Povoláním povaleč

Snad se mnou souhlasíte, že být v dnešní době nezaměstnaným není velká legrace. A nemáte-li vysokoškolské vzdělání, pak už vůbec ne. Člověk je přihlášený na úřadě práce, kde mu nabízejí většinou pochybná místa, a od státu dostává finanční podporu asi v takové výši, aby nemusel bydlet na ulici nebo nezemřel hlady. Přičemž si často z oněch dvou možností musí vybrat.
Také já jsem se před časem připojil k této společnosti nešťastníků. Brzy jsem pochopil, že na pracovním úřadě si práci nenajdu. A tak jsem přemýšlel, v jaké profesi bych se uplatnil zrovna já, druhořadý literát, pracující dosud pouze v televizní produkci či v akademické knihovně; navíc nesmím opomenout čtvrtletní praxi vrátného v pekárně. Moji slovesně činní přátelé mě ubezpečili, že do deníků a týdeníků se na plný úvazek nedostanu a pouze externími příspěvky se neuživím. Obrátil jsem se tedy na staré kamarády z mokré čtvrti v naději, že se snad v bodré hospodské společnosti dozvím o nějakém lukrativním zaměstnání.
Majitel podniku, kde jsme posedávali, mi pravil, že kdybych byl půvabná mladá blondýnka, která se nebojí zvýšené konzumace alkoholu, navlékl by mě do uniformy mažoretky a zaměstnal jako tak zvanou rozchlastávačku. Poslední dobou má totiž málo zákazníků. Proto ho napadlo, že nápadně oblečené a atraktivní dívky, jež by za zvuku orchestru triumfálně vpochodovaly do jeho baru a v krátké době vypily značnou část lihovin, by mohly vyprovokovat štamgasty k větší spotřebě, čímž by se jemu zvýšila tržba. Bohužel nejsem žena a o rozchlastávače on neměl zájem.
S postupujícím časem a s přibývajícím počtem čárek na konzumačním lístku přibývalo mnoho nejrůznějších návrhů, jak vyřešit mou svízel. Kamarád, jenž se nedávno dobře oženil, navrhoval, abych si nehledal práci, nýbrž bohatou nevěstu, která by mě živila. A hned začal sepisovat přibližné znění inzerátu: „Kdysi atraktivní, stále svobodný, neúspěšný básník, zato však úspěšný alkoholik, stáří dvacet devět let, bezdětný, bez vlastního bytu, bez zaměstnání, ovšem s vlastní rozsáhlou knihovnou, hledá půvabnou, mladou, přemýšlivou a citlivou milionářku. Značka: S tvými penězi budeme šťastni až do smrti!” U slova „milionářka“ kamarád na chvíli zaváhal, s poznámkou, že by to mohla být i miliardářka, ale vzhledem k našim malým českým poměrům jsme se přece jen shodli na té původní milionářce. Poměrně střízlivý barman, který zrovna přinesl další rundu piv, mě upozornil, že na takovýto inzerát by mi mohla odepsat snad jen nějaká infantilní důchodkyně, prožívající v duchu znovu své prvorepublikové mládí. Pokusil jsem se nad jeho slovy zamyslet a musel jsem uznat, že má asi pravdu. Dobrá, tak ženit se nebudu. Ovšem co potom můžu dělat? Co vlastně umím? Co dělám nejčastěji? A tu mi svitlo!
Nejčastěji se zabývám nicneděláním, jen tak polehávám na pohovce s knihou, či se zkrátka povaluji, rozvaluji anebo přímo válím. Občas mě dokonce moji blízcí nazývají povalečem. A to je právě ono! Udělám ze své slabosti přednost, stanu se profesionálním povalečem! Už vidím reklamní slogan: „Válení se je všestranně náročná činnost, proto nebuďte líní a najměte si svého povaleče, který se bude válet za vás!“ Cílovou skupinou budou novodobí zbohatlíci a pozůstatky starých šlechtických rodů. Když můžou zaměstnávat lokaje a služky, proč by nemohli zaměstnávat povaleče? Má práce bude spočívat v tom, že se v jejich sídlech budu během dne povalovat v různých místnostech. A přijde-li návštěva a zeptá se hostitelky „Kdo se vám to tu, proboha, povaluje v předsíni na divanu?“, paní domu jí odpoví: „Ale, to je přece pan Viktor, náš povaleč! Válí se nám tu už dva měsíce a je velmi milý. A představte si, ve volných chvílích, když se potřebuje převalit z boku na bok nebo z břicha na znak, píše dokonce básně! Nemůžeme si ho vynachválit! Cožpak vy ještě nemáte svého povaleče? Ale to musíte ihned napravit! Jestli chcete, půjčíme vám pana Viktora na víkend, ale musíte mu dobře zaplatit. Za hodinu válení bere až tisíc korun!”
Hned jak byla tato má myšlenka vyslovena, nadchla všechny mé přátelé až k nepříčetnosti, provolávali mi věčnou slávu a zamlouvali si u mě místa náhradních povalečů, kdybych náhodou onemocněl běhavkou a nemohl tím pádem vykonávat svoji funkci. A tak jsem pozdě k ránu vystoupil z hostince do nového dne s blaženým pocitem, že přemýšlivý a pracovitý člověk jako já se v tom krutém světě přece jen neztratí!

01.02.2008