| Časopis Umělec 2005/3 >> Kódy středních vrstev | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Kódy středních vrstevČasopis Umělec 2005/301.03.2005 Jiří Ptáček | info | en cs de es |
|||||||||||||
|
Pražské Bienále mladého umění Zvon má v Čechách své ojedinělé místo, předem daný úhel pohledu a konkrétní akční rádius. To znamená: v prestižním výstavním prostoru uprostřed hlavního města se uskutečnilo už pětkrát za devět let; kurátor každého z nich vždy ukázal, jak si představuje aktuální umění; a to aktuální umění vybraných představitelů mladé generace z Čech. Letos tomu nebylo jinak, takže na překvapení jako by už nemělo zbýt moc místa. Přesto se kurátorovi pátého Zvonu Karlovi Císařovi podařilo nastavit pravidla nově, přinejmenším z jednoho důvodu.
Kurátor Karel Císař se vždy brání, když ho někdo považuje za člověka „od umění“. Není jisté, jestli to myslí smrtelně vážně, a nebo si chce pouze udržet odstup od odborné veřejnosti. Každopádně se uměním a jeho teorií zabývá jako autor článků i editor knih, ve svém kurikulu uvádí, že vystupuje na konferencích o umění, loni se mu povedla výstava v berlínské K&S i pražské pokračování v byvší galerii Home. Letos se stal spoluorganizátorem jedné z expozic na Prague Biennale 2. V Čechách se tak řadí k několika nejaktivnějším osobám „od umění“. Dokonce by se dalo říct, že je ideálním prototypem nové vlny osobností v kultuře: je filosof, který se s uměním zaplétá jakoby „mimochodem“, orientuje se za hranicemi země, domácí půtky ho nechávají chladným, je mladý, organizačně nadaný a komunikativní. Protože jemu podobných je v Čechách jako šafránu, vyvolalo pozvání od Galerie hlavního města Prahy veskrze pozitivní odezvy. Během přípravy ale začalo zneklidňovat, s jakým přemáháním Císař osvětloval své záměry. Nezvolil si žádné téma, nepřišel se žádným prohlášením. Pokud o něčem chtěl mluvit, pak o citlivosti, která je nutná pro práci se současným uměním, a o stále neuzavřeném hledání „konfigurace“. Bylo nabíledni ptát se, jestli chrání nějakou nečekanou vizi, a nebo se jen snaží skrýt, že si svými záměry zase není tak úplně jistý. Až vernisáž odhalila, že to z velmi unikátního důvodu bylo přeci jen to první. Dvě zprávy Pokusme se nyní identifikovat dvě odlišné zprávy vyslané veřejnosti. Jednak zprávu pro výtvarnou scénu a jednak zprávu pro publikum, které o záchvěvech a změnách uvnitř české vizuální kultury ví málo (nebo vůbec nic). Kdybychom se věnovali pouze té první, zjistili bychom, že očekávání nových jmen nebo nového uspořádání vztahů na umělecké scéně se nenaplnila. Většina vystavujících předvedla standardní výkony a nikdo nepopřel svá dosavadní východiska. Navíc ti, kdo se mezi českými umělci pohybují déle, mohli oprávněně konstatovat, že o všech vystavujících „se už ví“ a že Císař v podstatě převzal to, co s určitou odvahou a za omezeného zájmu veřejnosti prosazují radikálněji laděné aktivity (jako pražský tranzit, pražský Display, pražské a. m. 180 nebo brněnský Eskort). Císaře tak dokonce bylo možné obvinit, že si ulehčil práci a vybíral z prefabrikovaného zboží. Tak ostré výhrady si ovšem jeho postup nezasloužil. Hledání neznámých nebo přehlížených osobností na malé české scéně by brzy mohlo znamenat snížení kvality. Koho tento eklektismus přesto obtěžoval, toho mohla přesvědčit Císařova odvaha udělat krok směrem ke komunikaci s laickou veřejností. Podařilo se totiž navrhnout podmínky, za jakých by mladá generace mohla vstoupit do obecného povědomí. Navzdory riziku, že odborná veřejnost pocítí, jak se její svoboda dostává do kleští. Zacházení s uměním Prvním důležitým krokem Karla Císaře bylo, že bez obav využil „pověsti objednavatele“. Dům U Kamenného zvonu (GMHP) je známý přehlídkami moderního a současného umění z Čech i zahraničí. Je na turisticky atraktivním místě v samém centru Prahy. Navštěvují jej odborníci, ale stejně tak široké vrstvy... řekněme od italských manželských párů na dovolené až po školní zájezdy z venkova. Ještě by nebylo ničím novým pozvat na takové místo 20 mladých umělců a přesunout je tak z periferie na exponované veřejné místo. Na tom je založený vlastně každý ročník Zvonu. Císařův primát ovšem spočíval v tom, že s uměním „svých“ umělců naložil tak, aby vycházelo vstříc nezkušeným návštěvníkům. A to jak výběrem autorů a děl, tak i uspořádáním děl v galerii. V první řadě nesáhl po tématech, která tradičně provokují. Sex, násilí, psychická traumata, sociální disonance nebo politická akce se na výstavě neozvaly. Setkali jsme se sice s happeningy Rafanů, Zhotoven nebo skandálními atrapami bomb Zdeňka Porcala a Lukáše Hájka, ale stalo se tak pouze prostřednictvím několika málo fotokopií z denního tisku. Trochu to vypadalo, že se mediálního světa dotkly jen letmo. (Ve skutečnosti šlo o tsunami: např. o Rafanech se během jednoho měsíce psalo v celostátních denících, na webových fórech i v časopisu Českých drah.) Jenže Císař chtěl balancovat Zvon jinak. Tím, že vyloučil provokativní témata, nechal vyznět intimnější a zkoumavější postupy. Tři skupiny I s jistým vědomím, že se dopouštíme zjednodušení, šlo vlastně vystavující rozdělit do tří základních skupin. V té první se ocitli ti, co usilují o aktivnější vztah člověka k prostředí. Ve druhé umělci oživující vztah k umění a jeho tradici. Příslušníci té poslední pak zkoumali úlohu umělce coby „jiného“ vypravěče příběhu. Kateřina Šedá, která se procházela se dvěma kamerami na hlavě a zaznamenávala to, co zůstává mimo naše zorné pole, Jesper Alvaer, vyptávající se obyvatel satelitních městeček, co si myslí o svých zahradách, nebo Evžen Šimera s geometrickými objekty nabídnutými skateboardistům jako streetstylové překážky, patřili mezi ty nejpřesvědčivější představitele skupiny první. K instituci a tradici umění se skvěle vyjádřil Matěj Smetana, když nafotografoval škrábance na dokonalém designu děl Donalda Judda, Sol LeWitta a Johna McCrackena. Jiří Skála pro změnu spolupracoval na převedení fontu Helvetika do systému puntíků, odvozeného od plošného obsahu písmen. Výsledkem byl černobílý, „minimalistický“ plakát, který si návštěvníci směli vzít domů. Samozřejmě, u řady umělců se obě roviny prolnuly (Jan Šerých namaloval na stěnu dekor koberce z Kubrickova The Shining, žlutá minimalistická kola Patricie Fexové vlastně byla velkými fotografiemi slunečního kotouče). Ale byla tu ještě třetí skupina „vypravěčů příběhů“. K ní se řadil „brněnský okruh“ zastoupený Petrem Strouhalem, Matějem Smetanou, Magdalenou Hrubou a dvojicí Filip Cenek – Jiří Havlíček. Jejich animace (plus jedno video) se objevily v jednom sále vedle sebe a působily jako z jedné líhně. O kus dál se k nim překvapivě připojil rovněž Josef Bolf. Ke stěně se svými kreslenými deliricko-komickými podobiznami připojil audionahrávku, na níž neškoleně předčítá vlastní surreálnou povídku. Všechny tyto umělce spojoval zájem o fiktivní světy, vrstvící přes sebe autoreferenční prvky, poetické hyperboly a zásahy do obvyklých narativních schémat. Jiným rysem „konfigurace“ byl způsob, jak se bloky zaměřené na prostředí či na stereotypní interpretace reality prostupovaly s bloky, v nichž hybnou silou bylo posouvání zaběhlých forem (např. sál s kresbami Evy Koťátkové a malbami Jakuba Hoška). Tímto sekvencováním instalace se Císařovi podařilo zmenšovat odlišnosti mezi jednotlivými uměleckými přístupy a vytvořit prostor vzájemného ovlivňování, v němž autorství ustoupilo vztahům mezi vystavenými artefakty. Nikde nebylo psáno, že jednotlivce je třeba představit vyčerpávajícím způsobem. A Císař toho plně využil. Obrousil hrany individuálních projevů a umění nám předložil jako pestrý balíček vzájemně se proplétajících a nepopírajících se informací. Jako by tak návštěvníka pobízel k uvažování o umění, které neosočuje a nesnaží se vyvracet dojem kamarádského spříznění a společně žité každodennosti. A nepochybně umění také obhájil jako dekorativní hodnotu. Zprostředkoval kvality uvážlivé, nekonfliktní umělecké produkce, jejímž výsledkem je zejména vizuálně standardní artefakt. Umění drzé, neshovívavé, angažované, komplikované nebo méně spektakulární muselo zůstat v ateliérech. „Jsme jako vy, jen to říkáme jinak,“ jako by promlouval sál po sálu. Možná si nerozumíme, a tak o tom nebudeme mluvit Za uspokojivého stavu kulturního života by Zvon pravděpodobně nebyl víc než jasným kurátorským vzkazem, že některé mladé umění je dílem poctivých a zručných umělců se zájmem o životní reálie středních vrstev. V situaci, kdy mladé umění těžko hledá argumenty na obhajobu svého zájmu o experiment, to je na jedné straně pomáhá. Na druhou stranu se lze ptát, zda se s tímto vzkazem ztotožnili autoři a zda věděli o tom, jaká „konfigurace“ je čeká. Otázkou také zůstává, zda v situaci, kdy se komplexní výstavy mladého umění v reprezentativních kulturních institucích téměř nekonají a veřejnost to pochopitelně téměř vůbec nevzrušuje, Zvon nebyl k neokapitalistické a konzumní české společnosti přeci jen příliš přívětivý. Tyto otázky ovšem nikdo nepoložil: v Čechách zpravidla stačí, že se vůbec něco podaří uskutečnit. Zvon byl zajímavým krokem k jinému druhu komunikace s veřejností. Mohl se stát základem pro vášnivé polemiky o tom, co umělci od společnosti očekávají, čeho si na ní cení a co z ní odmítají. A také o tom, co očekávají od organizované kultury. Bohužel, reakce na tyto podněty nepřišly. Jako by se odborná obec obávala, že jde o Pandořinu skříňku, kterou není radno otevírat. Mohlo se totiž ukázat, že ani umělci z jedné společné výstavy nejsou v těchto otázkách zajedno a že leccos z oné „insiderské“ sounáležitosti, o níž se stále ujišťujeme, je pouze pracně udržovaný mýtus. 
01.03.2005
Doporučené články
|
|||||||||||||
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář