Björn Melhus

Válka má mnoho podob. Tvoří je média. V posledních patnácti letech ale vytvářela obraz války především jedna instituce: Pentagon. Za druhé války v Perském zálivu se tedy Ministerstvo obrany Spojených států amerických zasloužilo o to, že pro všechny, kdo nezažili bombardování, se válka skládala z neškodně vyhlížejících schematických pohledů na noční Bagdád. Během poslední války v Zálivu obstaral Pentagon úplně jiné obrázky. Novináři měli dovoleno pochodovat s vojenskými jednotkami, čímž byli okradeni o svou objektivitu. Válka se tak pro ty, kteří nebyli bezprostředně postiženi, stala zinscenovanou událostí, v níž jsou role dobře rozděleny a scénář byl napsán v Hollywoodu.
V posledních letech se Pentagon neustále pokoušel získat vliv na běh velkého mediálního mechanismu světa a spolupracovat s důležitými osobnostmi Hollywoodu. Hollywoodský styl naopak zanechal otisk v politice. Vzpomeňme si, jak George W. Bush inscenoval své návštěvy u vojenských oddílů.
Jak by se k tomu měl postavit umělec?

Videoinstalace Björna Melhuse Tiší muži tam venku (Still men out there) v Kunstmuseum Stuttgart na to působivě odpovídá. V zatemněné místnosti je na podlaze ve třech kruzích umístěno pokaždé pět monitorů, uprostřed stojí šestý. Melhus, který je jinak známý tím, že ve svých filmech a videích sám hraje všechny role, tentokrát úplně zavrhl „obrazy“. Místo toho sestavuje zvukovou koláž z promluv členů vlády a postav hollywoodských filmů, již podbarvuje heroizující hudba a ilustrují proměnlivá jednobarevná zbarvení monitorů. Nemůžeme--li již důvěřovat mediálnímu obrazu války, zdá se, že právě zřeknutí se všech obrazů je jedinou cestou, jak ukázat její tragičnost.
Naléhavé, hluboce dojímavé dílo poukazuje na válečné utrpení. Neméně důležitá je ale také v něm obsažená kritika zinscenování války, onoho mediálního stroje, který Pentagon ve spolupráci s Hollywoodem obsluhuje tak perfektně, že není snadné rozeznat, co jsou autentické nahrávky a co je filmový materiál. Je to emocionální reakce a zároveň intelektuální kritika fenoménu amerikanizované mediální kultury.
Melhus se přitom nepovažuje za distancovaného pozorovatele, ale za součást generace, která vyrostla s televizí a je jí také formována. Delfín Flipper, Lassie a hřebeček Black Beauty, šmoulové a kovbojové jsou hrdiny dětství jeho generace. Později přichází Daily Talkshows a v USA především náboženská zpovědní a evangelizační vysílání. To vše se objeví na videích. Někdy jako videokoláž, většinou ale jako scéna, kterou přehraje on sám.
Melhus reflektuje naše vizuální návyky, kulturu, která je podle jeho mínění ve velké míře formována sledováním televize. Zároveň je k médiu, které tak silně ovlivňuje náš život, kritický. S hrůzou sleduje, jak například německé mýdlové opery znovu načrtávají konzervativní obraz ženy, jaký bychom si před deseti lety nedokázali ani představit. A podobně jako u manipulace s veřejným míněním o válce i zde je odpor a rezistence společnosti minimální.
Melhus zpracovává svá témata osobitým způsobem. Od videa Kouzelné sklíčko (Das Zauberglas, 1991), v němž se rozvíjí milostný vztah mezi závislým na televizním vysílání a dívkou z televize, používá jako herce téměř výhradně sebe sama. Je to jako jeho obchodní značka. Obsazování jediné osoby do různých rolí samozřejmě usnadňují digitální techniky, které umožňují libovolné zmnožení. Jméno virtuálního dvojčete se tudíž v závěrečných titulcích neobjevuje. Naplánovat natáčení přesto není jednoduché. Melhus má totiž na ztělesnění postav velké nároky. Při tak nákladných filmech jako byl Auto Center Drive z roku 2003, kdy hrál téměř tucet rolí, musel být natáčecí plán přesně stanoven především kvůli účesům. Každá postava měla jinak ostříhané a nabarvené vlasy.
Komický účinek obsazení rolí usnadňuje porozumění jeho pracím. Melhus neobsazuje sám sebe pořád dokola kvůli nedostatku peněz nebo proto, že by se pokládal za jediného dobrého herce pro své role. Spíše záměrně pracuje se znásobením, zmnožením, které usnadňuje identifikaci klišé a jejich zkoumání.
Zřejmé je to třeba v práci Znovu a znovu (Again & Again, 1998), která je kritikou genové manipulace, nebo ve filmu Předaleko odsud (Weit Weit Weg, 1995), což je nová interpretace vyprávění o čaroději ze země Oz. Druhá Dorotka se ocitá na smutném německém sídlišti sedmdesátých let a prostřednictvím telefonu přes satelit kontaktuje svůj předobraz v Americe.
Melhus si v tomto i v dalších videích hraje se známými obrazy, pracuje ale také se zvuky. Obvykle nahraje napřed zvukovou stopu, a pak teprve následují obrazy.
Dříve rád experimentoval s německým dabingem amerických filmů, právě kvůli jeho umělosti. Nyní používá originální hlasy, které obohacuje o hudební elementy. Je to následek mezinárodního přijetí jeho díla i dvou dlouhodobých pobytů v Americe. Cesty ostatně způsobily i změny tématu. Náboženské evangelizační programy v Německu neexistují.
Dalším znakem jeho filmů je opakování řečeného a zobrazeného. I to jsou narážky na naše televizní návyky, na mediální zpracování každé události, které neustálým opakováním proniká k našemu vědomí. Tyto mediální konzumní zvyklosti ale zároveň omezují schopnost komunikace.
Melhus vytváří ve svých instalacích a filmech stále silnější a působivější obrazy. Přitom se pohybuje mezi filmy, které můžeme vidět v televizi i v kině, a nákladnými inscenacemi, jako je třeba Hlavní vysílací čas (Primetime, 2001), které lze zažít jen v muzeích se zdobnými schodišti a několika tucty kamer.
Je jedním z nejnápaditějších kritiků dnešního mediálního boomu, aniž by se od něj plně distancoval. Všichni jsme dětmi televizní doby, a jednoduchá, jednostranná kritika, jaká byla obvyklá v sedmdesátých a osmdesátých letech, už na nás nepůsobí. Všichni chceme sdílet obrazy z televize a na pár hodin zmizet v animovaném filmu, a zároveň se nám celá disneyfikace světa hnusí. Melhus nepřitakává nejasné nenávisti k Americe, již sdílí tolik evropských intelektuálů. A jeho kritika americké politiky a konzumní kultury poukazuje právě na tuto ambivalenci, kdy je sám částí kritizovaného systému. Je jedním z mála, jimž se naprosto jedinečným způsobem daří udržet odstup i blízkost k těmto předobrazům v rovnováze. Ironizuje Dorotku tím, že se s ní ztotožňuje. A dokáže také, jako ve zmíněné instalaci Tiší muži tam venku, propojit intelektuální kritiku propagandistické mašinerie s emocionálním soucitem s oběťmi války.

Björn Melhus se narodil v roce 1966 v Krichheim/Teck. Studoval v Braunschweigu a po několika delších stipendijních pobytech v USA žije v Berlíně.

01.02.2005