“Zesměšňuji technologii.” Nam June Paik
Když na někoho namíříte zbraň, i když to myslíte jen jako hru, můžete skončit se smrtelným zraněním. Když president Bush přijel v květnu 2002 na návštěvu Berlína, německé bezpečnostní síly byly v nejvyšší pohotovosti. V Pekingu mladý muž rozbíjí okna opuštěného domu, který patřil jeho rodině, aby duše jeho mrtvých příbuzných mohly opustit locus delicti, příštího dne odsouzený k demolici.|Tento druh “informací” lze snadno posbírat z video umění, v tomto případě ze tří prací na FAIR-PLAY, video festivalu pro mladé video-umělce v berlínské Play Gallery for Still and Motion Pictures. Video Fire (2003) absolventa Pekingské filmové akademie z roku 1998 Wu Ershana, Klaatu Barada Nikto (2002) v Íránu narozeného Shahrama Entekabiho a Boring News (2002) studenta Zhao Lianga z Luxunské akademie výtvarného umění jsou třemi z devatenácti video prací, které jsou na festivalu |k vidění. Zřídka lze nalézt hlavní cíl videoumění v oblasti přenosu |informací“. Avšak použitím konceptuální estetiky je video umění schopno zkoumat spojení mezi filmem, výtvarným uměním a videem. |Video umění nalézá svou cestu do většiny různých oblastí filmového formátu a současně je vždy vyzýváno sesterskými formáty jako je reklama, hudební video a estetika nových médií. Proto video art potřebuje galerijní kontext, pravé místo pro svou prezentaci, aby zkoumalo svůj umělecký potenciál. “Percepční silové síly uvnitř takové síně (galerijního prostoru) jsou tak mocné, že když se umění dostane mimo ni, může upadnout do sekulárního stavu,” píše Patrick Ireland, alias Brian O'Doherty, ve své slavné sérii esejů o galerijním prostoru “Uvnitř bílé krychle”. A dále: “Naopak věci se stávají uměním v prostoru, kde se na ně soustředí mocné myšlenky o umění.”1 |Když v MTV vyškolený režisér Wu Ershan ukazuje ve svém videu Fire, jak těžké je zodpovídat za snový či přesněji nočněmůrní mezanin, ve kterém spočívají jeho protagonisté, zcela vědomě využívá svou scénu jako hlavní prostor, stejně jako to dělá galerie s jeho prací. Stůl na pekingské střeše se dvěma hráči kostek a se zbraní jsou rekvizitami pro jeho studii brutality a hráčství. “Tak zvaný svět umění”, říká v uměleckém prohlášení k Fire2, “je pouze blázinec, který hlídají chytří hoši. Není tu nic utopického.”|Žádná připomínka k jeho velmi zjednodušenému prohlášení o světě umění; skutečnost, že klade takový důraz na neutopickou povahu své scény, může být brána jako jednotné prohlášení k současnému video umění. Videa představená v galerii3 formou festivalu ponechávají dostatek prostoru pro otázky, které by svět umění k žánru mohl mít. “Hlavním cílem naší galerie”, říkají Franco Marinotti a Wolf Guenter Thiel z Play Gallery, “je fascinovat a stimulovat návštěvníky novými vizuálními jazyky a příběhy, které představují alternativu k záplavě obrazů, přenášených tradičními médii a reklamou.”4 Vizuální kódy nejsou vystavovány pro publikum, aby si vybralo z různých návrhů podle závažnosti. Jejich odpovídající umělecká hodnota, jejich význam vyplývají pouze z hermafroditního pojetí imanentního ve filmové produkci v uměleckém kontextu: současné video umění si může dovolit nebrat ohled na programovou konvenci, neboť neexistují žádné všeobecně uznávané konvence, které by byly platné čistě v uměleckém kontextu. Video obrazy - nalezená stopáž, animace, typografie, fikce či dokument, se soundtrackem či bez něj, vzato z emocionální zkušenosti či politických pojmů. a video umělci vždy společně soutěží s více nápadným protějškem z národní televizní obrazové zásobárny, která neměnným tempem pokračuje v (re-)produkci. V tomto smyslu má video umění formální historii,5 ale když budeme vycházet z Derridova konceptu “parergona,”6 tak největší formalismus, nejčistší umění je zabránit čistotě. Video umění, jak Marinotti a Thiel správně upozorňují, že “při práci na strategii pro tento nový podnik, jsme věděli, že budeme muset použít netradiční přístup prezentace uměleckých projektů,” není vhodné pro formální čistotu. Umělci, prezentovaní na festivalové soutěži, ať už zmíněný Wu Ershan, brazilská umělkyně Debora Hirsch (Easter Eggs, 2003) či v Hong Kongu usazená Stella So (Very Fantastic, 2002), všichni zanedbávají čistotu ve prospěch osobního účinku svých prací. Výsledkem je až ohromující informativnost co se týče stavu současného video umění. Divák může z těchto prací vytáhnout “informaci” která je pěkným komentářem k médiu videa, jak je známo z jiných kontextů. Videa trvají na nemožnosti čisté zábavy, čisté informace či čisté estetiky ve video umění. |Berlínské Fair Play shromáždilo práce mezinárodních video umělců, kteří nejprve prošli širokým výběrovým řízením. Devět mezinárodních kurátorů bylo požádáno, aby představili svůj výběr mladých významných umělců a jejich prací: Ellen Pau z Hong-Kongu, Kathrin Becker z Německa, Leng Lin z Číny, Michael Darling, Michele Maccarone a Ombretta Argo z USA a Milovan Farronato a Ivanmaria Mele z Itálie. Výsledných 190 návrhů prohlíželi Marinotti a Thiel, se záměrem dospět k finálnímu výběru nominovaných. V polo|vině července udělí porota složená z osmi kurátorů, akademiků a umělců první a druhou cenu, obě obsahující samostatnou výstavu v Play Gallery v roce 2004; vítěz navíc bude odměněn publikováním umělecké knihy u Fine Arts Unternehmens Books.|FAIR-PLAY video art festival v berlínské Play Gallery for Still and Motion Pictures potrvá do konce srpna. Poté bude festival putovat. |www.pushthebuttonplay.com|Mezi zúčastněnými umělci jsou: Jonah Freeman (USA), Matt Saunders (USA), Margret Salmon (UK), Vesna Bukovec (SLO), Cecilia Lundqvist (SWE), Jón Saemundur Audarson (IS), Shahram Entekabi (IRAN), Deborah Hirsch (BRA), Nuno Cero (PT), Johannes Maier (D), Nicolas Serrano (ES), Zhao Liang (CHINA), Wu Ershan (CHINA), Stello So (HK), GUP-py (JP), Sayaka Kasahara & Kenji Kamoshida (JP), Cacciagrilli (IT), Gina Tornatore (AUS), Chiara Pirito (IT).||1. Brian O'Doherty, Inside The White Cube - The Ideology of the Gallery Space”- původně vyšla v časopisu Artforum, roku 1976 jako série tří článků. Rozšířené vydání, University of California Press, 1986. |2. Milánský Boiler Magazine ppublikoval Umělecká prohlášení všech účastníků Fair Play v posledním čísle June-September 2003.|3. Když vstoupíte do projekční místnosti v Play Gallery, ocitnete se “Uvnitř černé krychle”, uspořádání, které z pochopitelných prezentačních důvodů připomíná tmavé kino, je to také přesvědčivé pokračování O'Dohertyho pozorování o Bílé krychli.|4. Z prohlášení o poslání na webových stránkách galerie, pushthebuttonplay.com, kde lze nalézt rozsáhlé představení projektu i 19ti zúčastněných umělců. |5. “Into The Light - The Projected Image in American Art, 1964-1977,” výstava z roku 2002 ve Whitney Museu amerického umění, sledovala jak video vnáší minimalismus |a performanci “na světlo”.|6. Derrida zpochybňuje logiku, podle které “parerga” (rámy obrazů, podtstavce soch nebo samo pojednání filosofické estetiky) jsou brány jako pouhé doplňky k intelektuálním či estetickým pracem, která mají vylepšit.|"
Doporučené články
|
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
|
|
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
|
|
"V Kamerunu se hojně šíří fámy o zombie-dělnících, kteří se lopotí na neviditelných plantážích podivné noční ekonomiky. Podobné příběhy, plné posedlé pracovní síly, pocházejí z Jihoafrické republiky a Tanzanie. V některých z nich se nemrtví na částečný úvazek po celonoční lopotě namísto spánku budí ráno vyčerpaní."
|
|
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
|
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář