Franz Höfner a Harry Sachs: Byt, auto, panelák

Návštěvník centra faux mouvement v Metz se loni v září a v říjnu trochu podivil, když zjistil, že zde němečtí umělci Franz Höfner a Harry Sachs vybudovali jenom novou výstavní architekturu. Procházel prázdnými místnostmi a prohlížel si krásné, bílé, ale holé stěny. Klasické výstavní kusy, jako obrazy či sochy, k vidění nebyly. No co, na něco takového jsme u umění zvyklí. Vypadalo to zase jednou na více či méně oduševnělou kritiku muzeí, nebo vyjádření, jak by podle ideální představy obou umělců mělo vypadat muzeum s menšími a většími prostorami. „Bílá kostka“ jako nevyčerpatelné téma. Kdo zná různé ideální modely muzeí, a v posledních letech je jich stále víc, pro toho to nebylo nic nového.

Kdo ovšem překročil pomyslnou hranici za šňůrou „nedotýkat se, prosím“, mohl za nenápadnými dveřmi, které běžně patří k technickým prostorám muzea, objevit byt galeristy. V klaustrofobicky úzkých chodbách bylo vše, co má v bytě být: kuchyň, koupelna, ložnice a obývák, ale také tělocvična a zimní zahrada. Samozřejmě, že v těchto stísněných prostorách bylo hodně věcí jinak, než to známe z „běžných“ bytů. Dětský pokoj například sestával jen z třípatrové palandy, obývací pokoj se mohl plést s úzkou chodbou. Záchod připomínal toalety dodatečně budované ve staré německé zástavbě, jen byl ještě užší.
Při chůzi prostorem musel návštěvník čelit různým otázkám – například zamyslet se nad obvyklým vztahem člověka k prostoru, nad funkčností našich bytů a nad tím, co od bydlení očekáváme. Ve Francii, zemi, kde moderní architekti s bydlením radikálně experimentují (vzpomeňme si na Le Corbusiera, který ve své sociální výstavbě zrušil chodby širší než 80 cm coby plýtvání), měl tento byt svůj výbušný potenciál.
Ale co je hlavní, Franz Höfner a Harry Sachs velmi jednoduchým a vtipným způsobem zpochybnili několik pravidel umění o tom, co se děje za viditelnými kulisami výstav.
Práce Franze Höfnera (*1970) a Harry Sachse (*1974), kteří studovali univerzitu Bauhaus ve Výmaru a své rozměrné instalace budují od roku 1998, se vyznačují velkou dávkou ironie. Důležité ale pro ně je vždy vytvořit kritický rozpor uvnitř určitých společenských jevů.
Počátkem jejich spolupráce byl iluzivní fitness program, který pojednali ve videu Powerburner, a během léta 2000 otevření cestovní kanceláře, v níž usilovali o vytvoření nových forem cestování. Později začaly do popředí stále častěji vystupovat témata automobilismu a architektury. Přes určité vzájemné podobnosti jejich realizací se dá říct, že přicházeli se stále novými a překvapivějšími nápady. Vždy se však zakládaly na přesném pozorování společenských a kulturních vlivů okolí.
Budovat instalaci v opuštěném paneláku v berlínské čtvrti Halle-Neustadt vyžaduje přece jen jiné postupy než vystavovat v galerii. Je třeba reagovat přiměřeně, nelze dělat na hlavu postavené sociálně teoretické výzkumy, je nutné zapojit sociální a estetickou senzibilitu. Ta oběma umělcům nechybí.
Až do převratu žily v Halle-Neustadt tisíce dělníků zaměstnaných v blízkých továrnách Bitterfeld a Leuna. Když se továrny zavřely, lidé z Halle-Neustadt odešli. Typické východoněmecké sídliště se stalo synonymem vyprazdňování měst bývalého východního Německa. Celé řady výškových domů zchátraly.
Höfner a Sachs využili příležitosti a otvory ve zdi propojili tři prázdné byty v horních patrech jednoho z domů. Do interiéru nanosili všechny předměty, co ve dvou stech opuštěných bytů zapomněli bývalí nájemníci, a vytvořili klaustrofobický labyrint vybavený vším, co by v běžném bytě mělo být. Jednotlivé místnosti byly propojeny „myšími tunely“, jejich zdi byly postaveny z nalezených částí nábytku, a tak se dvířka od skříně v kuchyni často ukázala jako vchod do další chodby.
Höfner a Sachs vytvořili opravdový labyrint zážitků a někdejší obyvatelé a sousedé ho s nadšením navštěvovali. Na instalaci bylo vidět, jak oba umělce bavilo budovat a znovu interpretovat stavby z předem nalezených materiálů. Stejně jako z dalších nápaditých prací zůstalo z této instalace jen několik dokumentárních fotek a video, které samo o sobě může platit za samostatné umělecké dílo. Jako ve videoklipu se v něm lidé plazí a šplhají chodbami. Člověk získává pocit, že přestal být pánem svého okolí a je uvnitř svých vlastních prostorů degradován, stal se pouhým vykonavatelem určitých funkcí.
Video ukazuje úplně nový způsob bydlení a zároveň kritizuje stísněnost běžných příbytků. Ze snu o vlastním bydlení se totiž někdy může stát noční můra.
Ale Höfner a Sachs nenechávají návštěvníky svých akcí pouze plazit se úzkými chodbami. Letos v září, ve Freiburgu im Breisgau vybudovali ve sklepě starého skladiště z nalezeného materiálu celý model města. Jím projížděla dětská dráha, na níž se mohli svézt i dospělí. Höfner a Sachs tak vystupňovali svou kritiku architektury do nejvyšší míry a tématem jejich práce se stalo celé město. A zároveň tím připomněli zaprášené modely měst, jež můžeme najít na půdách či ve sklepích mnoha vlasteneckých muzeí. Může ale taková výstava někoho přilákat? Zřejmě ano, protože ve Freiburgu stáli návštěvníci frontu, aby se dostali do vláčku, a v hromadách šrotu rozpoznávali pamětihodnosti svého města. Na závěr jízdy obdrželi pamětní fotografii. Ale možná jsou v poklidném Freiburgu na senzacechtivý turismus vysazení – jednou z nejvíce navštěvovaných pamětihodností je zde Europarc, německý Disneyland.
Kuriózní vývoj turismu si oba umělci vzali na paškál už v roce 2003 na bienále v Benátkách. Pokusili se návštěvníky čekající před chrámem sv. Marka přimět k tomu, aby si stoupli do fronty ve tvaru spirály. Spirála připomínající Spirálu Jetty Roberta Smithsona z roku 1970 na velkém solném jezeře v Utahu najednou nebyla statickou věcí, existující na věčné časy, ale pohyblivou, stále se měnící sochou z masy lidí, kteří si vlastně přišli prohlédnout umělecké dílo z jiné doby. Přemostění uměleckých dějin se spojilo s otázkou manipulovatelnosti lidí.
Dalším tématem pro Benátky byl dvojí dopravní provoz, převládající každodenní doprava a ta romantická pro turisty. Tou první jsou motorové čluny přispívající ničení města. Druhou pak technicky dávno překonané gondoly, které často blokují ostatní dopravu. Höfner a Sachs komentovali mnohaletou diskuzi o řešení dopravních problémů města dusícího se pod přívaly turistů tím, že obrátili auto střechou dolů a spustili ho na kanál. Poháněli ho lodním motorem a jeli po kanálu až do chvíle, než se srazili s gondolou. Na pořízeném videu je zpočátku vidět jen špinavá šedivá voda před čelním sklem. Jen občas se na stěrači zachytí řasa, a člověk začíná být znepokojený a stále hledí na hladinu vody na spodním okraji skla, tedy na opačné straně, než bychom ji čekali. Někdy se objeví kousek nebe, projede kolem člun se zdviženou špicí a na několik sekund lze rozpoznat siluetu Benátek. Hlavní prvek Benátek, kanály, se tak stává kulisou noční můry, protože video vyvolává pocit, že se topíme, a přesto se této myšlence musíme smát, a představujeme si udivené obličeje gondoliérů a turistů, kteří obrácené auto spatří na vodě.
Nespokojené spoluobčany dráždili Höfner a Sachs i v Hamburku. Nad vjezdem do přístavu instalovali na plochou střechu celnice kolonii obytných přívěsů. To rozhodně není to správné místo pro kempování holandských turistů. Protože se tu ale sušilo prádlo, světlo svítilo a běžela televize, jen málo sousedů přišlo na to, že se tu neusídlili důvtipní turisté, ale zcela jiní tuláci. Strach z cizích lidí, z nechtěných hostů, zalarmoval pořádkové síly. Přivolaná policie nemohla nic dělat, Höfner a Sachs našli uprostřed Hamburku právně neregulovaný prostor, v němž nikdo nemohl proti instalaci zakročit. Ani obvykle všemocný bulvární tisk se svými protesty neuspěl. A tak Hamburčanům nezbylo nic jiného než to, co všem divákům jejich výstav: divit se a zírat, prohlédnout si výstavy, prolézt je, šplhat po nich, či jen hledět směrem vzhůru.

01.01.2006