Časopis Umělec 2002/3 >> Bezzubé bienále Přehled všech čísel
Bezzubé bienále
Časopis Umělec
Ročník 2002, 3
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Bezzubé bienále

Časopis Umělec 2002/3

01.03.2002

David Kulhánek | recenze | en cs

Manifesta 4, Frankfurter Kunstverein, Schirn Kunsthalle, Städelsches Kunstinstitut, Galerie Portikus, Frankensteiner Hof, Frankfurt nad Mohanem, 25. 5.–25. 8. 2002
Kurátorky výstavy Nuria Enguita Mayo, Stéphanie Moisdon Trembley a Iara Boubnova se vzdaly zastřešujícího “syžetu” a výsledný dojem z frankfurtské Manifesty vyzněl do ztracena. Návštěvník, který nechtěl více než zaplnit denní program, si nakonec odnesl spíše střepy vzpomínek než konzistentní zážitek z výstavy, jež by jasně vymezila určitý kontext a zpracovala informace, které kurátorky načerpaly během několika měsíců cestování po Evropě.
Konkurenční velkolepá Documenta XI vrhala po celou dobu na Manifestu mohutný stín. Ale i tato shoda okolností mohla být motivací pro nějaké ozvláštňující vykročení z dosahu kasselského projektu. Ve Frankfurtu se nepovedlo ani spojit místo s tématem výstavy (jako v roce 2000 v Ljubljani), ačkoli finanční metropole Evropy k tomu jistě nabízela rozmanité podněty. Můžeme také spekulovat, do jaké míry Manifestu 4 svazovala právě podpora městských zastupitelů a nejspíše i důležitých finančních kruhů a do jaké míry ovlivnila nekonfliktní a trochu “bezzubý” ráz celého projektu. Nápis “Resist”, který umístil holandský umělec Marc Bijl na sloupy Galerie Portikus působil dojmem dost unavené revolty v mezích zákona… Také místy přiznané propojení s komerční sférou výstavě příliš neprospělo. Některá vystavená díla zároveň prezentovala galeristy a obzvláště v případě zarámovaných fotografií to nedělalo dobrý dojem. Manifesta jako událost, od níž se předem očekává, že zajistí nová jména z méně známých center a regionů, je však vcelku pozitivní. V tom také výstava nezklamala a několika jmény obohatila provoz Euro-Art-Worldu.
Navzdory nedostatečně artikulovanému rámci Manifesta 4 přeci jen nabídla aktuální pohled na současnou uměleckou scénu. Převládaly samozřejmě video a film, hodně místa také zabraly internetové projekty a idea archivu, vše s výrazným sociálním zaměřením. Před zahájením výstavy způsobil rozruch švýcarský umělec Christoph Büchel, jenž prodal v internetové aukci výzvu k účasti na výstavě. Nakonec místo něj vystavovala americká umělkyně, která za svou účast zaplatila 15 tisíc dolarů. Tím však Büchelova přítomnost skutečně skončila a nezůstalo po ní ani stopy.
K několika opravdu výrazným účastníkům patřil určitě Fernando Bryce z Peru, vystavující Atlas Perú, soubor kreseb, který funguje jako deník — archiv komentující peruánskou historii prostřednictvím informací z veřejných médií, jakýsi “reader’s digest” sociálních, ekonomických a politických dat z období 1932 až 2001. Gerard Byrne zase rekonstruoval s živými herci “předstíraný” rozhovor Franka Sinatry s Lee Iaccocou, který svého času sloužil jako reklama na automobily Chrysler. Ukazuje se zde, jak lze představit a problematizovat kontext historie vlastní země nebo si dočasně přivlastnit mediální mocenské páky korporací. Pia Rönicke natočila dokument o typizovaném švédském sídlišti, který se odvíjí ve dvou rovinách — v přímých reakcích uživatelů a v ideální verzi projektantů. Tato konfrontace bez dalšího komentáře ponechala divákovi svobodu, aby si utvořil vlastní názor. Mans Wrange ve spolupráci s týmem sociologů vytipoval dokonale průměrnou občanku Švédského království. Její názory na některé aktuální problémy pak nechal plánovaně šířit v médiích i v parlamentu prostřednictvím zasvěcených novinářů, poslanců i dalších “nadprůměrných” jedinců. Nevydařený byl ovšem způsob prezentace projektu, který, ač primárně pracuje s “kontextem”, nakonec zmrtvěl v “exkluzivním optickém balení”. Vlastně jedinou “malbou” na výstavě byla práce Moniky Sosnowské, jež natřela zhruba do výše pasu stěny několika malých místností, jimiž návštěvník procházel jako labyrintem — prostorovou monochromní abstrakcí. České umělce zastupoval Ján Mančuška s instalací Konference. S fotografiemi Makedonce Olivera Musovika, s nímž Mančuška sdílel “kóji”, by býval lépe komunikoval starší projekt Kolonie. Kutilské domácí projekty z Balkánu — Musovik černobíle dokumentoval jemné i hrubší zásahy obyvatel sídliště do bezprostředního okolí jejich domů — a Mančuškova anketa mezi libeňskými zahrádkáři by jistě našly společnou řeč. Ale i Konference — relikty neurotické hravosti odkazující k potlačovaným energiím u kulatých stolů — svou výmluvností uspěla.
Německý umělec Dirk Fleischmann nabízel osvěžení v improvizovaném baru, kde servíroval drinky a drobné pochutiny, jejichž recepty dodali někteří z vystavujících. Toto nonšalantní, ale zároveň nepřirozeně vypreparované bistro ovšem zdařile nahradila nedaleká levná čínská restaurace…
Manifesta 5 se bude konat v roce 2004 ve španělském San Sebastianu.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
Afričtí upíři ve věku globalizace Afričtí upíři ve věku globalizace
"V Kamerunu se hojně šíří fámy o zombie-dělnících, kteří se lopotí na neviditelných plantážích podivné noční ekonomiky. Podobné příběhy, plné posedlé pracovní síly, pocházejí z Jihoafrické republiky a Tanzanie. V některých z nich se nemrtví na částečný úvazek po celonoční lopotě namísto spánku budí ráno vyčerpaní."
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…