Umělá maskulinita ?

Ohlasy 49: Metabolismo alterado

People where / I come from / they survive without feelings or blood / I never could / was stoned to death / but I'm still living Morrissey, He cried

Fotodokumentace k performaci 49: Metabolismo Alterado (49: Změněný metabolismus) Héctora Falcóna1 fascinovala v letech 2000 a 2001 mexické kulturní publicisty.2 Umělec kromě uvedených záznamů také zpracoval vlastní reprezentace celé akce: série obrazů, grafik, soch, doplněné o kresby a „lodní deník“ projektu. Fotografickými záznamy už jsem se zabýval ve svém starším článku (2005) a nevybral jsem si je náhodou. V souboru vizuálních materiálů provázel totiž série věnované závratnému nárůstu umělcovy svaloviny velký počet recenzí, rozhovorů a kritických poznámek, které se staly výjimečným svědectvím o jeho tělesné proměně. Umělec pojal 49: Metabolismo Alterado jako kritický pohled na ideologické používání tělesné krásy v západním světě, kde se koordinovaně uplatňuje specifické zobrazování mládí, fyzické výkonnosti a zdraví, které prostupuje všechny sektory komunikace a populární kultury. Svého záměru však projekt nikdy nedosáhl… Navzdory Falcónově radikální proměně, která byla předkládána jako umělecké dílo, které mělo prodělané změny objektivovat, nedokázal projekt zpochybnit stereotypy převládající ohledně tělesné krásy. Ze série soch zachycujících fyziologické následky tohoto procesu na umělcově těle nakonec vyplynul jen pouhý soubor subtilních abstrakcí, chabý eufemismus pro skutečné vedlejší následky. Diváci se ale stejně dozvěděli o umělcově úzkosti: „Bylo to těžší, než jsem si myslel. Po proměně těla za sedm týdnů konzumováním steroidů, aerobním cvičením a vzpíráním, spolu s vojensky přísnou dietou (a dokumentováním celého procesu na fotkách, videích a v deníku)3 jsem byl bez peněz a v hnusný depresi.“ „Kurva… Budu žít? A jak dlouho? Všechny otázky, které si člověk může klást po celý život, mě přepadly naráz. Bál jsem se? Neustále. Pořád víc jsem se bál, každou noc jsem se bál.“ (López: 2001,1) „Věděl jsem, co riskuju. Vzal jsem pár léků proti rakovině. Na hýždi se mi udělala boule, které už se nezbavím.“ (MacMasters: 2001,1) Během performance zažil různé fyziologické a vjemové posuny, které bezprostředně ovlivnily společenské vazby v jeho nejbližším okolí, ale i vztah s publikem zajímajícím se o výsledky projektu. Spolupracovníci a přátelé byli svědky psychologických a emocionálních proměn umělce a Héctor Falcón zaznamenal i změnu v přístupu společnosti k němu samému jako veřejné osobnosti: zájem o „sportovce“ vytěsnil dřívější zájem o „umělce“. Během několika rozhovorů, které jsem s ním vedl při práci na svém prvním textu o 49: Metabolismo Alterado, se zmínil o některých reakcích, jež jeho nový tělesný vzhled vyvolal: sahaly od sexuálního oběžování, včetně nabídek úplaty, až po nátlak některých mužů, kteří chtěli za každou cenu zjistit, kde získal ony zakázané přípravky, aby jej mohli napodobit. Podle umělce dokazovaly tyto reakce, že jeho záměr byl neúspěšný, pro autora těchto řádků však podtrhovaly určitý posun: totiž jednoznačnou souvztažnost mezi svalovou hmotou a definicí současné mužské identity (Drummond: 2003). Zpočátku jsem spojoval otázku svalstva s kulturistikou (Domínguez: 2005, 2), tedy „sportovní“ aktivitou, která konkrétní skupině mužů (ať už sportovců či nikoliv) umožňuje artikulovat pragmatický, performativní a misogynský diskurs, takže vlastně „osvobozuje“ od feminizujících rysů či atributů každého, kdo jej praktikuje. Falcónova ideologická účast ve společenském okruhu kulturistů však byla sice minimální, ale neméně významná, neboť vpád na území kulturistiky mu umožnil přivlastnit si její vizuální rétoriku, zacílenou na pěstování fantazií o neproniknutelnosti mužského těla v kontrastu s pragmatickým, performativním diskursem, který má jen velmi slabý nebo dokonce nulový význam (Ian: 1996). Podle Murraye Drummonda je vyvinuté svalstvo nejvyšší metou současného muže, jako výsledek neustálého sebezdokonalování a hlídání procenta tuku v těle, vedeného snahou o maximální individuální přiblížení k reklamním zobrazením mužného těla. Dominantní vzhled a fyzická síla se každopádně ztotožňují s nezpochybnitelnou maskulinitou. Fotografie z 49: Metabolismo Alterado by tak mohly být přiměřenou objektivací určitého vzorce strukturovaného na základě do značné míry různorodých prvků. Každý z obrázků zachycujích vývoj svalů dramatizuje stav těla v momentu záběru a nutí k srovnání s ostatnímu fotografiemi, které vzhledem k vzájemné provázanosti vytvářejí souvislý panel. Četba celku osciluje mezi potvrzováním tělesné změny a transparentností procesu. Zcela záměrně zůstaly mimo záznam veškeré indicie únavy či bolesti. Vše, co se dotýká cvičení v posilovně a následného vyčerpání, také bylo ukázáno spíše v grafických zobrazeních než na snímcích. Rudá scéna, jejíž tónina připomíná barvu a texturu krve, nedovolí během performance pohledu, aby se rozptýlil, a zvyšuje tak fyzické úsilí. Tělo zabírané zepředu nebo zezadu (chráněné boxerkami, které brání přesnější identifikaci hyždí nebo genitálií), s napnutými bicepsy nebo uvolněnými pažemi, se kvapně proměňuje v reflexní povrch, který poukazuje k pevnosti tělesné konstituce. Panely odpovídající růstu bicepsů předvádějí Héctora Falcóna fascinovaného touto zvyšující se pevností, zatímco snímky zad přenechávají tělo divákovu pohledu. Zjevný je v průběhu akce úbytek vlasů a depilace tělesného ochlupení jako rušivých prvků na tomto novém těle. Jejich smyslové konotace by oslabovaly získanou tvrdost. Záznam performance byl svěřen fotografovi Mauricio Alejovi, známějšímu především soustavným sledováním vztahů mezi předměty, světlem a fotografií a tvorbou stále abstraktějších obrazů jako výsledku zkoumání formy, měřítka a zachycení prostoru na dvourozměrných nosičích. Možná si jej umělec vybral právě proto, aby byl zobrazen jako předmět, jako falický objekt.4 Bez vlasů, depilovaný, s dokonale prokreslenýcmi svaly vypadá Héctor Falcón hrozivě, mohl by na nás zaútočit, ale spokojí se s tím, že má možnost to udělat, jako kdyby posláním každého mužného jedince bylo předvádět vlastní sílu a nikoliv ji projevit. Jedinou schůdnou volbou pro současnou maskulinitu je prostě být maskulinní; není možné se maskulinním stát, neboť to je privilegium výlučně patřící dělníkům, mužům obsluhujícím těžké stroje, příslušníkům bezpečnostních a záchranných sborů a, pochopitelně, sportovcům (Conell: 1983, citovaný Drummondem). Mužnost definovaná jako neustálý výkon připomíná zjištění Judith Butler o genderové identitě: „Gender nelze interpretovat jako stabilní identitu či místo, kde je přítomna ustálená schopnost akce a odkud vyplynou různé činy, nýbrž spíše jako identitu slabě konstituovanou v čase, založenou ve vnějším prostoru prostřednictvím stylizovaného opakování aktů. Genderový efekt je vytvářen prostřednictvím tělesné stylizace a musí tedy být chápan jako zůsob, jímž různé druhy gest, pohybů a tělesných stylů vytvářejí iluzi určitého já se stabilním genderem.“ (Butler: 2001, 171 a 172) Inscenace Héctora Falcóna jako sportovce a rozpor, který to představuje vzhledem k jeho veřejnému statutu umělce, tuto nestabilitu obnažuje. Jako muž prošel od jedné interpretace maskulinity k druhé a nakrátko se zabydlel v tělesném a genderovém experimentu, jenž je tvůrčím a reflexivním procesům (přinejmenším, jak to požadují vžité stereotypy) cizí. Mohlo by se zdát, že opustil racionální/subjektivní procesy se záměrem dosáhnout bezprostředního uznání jiných mužů. Nelze popřít, že by tato nově získaná maskulinita nemohla najít praktické, ale i symbolické a politické uplatnění (srv. Bourdieu: 2000, 45-54). Héctor Falcón se nicméně rozhodl vrátit k mužské zkušenosti související s jeho uměleckým životem. Z pragmatického hlediska to představuje obrovskou chybu, politickou sebevraždu. Falcón se vzdává možností, které mu nabízí získaná tělesná kondice, již by bylo možné použít jako donucovací nástroj. S výhodami, které ve společnosti skýtá fyzický vzhled, se však Falcón seznámil už dříve: během studia na vysoké škole se promenádoval na módních přehlídkách i pózoval fotografům jako profesionál model. Héctor tedy dopředu dobře znal všechny záležitosti související s estetikou těla, vystaveného neustálému hodnocení podle relativně neměnných a v podstatě nerealistických měřítek. Tělesná krása je měřitelná, a protože se hodnotí tělo jako takové, nebere se v úvahu, jak svévolně lze realizovat různé tělesné změny, jež umožňují účinně vyhovět těmto specifickým požadavkům. Tato neprůhlednost je zásadní pro vytvoření výrazného kontrastu mezi úvodní etapou změny a jejím výsledkem, což je základní podmínka procesu manipulace s tělem prostřednictvím kulturistiky. Rozdílné zkušenosti maskulinity, od profesionálního modelingu k vizuálnímu umění, následně ke kulturistice a závěrečnému návratu ke statutu umělce, umožnily Héctorovi Falcónovi ukázat, jak se určité estetické příkazy používají v kosmetickém průmyslu a sportu. Sedm let po 49: Metabolismo Alterado si podržel aktivní zájem o techniky proměny tělesného zjevu za kosmetickými účely a uplatnil je – svévolně nebo absurdně – na vlastním těle. Sérii Registros vitales (2001–2003), kterou můžeme považovat za prodloužení zmíněné performance, tvoří řada akcí na umělcově těle: „odchylky“ od běžných praktik osobní úpravy (holení, stříhání a barvení vlasů) v kombinaci se stále agresivnějšími technikami jako je tetování, umělé opalování až po označkování vnitřní strany paže rozžhaveným železem (Pain). Falcón tak znázornil míru manipulace lidského těla a mužského genderu v závislosti na převládající představě o kráse v současné západní kultuře. Není náhodou, že názvy všech jeho samostatných výstav v letech 2002 až 2006 tvoří jméno autora, jehož tělo prošlo dalšími, někdy pomíjivými, jindy trvalými proměnami. Do těchto „revizí“ krásy Falcón zapojil i ženské tělo. Rozhodl se podvracet kosmetický význam některých tělesných ozdob tím, že je zapojil do estetických experimentů, při nichž jsou účastnice nuceny po určitou dobu setrvat nehybně jako efemérní sochy předvádějící misogynský náboj těchto „atributů ženskosti“. Link (Japonsko, 2002) to dokazuje s velmi hravým nábojem: skupina japonských školaček souhlasí s propojením svých těl prostřednicvím prvků piercingu, které si přinesly s sebou. Lidský řetěz je výsledkem vrtošivého pořádku, těla jsou spojena libovolně, podle vlastní chuti rozmístěnými přívěsky. Pro Eleganza (Ciudad de Méxixo, 2003) najal umělec profesionální modelky, které přistoupily na to, že budou vzájemně propojeny umělými nehty speciálně vyzdobenými pro tuto příležitost. Akce ukázala, co všechno vnucuje ženám a jejich tělu kosmetický průmysl, což současné umění dosud příliš nezkoumalo. Je lákavé hledat souvislosti mezi touto akcí a sériemi performancí Vanessy Beecroft, ale zatímco účastnice jejích počinů zůstávají pod ochranou instituce nebo fyzické vzdálenosti, Héctor Falcón je vystavuje často skeptickému, lhostejnému a v nejhorším případě nezodpovědnému publiku. Pokud se někdo rozhodne „zkrásnět“, je snad tělesná zranitelnost podmínkou? Promění se během tohoto procesu genderová identita automaticky? Jde o reverzibilní nebo nevratnou změnu? Je možné najít odpověď prozkoumáním lékařských postupů plastické chirurgie? Na své samostatné výstavě z roku 2006 pořádané v Galería Enrique Guerrerro v Ciudad de México shromáždil Héctor Falcón soubor vizuálních prezentací využití nových lékařských technologií k určování diagnózy nemocí a fyziologických poruch. Objekt zkoumání je představen na dvoj- i trojrozměrném zobrazení, která odhalují, jak křehká je konstrukce individuální identity, když je obecně uchopena medicinou, rozbita na fragmenty a nově představena v reprodukcích, jež jsou natolik abstraktní, že jsou srozumitelné pouze pro skupinu odborníků snažících se vyřešit specifický lékařský problém. Falcón se snaží zachovat minimální osobnostní kontext každého jednotlivce prostřednictvím jeho těla a otevírá tak hru s nevyhnutelnými disproporcemi v ekonomii léčebných a diagnostických procesů. Platí to pro Aliento (2006), v němž tomograf ukazuje moment, kdy umělec zadržuje dech v ústech a nafukuje tváře. Kus prokračuje v trojrozměrném odlitku zhmotňujícím toto vnitřní zvětšení prostoru souhrou organické pružnosti a díky pokroku lékařské vědy zvýrazňuje tak bezvýznamný počin. Tato díla zcela vědomě kontrastují s fotograficky zachyceným umělým zasněním vyvolaným na tvářích pacientů anestézií před chirurgickým zásahem do obličeje (Waiting, 2006). Zbytek expozice nedovolí divákovi zapomenout na materiální stránku všech „estetických“ plastickochirurgických intervencí. Viz hrozen silikonových prsních implantátů nebo tuk vyňatý z těla umělce, jímž je vyplněno do dřeva vyryté slovo Self. Při probírání všech Falcónových prací se nabízí jako odkaz dílo Orlan, ovšem zabýváme-li se prací umělce, muže, který je zaměstnán, neřkuli přímo posedlý, vlastní mužností a sebeprezentací, genderová zkušenost je úderná jako zásek sekyrou a ukazuje nám určitý směr. Není tedy maskulinita nepřetržitá činnost, kterou se muž snaží dokázat vlastní neomylnost? Není fiasko či selhání jedním z určujících faktorů mužnosti, není tedy důležité především překonat vlastní chybu a zvítězit nad ní? K čemu a do jaké míry? „To, co vidíš, klam je barevný, (…) / jen obezřetné smyslu mámení, (…)“ řekla by naše oblíbená Sestra Juana Inés de la Cruz. V Ciudad de México, 11. května 2007

01.04.2007