Časopis Umělec 2012/1 >> Hrůza McNallyho kritiky | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Hrůza McNallyho kritikyČasopis Umělec 2012/119.12.2012 18:23 Catherine Hansen | kritika | en cs de |
|||||||||||||
Pokud zrůdnost kapitalismu volá po zrůdných přirovnáních, možná by se zrůdnou měla stát také metoda hodnocení. Nebylo by to snad to nejmenší za předpokladu, že již noční můru prožíváme? Anebo je i tváří v tvář hrůze třeba zachovat pokoru, nepodléhat mámení dobře padnoucích metafor a nevyhánět ďábla jeho slovníkem?
V posledním díle komiksové série Živí mrtví (The Walking Dead) se zbídačené skupině přátel, bojujících a umírajících v post-apokalyptickém světě zrůdného násilí, konečně podaří vytvořit malé trvalé společenství — společný systém na obranu proti zástupům oživlých mrtvol. Mezitím se z nich také stanou monstra, která jsou ochotná udělat cokoli, aby se sama zachránila. Skupina se setká se záhadnou postavou, která — jak se ukáže — nepřišla s mečem, ale s radlicí. Jako vedoucí jiného společenství těch, kteří přežili, je chce začlenit do rostoucí obchodní sítě mezi společenstvími, kterou právě buduje. „Myslíte si, lidé, že jste jediní, kdo přežili?“ ptá se. „Počkejte, váš svět se brzy změní.“1 V tomto komiksovém příběhu nemají zombie zřejmě žádný jiný skrytý význam kromě role smrti a destrukce — ale možná právě proto zde získají také roli obnovení či obrody. Odstranili všechny nezvladatelné problémy, se kterými se svět setkává, i když za cenu obtížného návratu k přirozenému stavu. Je to příležitost, jak začít znovu od začátku, ale velmi namáhavě — dva kroky dopředu a jeden zpátky. Zombie se v roli rozvratně-tvůrčí destrukce objevují také v knize Maxe Brookse Světová válka Z, kde nejde jen o zombie samotné, ale také o to, co způsobují a co odhalují. V období post-apokalyptické rekonstrukce jsou zástupci původní americké postindustriální ekonomie, založené na službách (manažeři, zástupci firem, analytici, konzultanti, manažeři hedge fondů, kulturní pracovníci), označováni za ty, kteří nemají „žádné užitečné povolání“ a staly se z nich pomocné síly, které se musí v některých případech znovu do značné míry rekvalifikovat. Brooks má následující představu: „Jste vysoce postavený zástupce podniku. Strávil jste většinu života čtením smluv, sjednáváním obchodů, telefonováním. ... Čím víc pracujete, tím víc vyděláte, tím víc pracovních sil najmete, aby vám ulevily od práce a vy jste mohl vydělat víc peněz. Takhle funguje svět. Ale jednoho dne přestane. Nikdo nebude žádnou smlouvu ani obchody potřebovat. To, co svět potřebuje, jsou opravené záchody. A pracovní síly jsou najednou vaším učitelem, dokonce možná vaším šéfem. Pro někoho je to strašidelnější představa než živí mrtví.“2 David McNally se ve své knize Monsters of the Market: Zombies, Vampires and Global Capitalism (Tržní monstra: Zombie, upíři a globální kapitalismus) připojuje k diskurzu o zrůdnosti, zvláště z hlediska živých-mrtvých, v oblasti společenské kritiky — i když kritika je možná příliš slabé slovo. McNally chce poukázat na to, že příběhy o monstrech mohou fungovat jako mocné nástroje procitnutí a vzdoru a nebo přinejmenším jako výjimečně citlivé rejstříky napětí a obav své doby. Například skupina v knize Živí mrtví může být metaforicky znázorněna (pokud by ji McNally býval vytvořil) jako skupina těch, kteří přežili zničení globálního kapitalismu, nebo jako zapálení revolucionáři; Brooksovi vysoce postavení pracovníci pak jako kajícníci, kteří přežili revoluční převrat základů společnosti. Ale McNally dělá něco poměrně neobvyklého. Zdůrazňuje, že když se v lidové kultuře poprvé objevil mýtus zombie, nebyli to masožraví „zvrácení konzumenti“, ale spíše nádeníci — těla, která byla zbavena duše, zneužita pro pracovní energii. A stejně jako tito původní zombie pracovali na třtinových polích, McNallyho pracující zombie nádeničí v manufakturách, jsou námezdními otroky a nebo, aby přežili, živoří v tak zvaném odvětví běžných potřeb. Neboť jak McNally opakovaně podotýká, zrůdnost je vždy reciproční. Zrůdné formy moci a útlaku — jako ty, které se objevují v sítích globálního kapitalismu se svými „upířími“ financemi a „zombie“ bankami — vytvářejí zoufalá, rozedraná monstra ze svých obětí, která jako ti v knize Živí mrtví zaplatila za své přežití doslova rukama a nohama. A pokud povstanou a vzbouří se, jsou ještě zrůdnější, protože pak se z nich stane „zločinná chátra“ a musí být velmi rychle přivolána zásahová policie. Ale McNally promlouvá přímo k nim, k těm otrhancům, kteří přežili, k těm zombiím z třtinových polí: povstaňte a jděte. To je skutečné poselství dechberoucího závěru knihy. Kapitalistická společnost už je, jak McNally píše, nocí oživlých mrtvol. Ale „otevřené rány“ jejích pracujících mas je mohou spojit v „nestvůrný celek“. McNally volá po hýření zombií, jejich rozjařených vzpourách (ačkoli si říkáte, co asi mají na hodovních stolech). Soundtrack, který použil pro toto povstání, pochází z doby před Thrillerem, za příklad vybral i současnější masovou akci, známou jako pochod zombií: „znepokojivé kontrasty a polyrytmy“ bebopu. Dojem ze čtení McNallyho knihy je často tak trochu nepříjemně rozporuplný a možná právem, bereme-li v potaz nespravedlnost a nerovnoprávnost, na které poukazuje. Panoramaticky přechází mezi různorodými žánry a scenériemi a velkými skoky se pomocí improvizace přenáší přes základní strukturu svých hlavních témat. Na kompenzaci přináší ve své próze výjimečně jasná a trpělivá vysvětlení; je si jist klíčovým pojetím, které je flexibilní a má otevřený závěr, což se projeví nahromaděním veškeré různorodé látky knihy v jediném okamžiku, tak jako se to děje v bajkách nebo podobenstvích. Zrůdnost kapitalistických vztahů je podle McNallyho v tom, že se nám zdají normální. Včleněním do struktury naší každodenní zkušenosti přímo ohrožují naši tělesnou a duševní integritu, ať už viditelně či neviditelně. Jsou to „okultní“, ale zároveň velmi přímá spojení mezi abstraktní oblastí globálního kapitálu a naším lidským tělem: McNally odhaluje ta poloskrytá místa (která Marx nazývá „skrytá místa stvoření“), na kterých jsou těla, a to velmi doslova, „zmrzačena“ kapitálem. V pasti těžké nádeničiny jsou lidské bytosti nucené prodávat na trhu nejenom svou „životní energii“, ale někdy dokonce i své orgány. Žijí v jakési noční můře, ve které se ze všeho živoucího, co je z masa a kostí, co je konkrétní a určité, stane jakási nemrtvá abstrakce (zhmotnělá pracovní síla, komodifikace, komoditní fetišismus). Z těchto důvodů získávají příběhy, které vyprávíme — fantaskní příběhy o zombiích, upírech a magii — na důležitosti, neboť nesou „cenu odosobnění“. Ukazují to, co vypadá jako normální a všední, v celé jeho zrůdnosti a neobvyklosti. Jedním z nejprovokativnějších a nejpůsobivějších tvrzení, uvedených v knize, je, že kritická teorie potřebuje „spojení s fantasknem“:
McNally posouvá hbitě svou kritickou čočku od nepokojů při popravách (gallows riots), vzpour proti ohrazování pozemků (anti-enclosure riots) a pomalé privatizace prostého lidu v 16. a 17. století k využití veřejných pitev těl chudých zločinců jako ukázky třídní moci, k „soupeřícím zrůdnostem“ chamtivého shromažďování soukromého vlastnictví versus přestupkům vůči tomuto typu vlastnictví (krádež, vstup na cizí pozemek); odtud k výkladu Frankensteina a Marxe, k úvaze o pádu Enronu, k výkladu trhu zahraničních měn, obchodu s deriváty a neplnění závazků, k vyobrazení toho, jak mezinárodní finanční instituce používají strategie dlužního refinancování na globálním Jihu, kterým chtějí zavést plány ničivé „strukturální regulace“ (kde nejisté a „hrůzné“ finanční operace pustoší skutečné zdroje a moří k smrti skutečná těla), a odtud k lidovým duchařským pohádkám v současné subsaharské Africe — ošklivým snům o kolektivní fikci – a k halucinačním vizím spisovatele Bena Okriho o Lagosu v Nigérii. Jinými slovy, sama kniha je čímsi monstrózním. Stejně jako se kapitál dotýká všeho a do všeho proniká, musí jej McNally sledovat do samého jeho doupěte bez ohledu na akademickou kázeň nebo kategorie prodeje knih. Je stejně tak obsáhlý jako je kapitalismus globální. A to je jak jeho silná, tak slabá stránka: protože jeho rámec je tak náročný, jsou zde nevyhnutelné, a přesto vzácné momenty, které vypadají povrchně nebo dokonce tendenčně. McNally chce například ve svém pojetí Frankensteina knihu oživit (nebo znovu oživit) předurčenými poselstvími, která by za něj mluvila. Mary Shelley má mimo jiné „varovat“ „vládnoucí třídy“ před následky „zneužívajících proletářských těl a myslí“. Podporu této myšlenky nacházíme v emocionálních dodatcích Shelleyové, jejích politických sympatiích a obecném povědomí o současných událostech. Ačkoli na literární dílo může být nahlíženo jako například na „politicky nevědomé“ nebo jako na dílo, které reflektuje nebo vychází z určitého sociálně politického kontextu, nemusíme ve spekulaci o autorově skutečném záměru tento význam nalézt. A přestože McNally věří, a pravděpodobně právem, že kritická teorie má „povinnost vyjádřit se k utrpení“, nemůže tohoto cíle dosáhnout jakýmikoli prostředky. Ať tak či onak, David McNally má dar slyšet a šířit tento hlas utrpení. A zve tento hlas, s postupně se zvyšující naléhavostí, aby byl slyšen a připojil se k ostatním. Myslíte, že jste tu jediní přeživší? Může se vás zeptat. Váš svět se brzy změní.
1 Robert Kirkman, Charlie Adlard a Cliff Rathburn, Živí mrtví # 92 (Berkeley, CA: Image Comics, prosinec 2011), str. 22. 2 Max Brooks, Světová válka Z: Historie světové války se zombie (New York: Three Rivers Press, 2006), str. 175.
19.12.2012 18:23
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář