Časopis Umělec 2001/1 >> Hrůzyplná symetrie Přehled všech čísel
Hrůzyplná symetrie
Časopis Umělec
Ročník 2001, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Hrůzyplná symetrie

Časopis Umělec 2001/1

01.01.2001

Jeffrey Bartel | comics | en cs

“…a byla tam taková hračka, jako sněhová koule… Byla jako skleněná bublinka jiného prostoru.”

Jsme s kamarádem u nich doma ve sklepě a díváme se na film. Jsme středoškoláci: mně je patnáct a všechno, co s tím souvisí. Jeden z kámošů jeho staršího bratra sejde k nám, stojí na schodech a chvíli se s námi na film dívá.
Je to o světě, kde jsou animované postavy skutečné a dostávají se do kontaktu s lidmi. Došlo v něm k vraždě, kdy animovaná postavička zabila člověka, a zápletka se pak šťastně odvíjí v duchu “kdo to byl”, ale hlavně v tom filmu jde o to, jak animované postavy jednají a jak reagují na reálný svět.
“To je taková kravina,” říká kamarád staršího bratra. “Dyť to není ani skutečný.”
Jack Rozparovač byl nedávno v Praze. Sledoval a brutálně zavraždil pět žen. Policie
zahájila vyšetřování, sbírala důkazy, ale nedokázala zabránit dalšímu násilí. Policejní vyšetřování vedl Johnny Depp.
Namiřte skleněné oko kamery tím správným směrem, postavte před něj ty správné objekty a můžete vytvořit cokoli. Tyto kamery vytvářely iluzi světa viktoriánského Londýna pro film From Hell, který byl natočen podle kresleného románu, jenž ilustroval Eddie Campbell a napsal Alan Moore.
Kaluž krve na ulici. Malé skleněné světy.

Nová éra
Před patnácti lety tři malé skleněné světy předznamenaly novou éru komiksu: Maus, The Dark Knight Returns (Rytíř temnot se vrací) a Watchmen (Noční hlídači). Všem třem se v USA dostalo velkého čtenářského i kritického ohlasu. Všechny tři, každý svým jedinečným způsobem, určily novou úroveň komiksu. Maus je skutečným příběhem spisovatele a umělce Arta Spiegelmana, v němž vypráví o svém vztahu k otci, o otcových zážitcích jako Žida v Německu v době holocaustu. Síla Mause spočívá v čistotě vyprávění a nápaditém popisu nacistů jako koček a Židů jako myší. Spiegelman tak jednoduchým způsobem vytvořil napínavý a složitý příběh, který lze vystihnout jen komiksem. Navíc odstartoval vlnu autobiografických románů různé úrovně.
The Dark Knight Returns Franka Millera: název mluví za vše. Už od populárního televizního seriálu ze 60. let s Adamem Westem v hlavní roli byla postava Batmana všeobecně považována za laciný vtip, i když docela legrační. The Dark Knight ale nastolil vizi Batmana jako nelítostného bojovníka v beznadějně zkorumpovaném a brutálním světě. Velice záhy se nelítostný bojovník v beznadějně zkorumpovaném a brutálním světě stal z každého superhrdiny na stáncích.
A pak přišli Noční hlídači (Watchmen).
Krev na usměvavé tváři. Hodinky, jejichž ručičky se blíží k půlnoci.
Noční hlídači vyprávějí o světě, v němž jsou superhrdinové skuteční. V knize došlo k vraždě, zabili superhrdinu a zápletka se dále šťastně odvíjí v duchu “kdo to byl”, ale především tu jde o hrdiny a o to, jak by lidé s božskými schopnostmi změnili svět. Můžete je číst jako mystérium, jako komiks o superhrdinech, který má s komiksy o superhrdinech skoncovat, nebo jako postmoderní parodii na boj proti zločinu s maskou na tváři.
V roce 2001 slaví Watchmen své patnácté výročí. Vydavatel DC Comics se chystal, že si tuto událost připomene vydáním nové edice s dříve nepublikovanými ukázkami a novým komentářem od Alana Moorea. V plánu byla i výroba akčních figurek.
Z narozeninové oslavy ale nakonec sešlo kvůli sporu mezi Morem a CD Comics. Místo hraček a návrhů kreseb postav se bude muset oslava výročí odehrát v mnohem střízlivějším tónu. Co však činí z Nočních hlídačů jeden z nejdůležitějších komiksů vůbec? Co je odlišuje od tisíců příběhů o mužích v barevných kombinézách, kteří se mezi sebou navzájem utkávají?
Patnáct let po jejich vydání nám odkaz Watchmen stále uniká. Samozřejmě, že popularizovali formát kresleného románu. Samozřemě, že stáli na počátku trendu dekonstrukce konvencí žánru superhrdinů. Na masové úrovni do komiksového světa přinášejí sex a násilí, ale i když se mnozí autoři k této krvavé partě přidali, jen málo z nich tak učinilo s jiným záměrem než šokovat a provokovat.
To, kvůli čemu jsou dodnes Watchmen unikátní, je složitost jejich struktury. Jeden přítel mi řekl, že kdysi viděl scénář k Nočním hlídačům. “Ke každému čtverečku byla asi stránka popisných informací.” Ke každému čtverečku.
Kaluž krve na ulici. Ručičky hodinek se blíží k půlnoci.

Dvojí zrcadlo
Spisovatel Alan Moore a výtvarník Dave Gibbons v případě Watchmen vytvořili spletitý skleněný svět, svět dokonale soběstačný. Kdyby byli superhrdinové skuteční, jak by na ně asi pohlížel průměrný člověk? Jak by bytost se schopnostmi Dr. Manhattana ovlivnila běh denního života: dopravu, jídlo nebo dokonce cigarety? Proč se neustále zvyšují obavy z jaderné války? Odpovědi v knize najdete, ať už jasně nebo přeneseně: v konverzacích, v článcích z novin a knižních pasážích, které tvoří poslední čtyři strany každé kapitoly, v napůl zakrytých novinových titulcích a graffiti na zdech.
Je to pečlivě budovaný svět, kde současnost je dvojitým zrcadlem, jež zároveň odráží minulost i budoucnost, kde obrazy na sebe berou rozmanitá přestrojení a významy, kde Rorschachovy tabulky mohou obsahovat hrůzu z prázdnoty.
Značná část síly Nočních hlídačů spočívá také v důrazu na obraz. Každá z obálek dvanácti dílů komiksu vyjadřuje dominantní téma toho kterého čísla. V Kapitole první je to úsměvná tvář s krvavou skvrnou, znak zavražděného Edwarda Blakea alias Komedianta. Příběh se kolem tohoto obrazu neustále točí, začíná i končí pohledem na v dáli mizející smějící se koblížek s červenou skvrnou. V Kapitole druhé je to socha kamenného anděla na Blakeově hrobě, u kterého postavy vzpomínají na jeho život.
Tyto opakovaně se vynořující obrazy jdou však mnohem dál, než že pouze vytvářejí téma jednotlivých kapitol. Poskvrněná tvář se objevuje i na monitoru radaru, na dálkovém ovladači, na čerstvě vykutané dýni — obrazy se neustále vynořují a každý nový objev dodává jejich významu temnější zabarvení. Usměvavá tvář, skleněná koule, symbol pro radiaci, lebka a zkřížené kosti — jakmile si jich začnete všímat, zjistíte, že jsou všudypřítomné. Každá další četba je vynáší víc a víc do popředí.
Jeden z nejpodivnějších příkladů práce s motivy lze nalézt v Kapitole páté “Hrůzyplná symetrie”, jejíž téma sestávalo z odrazů a, jistě, symetrie. Zatímco se symetrické znaky a odrazy v knize objevují poměrně často (tvary na Rorschachově masce; jedna scéna se odehrává jako odraz v zrcadle), formát celé této kapitoly je symetrický: první a poslední strana jsou svým vlastním odrazem, co do designu i tématu, stejně tak druhá strana a předposlední strana, tak se odrážejí i ostatní, až se sejdou uprostřed.
Po chvíli čtenáři až nahání hrůzu, jak tyto obrazy a motivy v knize převládají. Když jsem si během jednoho čtení všiml pirátské lodi, kterou měl Komediant na poličce ve svém bytě, myslel jsem si, že vykřiknu.

Rorschachův deník, 12. října 1985:
“Dneska ráno zdechlina psa v uličce, stopa pneumatiky na vyhřezlém žaludku. Tohle město se mě bojí. Spatřil jsem jeho pravou tvář.” / “Ulice jsou prodlouženými kanály a ty jsou plné krve. Když konečně přetečou, všechen hmyz se v ní utopí.” / “Nashromážděná špína jejich sexu a vražd vzpění, až jim bude sahat po pás a všechny děvky a politikové se podívají nahoru a budou křičet ‚Zachraň nás!‘…”
“A já shlédnu dolů a zašeptám ‚ne‘.”

Obraz a slovo
Oddělit slova Nočních hlídačů od jeho umělecké stránky by samozřejmě znamenalo, že ztratí celý svůj smysl. Na rozdíl od dřívějších i následujících komiksů Watchmen svou sílu odvozují od vztahu mezi slovy a obrazy v komiksovém čtverečku. “Skutečná tvář” kontrastuje s usměvavou tváří poskvrněnou krví, celkový apokalyptický tón titulků s mužem, který nese nápis “Konec se blíží”, když prochází kaluží krve.
I jiné komiksy si hrály se vztahem slovo/obraz, ale jen málo tak učinilo s takovou naléhavostí a žádný s takovou invencí. Techniku kniha používá ironicky pro dosažení humorného účinku a k podtržení emocí scény — ale vždy je ve službách příběhu. Jako názorná ilustrace nám postačí pirátský komiks Marooned vložený do Nočních hlídačů. Na první pohled se zdá, že jediným smyslem jeho přítomnosti je ironicky komentovat celkový příběh — ale ve Watchmen není nikdy nic tak jednoduché, jak se zdá. Max Shea, zmizelý autor Marroned; určité věty z komiksu (“Jak jsem se dostal do téhle příšerné situace? S láskou, jen s láskou jako mým průvodcem?”); paralely mezi námořníkem v Marooned a Ozymandiasem. To všechno je nezbytné k pochopení závěru Watchmen.
Použití zdánlivě nesouvisejících titulků ke komentování popisovaných scén je jednou z inovací, kterou Watchmen v komiksovém světě zpopularizovali, ale je zajímavé si povšimnout, že sám Moore po Nočních hlídačích od této praxe téměř upustil. Komiksová kniha o Jacku Rozparovači From Hell, která se měla stát nejambicióznější dokončenou knihou po Watchmen, se této praxe vzdává dokonce úplně. Jako by Moore cítil past, která v této technice spočívá (možná je to nebezpečí odvracení pozornosti od příběhu), a instinktivně ji opustil. Jakkoli je nebo není tato technika efektní, skrývá v sobě velkou sílu, stejně jako vztah slovo/obraz. Prodavač časopisů prohlásí: “Nikdy nevíš, co na tebe míří,” v pozadí stojí muž s nápisem “Konec je blízko” a před ním zase budova Institutu vesmírných studií. Strašlivá ironie.
Další příspěvek Nočních hlídačů do historie komiksu tvoří jejich závěr, který představuje skutečně konečné završení příběhu. Postavy ve Watchmen zpočátku navazovali na řadu komiksů Charlton Comics (kde hlavními postavami byli Blue Beetle nebo the Question), ale záhy získali své vlastní identity (Nite Owl a Rorschach) a v CD Comics si uvědomili, že postavy se už dále nedají použít, protože většina z nich zemře. Watchmen nemají mít žádné další pokračování, nebude z nich seriál. Ve světě, kde většina filmů má za názvem římskou číslici a kulturní význam udává úspěch napříč trhem, se Noční hlídači zdají téměř vyzývavě jedineční.
Zvláště pozoruhodný je tento fakt ve světě komiksu. DC Comics vydávali příběhy o Supermanovi a Batmanovi po více než šedesát let. Je nemožné a nežádoucí znát celý příběh Supermana, jak jej představuje bezpočet komiksů, v nichž se od roku 1939 objevil: Action Comics, The Adventures of Superman, atd. I když seriálové příběhy mohou vyústit v cenné práce, je tu prostě jistá hranice, za niž postavy nesmějí jít. Batman nikdy nemůže překročit svou motivaci pomstít zavražděné rodiče. Archie si nemůže nikdy vybrat buď Betty nebo Veroniku.
Watchmen s konceptem vytvořit v komiksovém příběhu ucelený svět jako konečný počet kapitol, kde se postavy mohou dramaticky měnit, nepřišli jako první. Ale patří mezi průkopníky tohoto stylu. Jeho popularita umožnila, aby prodej komiksů zvážila i běžná knihkupectví a autoři představili ucelený příběh čtenářům mimo zdi specializovaných komiksových krámků. Sandman, možná nejvýznamnější komiks po Watchmen a výrazně ovlivněný Mooreovým stylem, je uceleným příběhem, jež zabírá 75 čísel, jedno výroční vydání a několik drobnějších publikací: všechny jsou sebrané do deseti kreslených románů a prodávají se v knihkupectvích, kde je lze většinou najít jen pár svazků od Nočních hlídačů.

Návrat superhrdinů
Bezprostředně po Watchmen a The Dark Knight Returns žili superhrdinové několik let ve světě, který byl brutálnější, na čež hrdinové reagovali tím, že začali být hroziví, vážní a psychotičtí.
Alan Moore se rozešel s CD Comics kvůli kontrole tvůrčího procesu a cenzuře. Opustil žánr superhrdinů a zaměřil se na osobnější projekty v malých nezávislejších vydavatelstvích. Některé z jeho projektů, především Small Numbers, zkrachovaly a zemřely okázalou smrtí. Poté svoje úsilí zaměřil na vytváření světa a skutků Jacka Rozparovače v kresleném románu From Hell, přičemž projevil až klinickou posedlost pozadím svého vyprávění a teorie: postup čtenáři vyložil v rámci detailních poznámek pod čarou. Pomalu se ale k tématu superhrdinů vrátil. V některých případech to bylo kvůli penězům (téměř všechno, co udělal pro Image), ale také protože nemohl se žánrem superhrdinů zkrátka přestat.
Tentokrát ale zvolil přístup rekonstrukce. V seriálu 1963 vzdal čest hravosti komiksů Marvel z 60. let. Převzal komiks Supreme a učinil z něj oslavu ideálů, které Superman reprezentuje.
Loni zahájil několik komiksů najednou pod titulem America‘s Best Comics (ABC): Tom Strong, Top Ten, Promethea, Tomorrow Stories, The League of Extraordinary Gentlemen. V těchto seriálech si opět hraje s konvencemi, ale tentokrát — i když hrdinové jsou možná lidští a chybující — se žádná z postav neblíží Rorschachově čisté morální ambivalenci. Dobráci nenosí bílé klobouky, ale mohli by.
Řadu ABC vlastní Wildstorm Comics a Wildstorm zase nedávno koupili DC Comics. Nepřímo to znamená, že Moore znovu pracuje pro společnost, od níž před časem odešel. I když se v mainstreamovém komiksu událo mnoho pozitivních změn, jisté napětí přetrvává.
CD Comics odmítli publikovat jeden z příběhů Tomorrow Stories, důvody k tomu ovšem neuvedli, ale jsou nasnadě. Hlavní hrdinkou tohoto příběhu je Cobweb, jejíž dřívější dobrodružství obsahovala silné sexuální podtóny. Ten poslední byl na vkus DC Comics pravděpodobně už příliš silný.
Moore na to zareagoval tak, že odmítl nápad oslavit výročí Watchmen a DC jeho přání respektovali. Tak, jako v případě Nočních hlídačů, se historie opakuje: tak, jako v případě Nočních hlídačů, řada akčních figurek umírá.

Silnější svět
Přítel staršího bratra, co tak kritizoval svět, kde jsou animované postavy skutečné, by pravděpodobně neslevil ani co se týče světa Nočních hlídačů. Lidé, kteří se oblékají do barevných obleků a bojují se zlem, člověk s modrou kůží a božskými schopnostmi: “Dyť to není ani skutečný.”
Samozřejmě, že není: ale od prvního čtverečku s usměvavou tváří v kaluži krve i v dalších dvanácti kapitolách, když Rorschach nekompromisně hledá vraha Komedianta, když se Nite Owl, který odešel do důchodu, pomalu vrací k životu hrdiny, kterého zanechal, když Dr. Manhattan pozoruje všechny momenty svého minulého i budoucího života s nelidským odstupem, když se člověk dostane do strašlivé situace jen s láskou jako svým průvodcem… a když nám, čtenářům, zbyde obraz usměvavé tváře na tričku, pocintaném od kečupu, a věta od Johna Calea: “Byl by to silnější svět, silnější milující svět, kde by člověk mohl zemřít”: jsme v malém skleněném světě, jehož opakující se vzorce se odrážejí do světa našeho.
Přeložil Vladan Šír




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Nevydařená koprodukce Nevydařená koprodukce
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…
Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.