Časopis Umělec 2004/2 >> Návrat dvouhlavého boha - nastává vesnická rekonstručko! Přehled všech čísel
Návrat dvouhlavého boha  - nastává vesnická rekonstručko!
Časopis Umělec
Ročník 2004, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Návrat dvouhlavého boha - nastává vesnická rekonstručko!

Časopis Umělec 2004/2

01.02.2004

Arlene Tucker | en cs

Diagramy
Pociťuji nutnost představit tuto sérii jako vědecký projekt, neboť jsem dospěla k názoru, že jako takového si jí cením nejvíce. Rozdíl mezi těmito fotografiemi a vědeckým experimentem je ten, že v tomto případě není stanovisko diváka nakonec důležité.
Podle definice je diagram skica, prostředek k vysvětlení, plán, jenž se rozbíhá do několika cest. Je to jedna z nejstarších forem komunikace. Fresky v Lascaux a dalších prehistorických jeskyních se tematicky dělí na malby zvířat, lidských bytostí a věcí. Egypťané vyprávěli příběhy o moci bohů, smrti, lásce a životě skrze hieroglyfy. Objevy v Jiahu v Číně vypráví o vesmírné důležitosti hudby. Fotografie Lukáše Jasanského a Martina Poláka možná nevyjevují paleolitické vztahy mastodontů ani nezobrazují bolest z rozedřených puchýřů, ale předkládají otevřenou interpretaci vesnic v blízkém okolí Prahy. Jejich úkolem je prostřednictvím dokumentace těchto oblastí a této doby podněcovat hledače v nás k zamyšlení o dějinách.
Na první pohled se obrázky mohou zdát nepodnětné, příliš poklidné, než aby nás uchvátily, téměř na hranici banality, ale tyto přesně vyvážené kompozice plní svůj účel díky prázdnotě. Obrazy architektury jsou záměrně tak suchopárné, aby z nich zřetelně vyvstaly všechny životní aspekty a záměry.

Struktury
Je osvěžující, když zjistíte, že i v tomto materialistickém světě může zchátralá zeď vydávat nepopsatelné množství tepla. Na plochém, šedém, šupina- tém povrchu je tkáň fasády, hrubé cihly, kterými byste mohli obrousit zrohovatělé paty, a přerostlé plevele, které by odradily i nejhorlivější zahradníky. Přesto lahodí oku měkkými hranami a ručně pokládanou dlažbou, která odrazuje od jízdy na kole. Je to jen povrchní pozorování, protože jakmile si opět nasadíte monokl a zapnete kontrolní mechanismus, začnou se vynořovat další objekty vědeckého zájmu a zkoumání pokračuje.
Předtím jsem řekla, že tyto fotografie jsou klidné, tiché tak, že mohou zachytit ozvěny kýchnutí, ale není to vždycky pravda. Netečnou ochablost přerušují bouřlivé skvrny nabité statickou elektřinou. Povrch zdí náhle odpovídá předpokládanému směru imaginárního deště. Oštěpy eroze pod okrajem střechy jsou výsledkem roků a roků lijáků. Délka okraje puklin nám pomáhá odhadnout hloubku a představit si, jak daleko vybíhá střecha, aby chránila. Dvojrozměrné získává třetí dimenzi, jakmile se sledování světlosti tónů stane hodnocením kvality půdy. Zbytky sněhu odmetené stranou a zpola vyschlé kaluže odrážejí škody způsobené přírodou.
Z vědeckého hlediska to také svědčí o klimatu. Déšť smyje barvu a oprýská omítku, zanechá za sebou kostry cihel, dřevěné laťky a železné podpěry. Maří dojem lepkavosti. Dusný vzduch jako v parné koupelně zachytil vlhkost údolí a odloupává barvu.


Ikonografie šedi
Mé domněnky podporují šedé oblohy. Snažila jsem se osvětlit tuto otázku sepsáním jakési ikonografie šedi a skončila jsem jen u hloupých odpovědí, o něž se stydím podělit. Byly vyhýbavé a přesložité, a tak jsem se rozhodla zeptat se umělců samotných. Jejich odpověď byla přímá a skvělá: „Nesvítilo slunce.“
Mé smysly se okamžitě napojí, jsem vmlžena do scenerie fotky. Ze středně šedých stínů mohu odhadnout, kde stojí slunce, a ucítit jeho paprsky, budu-li se poctivě snažit. Vědomí, že vnějšek pouze vyvolává zvědavost, jak to asi vypadá uvnitř. Mohu mluvit jen o českých domech, které jsem navštívila, viděla ve filmech a na obrázcích. A samozřejmě mohu vycházet z toho, co jsem se naučila v hodinách dějepisu. Ale to platí pro každého diváka.
Jako ve hře s vybarvováním podle čísel začínám vyplňovat geometrické plošky barvou. Žlučovitá růžová a mátově zelená se objeví první. Látka s kytičkovaným vzorem připomíná vlčí máky, drobné bílé kvítky zdobí lem potahu na těžkému nábytku z padesátých let. Čajové servisy s oranžovými puntíky, které ovládají přeplněné police bazarů, teď sedí v kuchyňských almarách. Najednou se natahuji pro cukr do šuplíčku z tlustého skla, který vypadá jako hluboká lopatka. Málem jsem si nasypala do čaje mouku z vedlejší zásuvky. Mou samotu prolomí pípání kuřete, po kterém zaklepe na dveře pekařova žena, jež má v těstovitých vráskách sladce vepsány roky manželství.
Podvědomě se obracím k jiným fotografiím z výstavy, snažím se nezbortit plynulost příběhů realitou hmatatelné knihy, již držím v ruce. Je škoda, že skutečný dotek může často přerušit vznešené denní snění. Nával života, takového, který s krví tepe v srdci, je zřídkavý, ale to jen podporuje vztah s divákem. Vesnické cesty v mysli se vinou s tou na obrázku a společně tvoří mapu. Vedou z rovného chodníku do bahnitých steziček u řady stroze postavených domků, na nichž už není nic zdobného.
Architektura střechy vybízí k pohybu. Ergonomické důvody pro stavbu příkrých střech říkají, že sníh rychleji sjede, a tak udrží chlad mimo dům. Zatímco diagonály...

Skvrny a stopy
Po pečlivé prohlídce jsem došla k názoru, že tyto stopy mohou být rozděleny na staré, nové a známky právě probíhajících operací. Staré sestávají z ohledání rozbitých oken, jež připomenou tupé ptáky a znuděné teenagery. Většina ptáků je inteligentních, ale někteří jsou příliš zaujatí letem a neuvědomí si rozdíl mezi čerstvou krajinou a kouskem špíny na skle, které by mělo mít na sobě značku STOP v ptačím jazyce.
„Honzo,“ volá Jarmila, „co je tam vevnitř?“
„Nevim... šel sem si jen tak zaházet.“ A apaticky odchází k potoku za školou.
Za minulostí se zatáhne závěs, okno zůstane rozbité.
Kategorie nových stop je o něco komplikovanější, protože zahrnuje rekonstrukce, přestavby a stavby a hromadí velké i menší sutiny. Ty dokládají péči. I když jsou výsledkem destrukce, někdo musel učinit vědomé rozhodnutí strhnout skutečnost. Týmy dělníků se objeví za svítání a ozvěny ran odeženou holuby. Proto ta narážka na rozbité okno v předchozím odstavci.
Přemýšlím nahlas a volám: „Nemůžu čekat až do oběda, až se tohle místo zase ztiší. Bolí mě uši.“
Skvrny. Skvrny. Skvrny v podpaží a pach potu a česneku kazí vzduch spolu s netrpělivostí kladiva.
A poslední, současná kategorie je celkem jasná. Představuje fotografie, které v sobě mají život. Závěsy, čísla domů, dobře postavené ploty a vrata, auta a další věci, to vše patří do této sekce. Zajímavé na tomto pozorování je, že nejopečovávanějšími a nejvýstavnějšími místy jsou hřbitov a budova, která vypadá jako obecní úřad. Náhrobní kameny z ušlechtilé žuly doplňují vázy plné čerstvě nařezaných květin. Dokonce ani z této vzdálenosti nevidím žádné povadlé listy, jen štědré pečovatele. Hroby paradoxně sousedí s obdélníkovou dřevěnou hranatou stodolou, a v levém spodním rohu se nejasně rýsuje stín neznámého objektu. Třeba tato fotografie vyzařuje mnohem více pohybu a přítomnosti života, jež jsou společným dílem mrtvých, kteří povzbuzují živé k zdobení. Pozlacené náhrobní nápisy.
Státní budovy jsou většinou holé, ale napůl propracované secesní římsy a busty důležitých hodnostářů ženou budovu do skutečně dramatické průměrnosti. Vypadá nudně nepřirozená. Nerovnováha mezi ignorovanými a zkaženými zdmi jí dodává vzhled spratka, který se odmítá umýt. Holý cement dokazuje nedostatečnou péči ze strany architekta o tento prostor, který lemují psací stoly a skříně na šanony.
Pozornost věnovaná detailům, společná této skupině mrtvých, úředníků a obyčejných lidí, nastoluje otázku, jaký je mezi nimi vztah. Konkrétní historické události útoků a povstání během komunismu a dalších období mohou souviset s tímto předpokladem. Říká se, že ložnice člověka je ukázkou jeho nitra a fungování jeho mozku. I když pozorujeme jen fasádu, je to známka toho, co můžeme najít uvnitř. Možná je naše hypotéza v protikladu ke skutečnosti, ale pak to je jen výjimka, co potvrzuje pravidlo.
Od začátku jsem si říkala, že diagram zračí pavoučí síť myšlenek. I nejlineárnější mozek se při pohledu na tyto budovy zaplete. Nechte se tedy vést telefonními dráty a nostalgie vytryskne sama. To, co vypadá jako maličkost, se později ukáže být zásadním detailem, takže jediné, co navrhuji, je, abyste nešetřili časem.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.