Časopis Umělec 1999/7 >> Berlínský expres | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Berlínský expresČasopis Umělec 1999/701.07.1999 Vladan Šír | info | en cs |
|||||||||||||
Na berlínské umělecké scéně to bzučelo jako v úle. Na přelomu září a října se sem sjeli bohatí a slavní mezinárodní umělecké scény, aby prodali, nakoupili a poklábosili na čtvrtém veletrhu art forum berlin.
Letošní rok podle veletržních harcovníků nebyl nic moc: žádná zřetelná pecka a centra světového uměleckého průmyslu - Londýn a New York - si na Berlín stále nemůžou zvyknout (více než stovka ze 141 vystavujících byla z Německa, Rakouska a Švýcarska). Ale v jeho průběhu město nabízí spoustu jiné legrace: během jediného dne se tu můžete svézt klou- začkou Carstena Höllera v Kunst Werke, vyměnit si názory na pražské jaro 68 s ředitelem benátského bienále Haraldem Szeemanem, který se chlubí kudy chodí tím, že je první ředitelem jmenovaným na dvě bienále za sebou, popovídat si s moskevskou galeristkou Jelenou Selinovou, zastupující tamní buřiče Kulika, Brenera či Osmolovského, podívat se do centra uměleckého undergroundu Tacheles, kam už žádný aspoň trošku etablovaný berlínský umělec ani nezabrousí, nebo do skladišt ních galerií ve čtvrti Friedrichshain, kde se usazují mladí nezávislí umělci, pro které je v populární Mitte draho. A samozřejmě absolvovat pravidelný galerijní Rund-gang, kdy podle vyfasovaného plánku můžete do pozdních večerních hodin bloudit v Mitte od galerie ke galerii, od baru k baru a všude potkávat své nebo jen známé. Během chvíle ale zjistíte, jak snadno se propadá uměleckému obžerství. Stačí jedno kolečko po kójích na veletrhu, vycházka do několika galerií a začnete na sobě pozorovat jeho účinky. Pokud vás nějaké dílo vyloženě nepraští do očí, strávíte nad jednotlivými kusy maximálně deset sekund. Průměr se neuznává, buď ta věc musí být podezřele nicotná, nebo naopak obludně křiklavá. S tím také mnozí počítají. Tak třeba botka Sylvie Fleury v kóji galerie Mehdi Chouakri. Je tak ohyzdná a obrovská, že ji ze své paměti nevymažete, ani kdybyste se sebevíc snažili. Berlínské galerie už snad ani nevystavují a neprodávají obrazy. Na veletrhu i ve výstavních síních narazíte především na fotografie a instalace. Přesto se galerie INIT výstavou Malerei pokusila obnovit reputaci malby, když v prostoru bývalé samoobsluhy umístila obrazy umělců různých generací: John Currin, Kerry James Marshall, Franz Ackermann, Martin Kippenberger, Chris Ofili, Gary Hume, Albert Oehlen, Monique Prieto nebo Christopher Wool. Mnohem více zaujmou instalace. V několika galeriích byly k vidění práce Mathildy ter Hijne. V Arndt & Partner vystavovala lepenkové krabice s otvorem, do nějž byla umístěno zvětšovací sklo jako okénko v ponorce nebo vesmírné lodi. Uvnitř jako na řetízkovém kolotoči poletovaly obrázky vystřižené z časopisů a plácaly sebou do lupy. Znělo to jako, když moucha narazí do okenní tabule, a vypadalo to jako podivné, nemotorné exhibicionistické defilé popových hvězd před kamerou při natáčení videoklipu. Krabice nesla název Expres GmbH. V galerii Podewil zase nainstalovala do chodby u schodiště hromadu lepenkových krabic, z nichž se ozýval zvuk zapnutého televizoru. Z různých krabic šly různé zvuky. Arndt & Partner nabídla také instalace Maxe Mohra. Byly to podivné objekty, jakoby vyrobené podle ilustrací z Neználka. Člověk nevěděl, k čemu mohou sloužit nebo co zobrazují, ale jejich tvary byly pro oko velice svůdné, erotické a jejich bledé pastelové barvy lákavé. Instalace vyvolávaly vzrušující pocit něčeho tajemně smyslného. Bylo to, jako byste měli chuť na něco, ale nemůžete si vzpomenout, jak se ta věc jmenuje, víte jenom, jak to vypadá, chutná a že je to moc dobré, a tak jdete stále dál a snažíte se zjistit, co to vlastně chcete. Max Mohr je vynikající provokatér. Pořádný náklad umění je na skladě v Hamburger Bahnhof, kde je umístěna část velké výstavy německého umění 20. století. Hned u vchodu na vás bliká televizní a rozhlasová instalace Nam Jun Paika, která se svými asi dvěma metry vypadá jako drobeček ve srovnání s gigantickými objekty ve zbylém prostoru bývalého nádraží. Instalace Archiv Arnolda Dreyblatta je nejpůsobivější. Temná místnost, ve které je na několik vrstev průhledných fólií promítán mikrofiš jakési encyklopedie. Do prostoru zní střídavě mužský a ženský hlas, které čtou slovníková hesla: otec, náboženství, politik, země, demokracie, atd. Člověk v té tmě neviděl na krok a srážel se s ostatními návštěvníky, kteří postávali kolem tak, aby na ně nedopadalo světlo z projektoru. Jen přes ulici od Mitte sídlí galerie Shift. V době veletrhu prezentovala zábavnou výstavu Re-load. Umělci převedli počítačové hry do reálného prostoru galerie a vytvořili reálnou simulaci virtuálního prostoru. Mohli jste tak poskakovat mezi vytvořenými překážkami, podívat se na přesné fyzické kopie virtuálních prostorů videoher a dokonce si pár bojovek dát na počítači. Skvělým nápadem byla speciálně vyrobená bojová hra, jejíž děj se neodehrával ve vymyšleném prostředí, ale v prostorách galerie současného umění. Zatímco jste se honili za padouchy a snažili jste je rozstřílet na padrť dřív, než to udělají oni, mohli jste se kochat obrazy a fotografiemi na stěnách. Hra má vynikající terapeutické účinky, když zjistíte, že můžete beztrestně rozstřílet obraz od Jeffa Koonse nebo jakékoli jiné dílo podle vlastního uvážení. Kurátor galerie Martin Berghammer hru realizoval spolu s autory jedné onlinové bojovky, s nimiž se seznámil při hře na internetu. Užil si při tom hodně legrace. Výstava mladých umělkyň ve čtvrti Friedrichshain byla zajímavým pohledem na začínající umění. Zatímco v Mitte, které je etablovaným centrem uměleckého obchodu, je vidět mnoho zajímavého a osvěžujícího umění, na této výstavě v nezávislém prostoru se člověk divil, kolik akademického suchopáru se tu najde. V jedné místnosti byly hezké depresivně vzhlížející portréty kreslené silnou černou tuhou, ale v další se našla skulptura sestávající ze šťouchadla na brambory, čouhajícího ze zdi, k němuž byl připevněn igelitový pytlíček se dvěma vejci. V jiné místnosti zase visela upatlaně vypadající koláž všeho možného s rybou uprostřed a nesla název Fisch Kitsch. A z Friedrichshainu můžete jet zpátky do Mitte nebo do dalších částí Berlína a odškrtávat si na seznamu místa, kde už jste byli. V Berlíně máte skutečně o několik dní zábavy postaráno.
01.07.1999
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář