Jsem fotografie

Fotografie je okamžik ostentativně zachycený na věky věků, ale čas ve své neúprosné lhostejnosti nakonec nachází cestu, jak obrousit hrany kdysi ostrých vzpomínek. Zeptáte-li se dnes kohokoliv pod třicet let na to, kdo je Amanda Lear, dostane se vám nanejvýš rozpačitého pohledu. Jen málo lidí si pamatuje tuto popovou disko senzaci konce 70. a počátku 80. let, kdy 15 000 lidí stálo před koncertní halou v Paříži ve snaze zaslechnout lkavě hluboký hlas a kdy v diskotékách po celé Evropě zněla gay hymna Follow Me. Amanda Lear, disko diva, herečka, malířka, modelka a spisovatelka se na disko scéně vynořila z tajemného a zároveň přitažlivého prostředí. Byla to skutečná královna evropských tanečních nocí. Kdesi na obyčejné fotografii Amandy Lear je možná zaznamenán moment, pro který si její život budeme pamatovat, moment mezi přehlídkovými moly a jejím životem se Salvadorem Dalím. Možná to byla obálka desky Roxy Music, na níž Amanda pózuje ve stylu elegantní fetišistické bohyně. A pak tu jsou všechny ty zvěsti o jejím skutečném či původním pohlaví, zvěsti, které nás vrátí do dob, kdy se realita začínala mísit s očekáváními pop kultury. Identita této fascinující ženy se ukáže ještě tajemnější a nevyzpytatelnější, když ji zasadíme do kontextu vývoje hvězdné slávy v celé historii pop kultury a idolů všeobecně.

Kořeny a nepravdy
Amanda Lear byla od samého počátku jakýmsi záhadným stvoře-ním. To, co nám o sobě sama říká, a to, čemu lze věřit jako realitě, jsou dvě naprosto odlišné věci. Zdálo by se, že statut pop hvězdy si to dokonce vyžaduje. Předpoklad oddělení se od reality je často katalyzátorem, který přivádí méně známá jména do idealistického světa dokonalosti, v němž všechny v očích veřejnosti nenapadnutelné pop hvězdy zářivě blikají. Ještě než se Amanda Lear proslavila, byla mnoho let blízkou přítelkyní Salvadora Dalího, který ji bral na večírky smetánky společnosti, kde její zevnějšek z obou udělal senzaci. Oba se objevovali v novinových titulcích. Amanda ovšem ve svém srdci uchovávala své vlastní zájmy. K Dalímu vzhlížela spíše jako k otci a někomu, kdo by jí dopomohl ke slávě umělkyně. Pomáhal jí tedy s tvorbou, zatímco Amanda si tajně poznamenávala útržky jejich rozho-vorů, jež později tvořily knihu Le Dalí d‘Amanda (1984), kterou Dalího životopisec Ian Gibson popisuje jako směsici faktů a výmyslů stejně nedůvěryhodných, jako je Tajný život Salvadora Dalí. Dalí měl sklon zkreslovat pravdu, aby tak svůj život obestřel mytologií. S pobavením mátl potenciální životopisce a Amanda následovala jeho příkladu, i když se zdánlivě rozdílnou motivací. Ve své knize tvrdí, že se narodila v Hong Kongu jako dcera anglickofrancouzského vojáka sloužícího ve francouzské armádě v Indočíně. Gibson tuto verzi nazval “úmyslným balamucením”. Přiznává ovšem, že verze o ruskomongolském původu její matky, který by vysvětloval její neobvyklý vzhled, je pravděpodobná. V poznámkách a zápiscích o životě s Dalím, zachycujících období několika let, Amanda nikdy neuvádí jakékoli detaily o svých rodičích ani jejich jména. Různé zdroje umísťují její rok narození někde mezi roky 1941 a 1946. Její dětství i to, kde se narodila i vyrůstala, halí podobné tajnůstkářství. Ve své knize říká, že s Dalím se setkala v roce 1965 během studií na umělecké škole v Londýně, zapomene ovšem uvést, o kterou školu se jedná. Když s ní Gibson v roce 1996 dělal telefonický rozhovor, řekla mu, že spisovatel, který jejím jménem biografii napsal, se spletl a že ve skutečnosti studovala na škole Beaux Arts v Paříži. Jako kdyby takové detaily nebyly důležité nebo je bylo možné opominout.

Disko Diva
Amanda Lear se bohyní evropské taneční scény stala roku 1977, kdy s pomocí producenta Tonyho Monna vydala desku I Am a Photograph. Euro dance je svými chytlavými me-lodiemi a opakujícím se rytmem podobný Euro popu, i když je velmi ovlivněn a v zásadě vychází ze stylu disko. Samotné disko ovlivnil hudební styl 50. a 60. let, takže je následovníkem předevím groove a funku 70. let ještě před érou AIDS a bezuzdného požitkářství ze všeho zářivého. Z disko umělců se stávaly přes noc hvězdy. Jména jako Donna Summer, Chic nebo Village People symbolicky reprezentovala éru, i když většinu disko hitů složili a napsali jejich producenti. Právě s pomocí Davida Bowieho a Bryana Ferryho, s nímž měla Lear poměr, dokázala Amanda Lear prorazit na scénu, která se hrdě hlásila k tomu, že realitu, alespoň na večer, zametá pod koberec. Její role, již si velmi postupně skládala už od 50. let, konečně doznala konečné podoby a uzrála. Na pódiu se změnila v živoucí přízrak jí samotné. Začaly se šířit zprávy o tom, že Amanda byl ve skutečnosti muž, což její slávu jen umocnilo. Nijak se takovým zprávám nebránila a místo toho veškeré ná-znaky ponechala bez reakce. Časopisu Interview řekla, že na tuhle lest přišel David Bowie, aby zvýšil její publicitu, a že její hluboký mužský hlas je následkem whiskey a tuctů cigaret, které denně vykouří. Zároveň si ovšem dobře uvědomovala sílu své vlastní mytologie a využívala jejích výstředních hlubin, co to šlo.
Jaká je tedy pravda?
Na pop hvězdy se zvláště v uplynulém desetiletí vymýšlela mnohá podezření. Takzvané pravdy mají schopnost strhnout žádanou blýštivou fasádu, která ochraňuje člověka za zdí ima-ge. Boj po takovém odhalení většinou prožívá fanoušek, který věří tomu, v co se rozhodl věřit. To, zda je Michael Jackson něčím víc, než králem popu, bohem hodným uctí-vání za chvilkový život ve fantazii, rozhoduje fanoušek. Problém je v tom, že lidé věřit chtějí. A tak jako všechno ostatní v životě Amandy Lear i pravda o jejím životě je mnohem nejednoznačnější, než je tomu v případě jiných pop hvězd. Její fanoušci chtějí, aby byla ženou. Její fanoušci chtějí, aby byla mužem. Nejblíž k odhalení “pravdy” se ovšem dostal Gibson ve své knize The Shameful Life of Salvador Dalí (1997). Vystopoval život Amandy do doby před změnou jejího pohlaví, kdy koncem 50. let působila v Le Carrousel v Paříži, snad nejznámějším transvestitském klubu na světě. Tehdy se jmenovala Alain Tap a vystupovala pod uměleckým jménem Peki d‘Oslo. Dalí tou dobou klub často navštěvoval a byl unešen jednou z hlavních hvězd kabaretu, April Ashley, která si s ním ovšem nechtěla nic začít a ráda jej přenechala Tapovi. Ashley ve své autobiografii April Ashley‘s Oddyssey otevřeně napsala o svém vztahu s Tapem a zveřejnila jejich fotografii, jak v roce 1959 během turné Le Carrousel pojídají špagety v Miláně. Rozzářený Alain se s úsměvem a mladickou hbitostí cpe špagetami. (Kolik mu bylo vůbec let? Vypadá na sedmnáct, ale mohlo by mu být klidně třináct. A je na tom obrázku vůbec muž?) April se dívá do objektivu, čepici má posazenou nízko do čela. Jemným ženským gestem nese vidličku k ústům.
Oba dva mluvili o tom, že chtějí podstoupit změnu pohlaví. První se k tomu v roce 1960 v Casablance odhodlala Ashley a Tap ji tam doprovázel. Poté Alain mizí v Berlíně a objevuje se až po pěti letech jako žena v baru Raymond‘s Revue v londýnském Sohu. Vdává se a přijímá jméno Lear poté, co si v baru náhodně vybrala jistého Skota a zaplatila mu za svadbu a britský pas 50 liber. Gibson cituje Ashley, “k její euroasijské kráse a tajemnosti se teď ještě přidal smysl pro stylovou módu… Stala se jednou z oblíbených modelek Ozzie Clarka a začala se pohybovat ve světě pop music, zvláště kolem Briana Jonese z Rolling Stones.” Tím se také rozchází s Ashley, která s ní už není téměř vůbec v kontaktu. Ashley se domnívala, že Amanda je jedním z těch transsexuálů, který žije ve strachu z odhalení pravdy. “Měla na to dobrou postavu, ale ne nervy. I když se z ní stala evropská disko královna, bylo v jejím hlase slyšet troubení losa.” Gibson udává dobrý důvod, proč si myslet, že Ashleyové vyprávění o svatbě není žádný výmysl. Stačí zatelefonovat na matriku v Chelsea. Ashley je otevřená a upřímná, nemá co by vymýšlením příběhů získala.
Tak se zrodila Amanda Lear a jako určité časové zařazení udává své první setkání s Dalím v roce 1965 v restauraci Castell. Zde se začíná odvíjet její příběh. Gibson s jemnou ale krutou dovedností odhaluje vrstvy nesrovnalostí a jasných lží, když začala svůj bývalý život zapečeťovat. Dalí sám velmi rád šokoval Amandiny obdivovatele a odhaloval její tajemství, zatímco oni nedůvěřivě zírali na její dokonale ženské tělo.

Není co skrývat
Od roku 1977 vydala Amanda Lear třináct alb, ale jen prvních šest se vůbec dalo poslouchat. V 80. a 90. letech vydávala další špatné desky a vystavovala své obrazy. Od roku 1981 měla v Evropě průměrně dvě až čtyři výstavy, přičemž její práce se prodávají i za 10 000 dolarů. Její obrazy se nacházejí v Paříži i v Mni-chově. Kromě přiležitostného vydání alba a účasti v nových televizních pořadech ve Francii a Itálii se však Amanda Lear vytratila do relativního zapomění. S příchodem CD kompilací a opětovného zájmu o disko však jako jméno a koncept zažila určitý comeback. Sama už novou hudbu dělat nechce, což je vzhledem k její minulosti pochopitelné. Každý pokus o definování Amandy Lear se ukázal jako bezvý-sledný. Můžete ji ještě zahlédnout, jak uvádí neslavnou německou televizní sex show Peep nebo v italské televizi - kostnatá, dlouhé, černé šaty.
V současné době se dokonce dala na herectví v Itálii, kde měla svůj vlastní pořad nazvaný Ošklivé káčátko. Jako přirozený polyglot snadno jezdí ze země do země a zůstává Amandou Lear. Remixy jejích starých písní se vydávají na menších a menších trzích a její nádherně slizké originály se mísí se zbytkem odpadu pop kultury. Občas zaslechnete i samply skladby Follow Me. Amanda nakonec napsala i knihu o vaření v mikrovlnné troubě.
Dále žije svůj život jako svůj vlastní výtvor, pózovaná fotografie, pomíjivá fantazie, jako blýskavá disko koule, hrdinka v kůži s bičíkem. Dodnes popírá, že kdy byla Alainem Tapem a svět je díky tomu o něco bohatší. Všichni chceme něčemu, někomu věřit, ale když se důvěra změní ve víru v iluze prezentované těmi, jež společnost zbožňuje, je jisté, že bude následovat rozčarování. Amanda žádá tento druh víry v povrchnost pop přízraku, ale s mnohem menší jistotou než ostatní králové a královny pop kultury. Když se podíváme na Michaela Jacksona nebo Billa Clintona a odstraníme kulisy, na nichž oba stojí, spatříme dva rozdílné světy, mezi nimiž zeje velká propast. V případě Amandy Lear je přemýšlení o tom, co je pravda a co fantazie, zbytečné. Kdybychom tak učinili, obětovali bychom nejednoznačnost identity i to, co znamená být člověkem. Amanda stvořila vlastní život a nic víc, jako kdyby nikdy neměla co skrývat.

Přeložil Vladan Šír
Neoznačené fotografie použity se souhlasem Eurodance Hits, www a Amanda Lear Fan Club

01.05.2000