prvky západní popkultury, kterou znal díky svému elektronickému zázemí. Výsledkem byl Bukovina Club.
Podle Shantela vznikl Bukovina Club v době, kdy byli lidé v Evropě stále více znudění současnou kulturou popu a dance. Během konce 90. let byla lounge music na vzestupu, techno bylo hlavním proudem, elektronická hudba se rozvíjela do mnoha směrů a lidé už je od sebe nedokázali dobře odlišit. Zničehonic s těmito východoevropskými zvuky dorazila hudba s okamžitými emocemi, hudba, která vychází z těla, dynamická hudba s velkým podílem stylistické různosti a rozmanitosti nálad, která sahá od pomalých balad až k rychlému dechovkovému úprku. „Hudba sama byla skvělá na party,“ říká Shantel. „A párty ožila. Dostala se do varu. Opravdu to bylo jako exploze. Rebelská povaha této hudby sestávala z různých prvků. Tahle hudba nebyla přijatelná. A to je složité. Je složité vytvořit k takové hudbě marketingový koncept, protože balkánská hudba má ve svém jádru velmi čistý ostrý zvuk. Je velmi těžké najít zde kompromis. Pro většinu jejích písní nelze najít kompromis. Někdy je velmi radikální.“
Shantel neoblomně trvá na tom, že balkánskou hudbu nelze zařadit do škatulky world music a nelze na ni ani nahlížet jako na folklór. „Podívejte se na funk, soul nebo hiphop, na cokoliv, na blues, je to root music, která přišla z malých komunit v Africe, od otroků ve Státech či v Brazílii. Oblíbená brazilská hudba má kořeny v Africe, v Angole. Ale tento druh hudby je velmi dobře provázán s hudebním průmyslem. Nikdo neřekne – ach, to je folkór. Ale my zde stále máme tento složitý systém, že když něco vychází z kořenů, jako třeba balkánská hudba, většina lidí to stále považuje za world music, což je pro mě, podle mé zkušenosti, součást popkultury. A pokud to dosud není součástí popkultury, tak brzy bude.“
Existuje nebezpečí, že se balkánská hudba stane součástí popkultury, která ji může oslabit a rozředit na nejnižší běžný denominátor, jako když balkánskou dechovku používá na svém posledním albu britská skupina Basement Jaxx. Balkánská hudba začíná být zaintegrována do masové produkce a masové komerce. Jako masově produkované zboží i lidová hudba vytvořená pro globální spotřebu bude mít sklon ztrácet téměř všechny své originální rysy. Je přímo či nepřímo ovlivněna módou a trendy, které určují její prodejnost. Stává se povrchní. V tomto smyslu zatím balkan beats žijí v šedé zóně mezi undergroundem a mainstreamem.
Vídeňský DJ Dunkelbunt pochází ze severního Německa. Poprvé se seznámil s balkan beats, když dorazil do Vídně a uslyšel v rádiu Bobana Markoviće. Jako veterán elektronické scény a drum and bass začal navštěvovat balkánské párty ve Vídni a nakonec začal zapojovat cikánskou dechovku do svých line-upů a klubových remixů. On sám říká, že se nezajímá ani tak o balkánskou hudbu samu o sobě, jako spíše o to, jakým způsobem slouží jako most mezi hudbou Západu a hudbou Orientu. „Mnoho lidí při konfrontaci s Balkánem přitáhne tato hudba,“ říká Dunkelbunt. „Existuje tu jistá symbióza. Skrze balkánskou hudbu si lidé nakonec uvědomí, jak příjemný a chladivý je tento materiál. Myslím, že to je právě pro mě klíč k balkánské hudbě. Balkánská hudba je pojítkem mezi východem a západem. Můžete se díky ní dotknout Orientu. Balkánská hudba je mostem. Právě to je tak specifické – nejen na té hudbě, ale i na celém regionu. Balkán je místem, kde je západ konfrontován východem.“
Podle Dunkelbunta jsou balkan beats zásadní částí skládanky world music, která umožňuje západoevropské mládeži zaposlouchat se do turecké, arabské nebo bhangra music. Až dosud na evropské klubové scéně chyběl jeden prvek skládačky a výsledkem bylo, že evropská mládež mohla jen těžko přijmout východní hudbu, která se stylisticky velmi lišila od hudby západu. „Nějakou dobu byla trendy indická hudba. Asian Dub Foundation, Panjabi MC a podobně. Asian Beat. Z nějakého důvodu se tato hudba nechytila. Začala být populární v polovině devadesátých let a pak to náhle přešlo. A dnes si myslím, že dostává druhou šanci díky balkánské hudbě. Dnes přichází skrze balkánskou harmonii: indická hudba, anatolská hudba, turecké záležitosti, arabské... Most už tu je. Nyní se lidé mohou posunout dále. Ale bez tohoto balkánského mostu jsme si vždy říkali – ne, to je příliš, to je moc odlišné. Dnes máme základy a můžeme na nich stavět. A už se moc těším, co přijde příště.“
Jak jsem dosud zmínil, balkan beats zůstávají fenoménem západní taneční scény. Pozoruhodné je, že se zpětně ozývají i na Balkáně. Nedávno jsem odjel do Srbska a do Kosova a ptal jsem se, jestli jsou tam nějací DJové, kteří hrají evropskou elektronickou hudbu s balkánskou etnickou hudbou a na mé otázky jsem dostal jen málo odpovědí. Slyšel jsem o rockové kapele z Pristiny, která do své hudby využívá etnické motivy a o jazzové kapele v Makedonii, která zapojuje lidové prvky, ale zdá se, že tu nejsou žádní DJové jako Dunkelbunt, Shantel nebo Robert Soko. Buď jsou hudebníci či DJové čistě v táboře lidové hudby či turbofolku, nebo jsou v táboře západoevropské elektronické hudby. A mezitím na Balkáně nic neexistuje.
Jedinou výjimkou, kterou jsem našel, byl bělehradský DJ a hudebník Milan Stankovic, jinak známý jako Sevdah Baby. Sevdah se odkazuje k typickému bosenskému stylu milostných písní, které jsou svým duchem velmi orientální, jejich turecké jméno značí melancholickou touhu, onemocnění láskou. Je to melancholická hudba, která využívá kvílivého orientálního stylu a akordeonu. Milan Stankovic neodkazuje k sevdahu ani tak jako k hudebnímu stylu, ale spíše jako ke stavu věcí, k jakési bolestné-radostné roztouženosti, která spojuje emoce sevdah a některých lidových melodií s house a elektronickou hudbou. Když jsem se minulý duben setkal se Stankovicem v Bělehradě, vysvětloval mi: „Prvním důvodem, proč jsem začal míchat tyto samply lidové hudby do house a dalších forem elektronické hudby bylo, že mě to bavilo. Bylo to groteskní a trochu ironické ve vztahu k módní a stylové klubové mládeži, a přesto zároveň tak ohromující pro opravdové milovníky lidové hudby, že jsem tomu nemohl odolat. Vždycky mě zajímá, jak zní moje melodie ,Los Ritmos Balkanos‘ v klubu v nějakém domácím DJ setu. Lidi jsou zmatení, když slyší lidovou hudbu v samplech. Nejsou si jisti, jestli to pořád ještě bude dost módní a stylové, pokud budou dál tančit. Ale jejich těla řeknou ano.“
Ještě zbývá kontroverzní otázka. Mnozí DJové balkan beats samplují tradiční cikánské rytmy ve svých remixech bez uznání romských umělců. Garth Cartwright nachází paralely mezi hudebníky černošských blues na americkém Jihu, jejichž songy si přivlastnili bílí rokenroloví hudebníci v padesátých letech, aniž by jim poskytli tantiémy, a romskými hudebníky z dnešního Balkánu, kteří vidí, jak jsou jejich tradiční songy recyklovány neromskými hudebníky a DJ do moderních remixů s pomocí elektronických bubeníků a přehlučených žesťů pro západní spotřebu, aniž by se jim dostalo patřičného uznání. Primárním viníkem je podle Cartwrighta bosenský hudebník Goran Bregović, jemuž ve své knize Princes Amongst Men přezdívá „mistr zloděj“. Mezi Romy je na Bregovičovy techniky hudebních přejímek nahlíženo s rozpolceností. Ačkoli připouštějí, že Bregović vzal, co nebylo jeho a nalepil na to své jméno, mnozí romští muzikanti jej stále repektují jako hudebníka, který popularizoval styl hudby, jenž by bez jeho zapojení možná nebyl tak populární, jak dnes je. Z Cartwrightovy knihy vychází Bregović jako hlavní zločinec. A Cartwright také rozšířil svou kritiku na DJ jako je Shantel – který ovšem Cartwrightovým argumentům nepřikládá velkou váhu.
„Musíte si uvědomit, že hudební repertoár z této oblasti je tak promíšený, že podle mého z uměleckého pohledu něco takového klidně udělat můžete,“ říká Shantel. „Můžete si vybrat melodii a udělat z ní něco nového, a můžete říci, že je to vaše vlastní skladba. Každý krade melodie. Patří to k věci. To je Balkán.“
Poslední otázkou je, zda budou mít Romové z balkan beats nějaký prospěch? Mnozí z romských hudebníků kritizovali nízkou hudební kvalitu elektronických remixů romských písní. Je nicméně možné, že DJové jako Robert Soko a Shantel vlastně prokazují tradičním romským hudbníkům, kteří pracují na současném Balkáně, dobrodiní. Zatímco romské dechovky mají na Balkáně silnou tradici, v poslední době jsou nahrazovány levně vytvořenou syntetizátorovou hudbou. Srbský turbofolk, bulharská chalga a rumunské manele teprve musí najít své publikum mezi západní klubovou mládeží. Oproti tomu romská dechovka, jak ji interpretuje Robert Soko a remixuje Shantel, je hitem západních tanečních parketů. Mladí romští hudebníci v Rumunsku, Bulharsku, Makedonii a Srbsku by se mohli inspirovat úspěchem balkan beats na západě a držet se více svého tradičního hudebního dědictví. „Úspěch této hudby v západní Evropě,“ říká Shantel, „je určitě logickou motivací pro mladé hudebníky – mohou se do toho pustit a třeba se tím i živit.“







Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
04.02.2020 10:17
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
jinde - poezie
THC Review a zavržená minulost
THC Review a zavržená minulost
Ivan Mečl
My jsme pátá světová strana! Pítr Dragota a Viki Shock, Fragmenty geniality, květen a červen 1997 Viki vlastně přišel, aby mi ukázal kresby a koláže. Jen jako doplněk mi dal k nahlédnutí samizdatové THC Review z konce devadesátých let. Když mne zaujalo, vyděsil se a řekl, že tahle tvorba je uzavřenou kapitolou, ke které se nechce vracet. Kresby z barů, občerstvoven a hospod jsme se ihned…
Číst více...
cena
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
„Mluví-li se v našich dobách o umění, obvykle se mluví o jeho umístění v subjektivitě nebo objektivitě, o tom, jak vyjadřuje život, anebo o tom, jak životu pomáhá. Pomíjí se při tom, že jde o ten zvláštní druh konání v subjektivitě a ten zvláštní druh konání v objektivitě, jež je právě uměním a ničím jiným. Snad se to pokládá za příliš samozřejmé, snad za málo významné. Ale to je právě to…
Číst více...
birthing pains
Kdo se bojí mateřství?
Kdo se bojí mateřství?
Zuzana Štefková
Zmnožení definic „matky“ je zároveň místem zesíleného útlaku a potenciálního osvobození.1 Carol Stabile Psal se rok 2003 a v houštinách lesa Lapák na Kladně postávala u cesty žena v pokročilém stádiu těhotenství. V rámci výstavy Umělci v lese mohli kolemjdoucí zahlédnout záblesk jejího klenutého břicha, které v exhibicionistickém gestu odhalovala speciálně pro ně. Právě tahle performance Lenky…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
Mother, 1994, acrylic painting on paper, 35 x 22,5 cm, framed
Více informací...
690 EUR
726 USD
Po České a Umělecké trilogii završuje nakladatelství Divus edici dramatických opusů S.d.Ch. vydáním Lidské trilogie. Opulentně...
Více informací...
13 EUR
14 USD
Text: Michael Bracewell, Damo Suzuki, Peter Tatchell, Michael Clark, Holly Woodlawn, Greil Marcus, Camila Batmanghelidjh| ...
Více informací...
35 EUR
37 USD
Toxic Pfarding, 1995, acrylic painting on canvas, 24 x 20 cm, on frame
Více informací...
900 EUR
947 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS BERLIN
v ZWITSCHERMASCHINE
Potsdamer Str. 161
10783 Berlin, Germany
berlin@divus.cz

 

Otevřeno od středy do neděle mezi 14:00 a 19:00
 

Ivan Mečl
ivan@divus.cz, +49 (0) 1512 9088 150

DIVUS LONDON
Enclave 5, 50 Resolution Way
London SE8 4AL, United Kingdom
news@divus.org.uk, +44 (0)7583 392144
Open Wednesday to Saturday 12 – 6 pm.

 

DIVUS PRAHA
Bubenská 1, 170 00 Praha 7, Czech Republic
divus@divus.cz, +420 245 006 420

Open daily except Sundays from 11am to 10pm

 

DIVUS WIEN
wien@divus.cz

DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz

DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz
DIVUS MOSCOW & MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus 23.05.-17.06.2017 STU MEAD & MIKE DIANA IN PARIS