Časopis Umělec 1999/1 >> Tvrdá krása Jima Hodgese Přehled všech čísel
 Tvrdá krása Jima Hodgese
Časopis Umělec
Ročník 1999, 1
2,50 EUR
3 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Tvrdá krása Jima Hodgese

Časopis Umělec 1999/1

01.01.1999

Tim Gilman-Ševčík | reviews | en cs

When Las Vegas-based art critic Dave Hickey made his prescient and oft-quoted remark in the early nineties that the art of the decade would be about beauty, he was calling forth a resurgence of past values that had been neglected in the sixties, seventies and eighties, rather than signaling a move away from the conceptual learning that the art world has done in the preceding three decades. Beauty was never meant to be read as merely aesthetic, though aesthetics are an important element in the makeup, beauty cannot abandon the backbone of individual expression, be it political or social statements, or feeling and emotion, the symphony of personal revelation which stabs you when you see it.
The beautiful work of New York artist Jim Hodges rises out of the garbage pile of American plastic production, of simulacra for beauty, in his stunning work with cloth flowers. The curtains and arches of dissected and bright blossoms appeal aesthetically, but do not finish with hollow meaninglessness. Like many of the artists such as Jennifer Pastor, Gabriel Orozco, Felix Gonzalez-Torres, and Catherine Spence in the “Nine for the Nineties“ show at the San Francisco MoMA, the aesthetic quality of Hodges’ work invites the viewer into the intimate space of work which confuses emotional, social and political content in an individual outlook. The individualism of the language may render the meanings difficult to identify concretely, but the presence of substance is deeply felt. If it were lacking, if aesthetics were alone proffered, wouldn’t the work be like a poor pop single that never makes it far up the charts, ruled by its own trendiness and hunger for fame, burn itself out quickly like a short match?
The recent work of Jim Hodges at CRG in SoHo hints at a change in tack, his interests in beauty are enveloped in a struggle to understand how high-tech virtuality affects the way we see and think by building no-tech constructions. Without abandoning the insignificant and common materials he has relied on he has widened his reach to sink his hand into the glossy surface of computer-generated images, to see if he can’t pull something solid back out. He’s dumbed-down the ingredients,
substituting cellophane for silicon and mirror chips for microchips, but the two most stunning pieces at his show operate in the language of computer-influenced vision.“As close as I can get“ digitizes the human gaze, where, as in computer-aided close-ups, detail reveals itself not as photographic grain or microscopic cells, but as colored squares, here in his work cheery-colored Pantone paper chips, 18,000 of them that have been taped onto a canvas creating a work that is unreadable and beautiful in its multitude of colors. The composition is a wall-sized abstract pattern that hints at representation, a representative fragment of an image that might be readable as a whole if we could zoom out enough to see it. Hodges’ signature lyrical beauty plays a key role here, because rather than shrinking in moralizing repulsion away from the unstoppable momentum of technological progress, he endeavors to recreate it and thereby understand or accept it the effects of technology on visual culture. Rather than rejecting it, which would be to deny a trend that is unstoppably established, Hodges’ attempt to manipulate similar imagery by hand humanizes the materials, and subversively criticizes the digital medium which has created the effect he has reproduced. He introduces a fragile, still beauty, decidedly lacking in the slick and volatile digital image. The imperfections that set human work apart from machined production serve to imbue his work with a warmth and feeling that is lacking in even digital artwork. Thousands of tiny pieces of cut mirror glued onto a canvas make “Folding (into a greater world)“ a digitizing reflector. The irregular mirror chips throw back an image of reality that is never coherent, everything seen in it is broken and distorted. It reflects an image of “As close as I can get“ and the viewer together, blurring the edges of the image and the viewer, as if they co-existed in the “greater world“ beyond the mirror which the work’s title refers to. Instead of allowing introspection, this large glass makes everything reflected in it look pretty. Fascinating, but never profound. In the fight to add depth to the beauty on the surface of the computer screen, he has made an immense and painstaking human effort, the cutting and gluing of thousands of pieces of mirror, an obsessive attempt at personalizing digitization.
Engineered vegetables can find a distant cousin in “Not far,“ a cloned tree branch made of glue and carved wood which juts awkwardly from the wall just above our heads. This Frankensteinian artificial limb produces a single overly green leaf made of sugar and wire which pokes hopefully out of its smooth white skin. Here Hodges’ manual technology again reinterprets high technology. Scientists have left us with Dolly, who looks like a sheep and acts like a sheep, but just as Hodges’ branch is not a branch, she can only ever be close to being a sheep. He carved it out of blocks of wood, simulating the genetic engineering processes of taking source material, altering, processing it, then using it, re-carving it back into the form it came from. The sugar leaf is a wry hope for life springing forth from what we have made natural objects into - will our “nature“ put out blossoms? And what fruit will it bear?
In Hodges’ earlier works with silk flowers, he manipulated the kitsch substitute for archetypal beauty, the flower, into beautiful objects that real flowers could never be used to make. Similarly with his spider webs made of silver chain linked together and hung in corners or limply on walls, the element of fragility lost in its replication may make it a spiderweb you can rely on, that will stand up to time, wear and rough treatment. But durability was always the opposite of beauty, and beautiful, durable objects seem to instruct us that while optimizing our nature substitutes so that they are high performance, we are moving farther away from the soul category which gave things inherent values that can’t be listed as selling points.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
Nevydařená koprodukce Nevydařená koprodukce
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…
04.02.2020 10:17
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
jinde - poezie
THC Review a zavržená minulost
THC Review a zavržená minulost
Ivan Mečl
My jsme pátá světová strana! Pítr Dragota a Viki Shock, Fragmenty geniality, květen a červen 1997 Viki vlastně přišel, aby mi ukázal kresby a koláže. Jen jako doplněk mi dal k nahlédnutí samizdatové THC Review z konce devadesátých let. Když mne zaujalo, vyděsil se a řekl, že tahle tvorba je uzavřenou kapitolou, ke které se nechce vracet. Kresby z barů, občerstvoven a hospod jsme se ihned…
Číst více...
cena
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
„Mluví-li se v našich dobách o umění, obvykle se mluví o jeho umístění v subjektivitě nebo objektivitě, o tom, jak vyjadřuje život, anebo o tom, jak životu pomáhá. Pomíjí se při tom, že jde o ten zvláštní druh konání v subjektivitě a ten zvláštní druh konání v objektivitě, jež je právě uměním a ničím jiným. Snad se to pokládá za příliš samozřejmé, snad za málo významné. Ale to je právě to…
Číst více...
birthing pains
Kdo se bojí mateřství?
Kdo se bojí mateřství?
Zuzana Štefková
Zmnožení definic „matky“ je zároveň místem zesíleného útlaku a potenciálního osvobození.1 Carol Stabile Psal se rok 2003 a v houštinách lesa Lapák na Kladně postávala u cesty žena v pokročilém stádiu těhotenství. V rámci výstavy Umělci v lese mohli kolemjdoucí zahlédnout záblesk jejího klenutého břicha, které v exhibicionistickém gestu odhalovala speciálně pro ně. Právě tahle performance Lenky…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
First Communion, 2005, etching, 39,5 x 27 cm
Více informací...
160 EUR
168 USD
Mother, 1994, acrylic painting on paper, 35 x 22,5 cm, framed
Více informací...
690 EUR
726 USD
2001, 17.8 x 22.9 cm, Painting on Canvas
Více informací...
555,60 EUR
585 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS BERLIN
v ZWITSCHERMASCHINE
Potsdamer Str. 161
10783 Berlin, Germany
berlin@divus.cz

 

Otevřeno od středy do neděle mezi 14:00 a 19:00
 

Ivan Mečl
ivan@divus.cz, +49 (0) 1512 9088 150

DIVUS LONDON
Enclave 5, 50 Resolution Way
London SE8 4AL, United Kingdom
news@divus.org.uk, +44 (0)7583 392144
Open Wednesday to Saturday 12 – 6 pm.

 

DIVUS PRAHA
Bubenská 1, 170 00 Praha 7, Czech Republic
divus@divus.cz, +420 245 006 420

Open daily except Sundays from 11am to 10pm

 

DIVUS WIEN
wien@divus.cz

DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz

DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz
DIVUS MOSCOW & MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus 23.05.-17.06.2017 STU MEAD & MIKE DIANA IN PARIS