Informační ready mades a jejich etika

České současné umění se v posledních letech pozvolna přiklání ke konceptualismu. Jedním z projevů tohoto směřování je vzrůstající počet umělců, kteří pracují s textem. Jejich přístupy jsou pochopitelně různorodé: textové sdělení může být součástí malby, kresby, fotografie, tisku, trojrozměrného objektu, filmu či díla umístěného na internetu. Využívají ho tvůrci se zájmem o neobrazové či kombinované způsoby narace i umělci pracující na poli sociálního aktivismu. Lze jím dokumentovat akce a situace, které by fotografie nebo videozáznam dostatečně nevysvětlily nebo posunuly do esteticky obrazové roviny. Některým umělcům slouží text jako analytický nástroj ke zkoumání samotného jazyka a komunikace.
Zdá se, že v rámci práce s textem se v českém umění objevil nový žánr. Materiálem, ze kterého jsou díla tohoto nového žánru vytvořena, jsou citace novinových zpráv. Jeho formou je instalace ve veřejném prostoru, která se snaží potlačit jakýkoliv osobní rukopis. Nový žánr bychom mohli nazvat textovým samplováním nebo dokonce informačním ready madem.
Autorem nejstaršího mne známého příkladu nového žánru u nás je Ivan Vosecký. Práci s textem se Vosecký věnuje již mnoho let, ta přesto zůstává ve stínu jeho paralelně vznikajících maleb a kreseb. Jeho textová tvorba má mnoho různých podob: od jakýchsi veřejných „grafitti haiku“, využívajících městskou architekturu, až po galerijní instalace se skulpturálním rozměrem či drobné skicákové záznamy. Jejich obsahem jsou nejčastěji paradoxní sdělení, sarkastické a provokující truismy, ke kterým je těžké cokoliv dodat, i když bychom k nim toho mnoho dodat chtěli.
Ivan Vosecký v roce 1999 na výstavě O lásce v Richterově vile vystavil několik zvětšených textů převzatých z novin. Ve vile však vypukl požár a musela být uzavřena, některé z vystavených uměleckých děl byly poškozeny. Voseckého textové ready made tak zůstalo při své první veřejné prezentaci nepovšimnuto, jeho novou verzi vystavil až v roce 2006 na své průřezové výstavě v Karlín Studios. Šlo o krátké zprávy z černé kroniky, jejichž obsahem byly velmi drastické zločiny. Vosecký je ponechal v původní grafické úpravě, pouze je zvětšil na papír a umístil na podlahu. Čtenář zpráv je fascinován nejen brutalitou popisovaných činů, ale i skutečností, že k vraždám a násilí dochází ze zcela malicherných a rozumově nevysvětlitelných příčin. Některé ze střízlivě popisovaných surovostí v sobě nesly nechtěný prvek překvapení či groteskní „nehody uvnitř nehody“. Zamýšlený zločin se nepodařilo provést tak, jak si ho pachatel naplánoval, události dostaly nečekaný směr, který dále podtrhuje jejich krutost, bezcitnost a nesmyslnost. Dojem, že texty mají nad svou primární informační hodnotou i vyšší význam, možná vzniká především jejich vytržením z kontextu denního tisku. Udivuje nás, že jsme si podobných příběhů v novinách nevšimli, současně se ale ptáme, proč jsou na výstavě prezentovány jako umělecké dílo. Ptát se po jeho smyslu je podobně marné, jako se snažit zdůvodnit popisované zločiny.
Ivan Vosecký zřejmě patří k dlouhodobým a pozorným čtenářům černých kronik. Již jeho obraz Poplach z roku 1997 obsahuje vedle abstraktních malířských prvků a překresleného obrázkového příběhu z detektivního prostředí ručně přepsaný text černé kroniky. Napětí obrazu je vybudováno na kontrastu zdánlivě nesouvisejících elementů. Jeho efekt se podobá malbám Davida Salleho, evokujících přepínání televizních kanálů a nehierarchickou záplavu nejrůznějších informací. Oproti Poplachu je Voseckého textová instalace z Karlín Studios zbavena formální rafinovanosti malovaného obrazu. Zásah umělce je zde omezen na výběr textu a jeho přímočaré zprostředkování. Obdobný princip textové citace přenesl do veřejného prostoru v září 2005 Michal Rydval. Jeho výstava na Nábřeží kapitána Jaroše v Praze, při jejíž příležitosti se v tiskové zprávě označil za „typografa a textaře ve veřejném prostoru“, představila dílo s názvem Vím, že jsem blbá, ale je to jediný způsob, jak lidem něco ukázat, s podtitulem Série sedmi citací z českých médií a publikací z let 2001–2005. Ve zmiňovaném dokumentu dílo uvádí citátem Hanse Beltinga z knihy Konec dějin umění: „Reprodukce se stává místem komentáře ke světu, tak jako dříve produkce, tedy dílo, byla sebevyjádřením umělce.“ Jestliže je Michal Rydval v první řadě typograf, na jeho intervenci na nábřeží nás zarazí především téměř úplná rezignace na běžnou grafickou práci se zvoleným textem. Autor nepřevzal grafickou úpravu původního novinového sdělení, ale text přepsal. Zvolil běžně užívané černé písmo, jeho velikost se řídí délkou citátu tak, aby text pokryl co největší plochu panelu. U každého textu je menším písmem uveden autor a zdroj. Citáty svou velikostí získávají až zastrašující monumentalitu. Mohli bychom si tedy myslet, že jde o informace, názory a myšlenky velké důležitosti, které by neměly zapadnout. Jejich autory jsou osobnosti jako Václav Bělohradský nebo Milan Knížák. Mezi nimi jsou však vklíněny i banální texty zdánlivě nulové hodnoty, které jejich závažnost zpochybňují a devalvují. Podobnou aktivitou, ovšem radikálně vyčleněnou z infrastruktury současného umění, se již asi dva roky zabývá Ondřej Doležal. Z denního tisku a knih vybírá krátké útržky textu. Tyto citáty sází neutrálním písmem na výškový formát, který posléze nechává vytisknout ve velikosti plakátu. Plakáty nechává výlepovou službou umístit na oficiální plakátovací plochy města Brna. Texty, které si Ondřej Doležal vybírá, většinou zachycují vyhrocené situace. Pocházejí zřejmě z vědeckofantastických románů, vědeckých pojednání a novinových zpráv, ovšem bez jakéhokoliv odkazu na jejich zdroje. Na plakátech kromě zvoleného textu není žádná informace, podpis či kontakt, který by se tento projekt snažil vysvětlit nebo čtenářům nabídl možnost zpětné vazby. Do napsání tohoto článku vědělo o autorství plakátů jen několik nejbližších přátel Ondřeje Doležala. On sám výsledek své činnosti dokumentuje jen nahodile a neúplně. Neví, kde se jeho plakáty přesně objeví, nepřelepené vydrží vždy jen několik dní.
I Ondřej Doležal se profesionálně zabývá grafickými úpravami a stejně jako u Michala Rydvala se v popisovaném projektu snažil omezit jakýkoliv estetizující autorský vstup. Volil nepatkové písmo jednotné velikosti, pracuje výhradně s černým písmem na bílém podkladě nebo bílým písmem na černé ploše. Vedle ostatních plakátů působí čisté písmo o to výrazněji. Plakáty provokují otázky komu jsou určeny a co znamenají. Můžeme si o nich myslet, že se jedná o rafinovanou reklamní kampaň nebo dílo náboženského blouznivce. I když víme, že se jedná o umělecký projev, nepřijdeme na to, podle jakého – jestli vůbec nějakého – Ondřej Doležal z moře textu vybral právě ty citáty, které se na jeho plakátech objevují.
Umělecké dílo, které se sestává pouze z nápisu, má dlouhé dějiny. Citování textů z médií tak, jak se objevuje u Ivana Voseckého, Michala Rydvala a Ondřeje Doležala ale není prostým rozvíjením postupů klasického konceptuálního umění, kde text hrál svou důležitou roli již od šedesátých let, či postmoderním angažovaným básnictvím typu Jenny Holzer. Není to ani navazování na afišismus, graffiti nebo ilegální intervence do veřejného prostoru, jde úzkostlivě korektní vstup do existujícího systému veřejné vizuální komunikace. Zdá se, že se všichni tři uvedení tvůrci domnívají, že není třeba fabulovat nové příběhy nebo sdělovat nové informace, ale stačí pouze citovat, co již bylo napsáno. Stačí, když si již jednou napsané pozorně přečteme a pokusíme se nově pochopit jak jednotlivé výroky, tak jejich možnou vzájemnou souvislost.
Aktem umělecké citace dostává text zvláštní status, i když jeho smysl i interpretace mohou zůstat skryty. Místo otázky co je a co není uměním ve světě, který je uměleckou tvorbou zahlcen, se tato díla táží co je a co není důležité v toku informací, který kolem nás nepřetržitě proudí. Domnívám se, že práce těchto autorů má svůj etický rozměr. Snaží se vrátit jazyk zpět k přímočaré komunikaci, snad i proto všichni jmenovaní umělci záměrně potlačují grafickou stránku vybraných textů. Chtějí věřit, že text je nadále schopen stát se bezprostředním nositelem významu. Tuto víru můžeme odvodit ze snahy vzdorovat krizi médií a zahlceností informacemi všeho druhu. Stejně dobře však můžeme hovořit o kritickém vztahu jmenovaných umělců k zavedeným formám výtvarného umění a jeho schopnosti reflektovat aktuální společenskou situaci. Odpovídá tomu nový způsob, kterým formulují pozici umělce. Ten již není mediálně vděčnou osobností, jehož talent a citlivost jsou nutně doplněny i osobním charismatem, ale pouze anonymním zprostředkovatelem bez individuální identity. Jejich činnost představuje jakousi uměleckou redukční dietu, konceptualistický monochrom, který již lze jen obtížně dál redukovat. Z pohledu tradičního umění rezignují na originalitu, novost, autorský obsah a dokonce i na uměleckou formu. Jako kdyby měli strach či nedůvěru ve vytváření čehokoliv nového a pouze puristicky samplují jinak přehlédnutelné texty, jejichž význam, emocionální obsah a snad i krása jsou těmito zásahy učiněny viditelnými.

01.03.2006