Gene Youngblood / Pokud diskurz není utopický, není dostatečně radikální

Gene Youngblood (1942) je teoretik elektronického umění a autor knihy Expanded Cinema (1970), jedné z prvních publikací zabývající se uměním videa a počítačovou tvorbou. Myšlenky zde prezentované – sahající od rozšířené koncepce filmu a umění přes vědu a technologii až ke kulturní revoluci – rozvíjel od roku 1967 ve svých týdenních sloupcích pro alternativní Los Angeles Free Press. Od té doby přednášel na více než 400 univerzitách a školách po celém světě. V současnosti je profesorem kritických studií na katedře umění pohyblivého obrazu na College of Santa Fe. Dokončuje svou novou knihu o dvojici umělců Kitu Gallowayovi a Sherrie Rabinowitz, zakladatelích Electronic Cafe International (1984) a předchůdcích síťových multimediálních prostorů kolektivní komunikace v reálném čase. Je jedním z pionýrů hnutí Media Democracy ve Spojených Státech.

Rozhovor proběhl v Santa Fe 6. listopadu 2005, v poněkud nereálné atmosféře temného salónku jednoho tamního hotelu, kam mě Gene Youngblood zavezl z mého hostelu na Cerrillos Road. Poté, co objednal Margarity a sundal si plstěný klobouk, byl připraven odpovídat na mé otázky. Chtěla jsem s ním mluvit o historii, ale on raději hovořil o (utopické) přítomnosti. Tón jeho hlasu získával tím více nadšení, důraznosti a přídechu spiklenectví, čím více se blížil objasňování současného dění. Měl kouzlo a přesvědčivost revolucionáře; kterým zřejmě vskutku je.

Vaše kniha Expanded Cinema z roku 1970 se stala legendární a je považovaná za první knihu o videu jakožto umělecké formě. Samotný termín „expanded cinema“ je stále používán ve vztahu k uměleckým dílům, která nějakým způsobem rozšiřují parametry klasického filmu.
Ano, termín se stal všeobecně používaným. A to mě velice těší.

Odkud tento termín pochází? Byl jste to vy, kdo ho vynalezl? Objevují se různé spekulace o jeho původu a například Peter Weibel uvádí, že to byl on, kdo jej začal používat jako první, již v roce 1967.
Abych byl upřímný, ve skutečnosti nevím, kde jsem ho pochytil. Nemyslím si, že jsem jej vynalezl. Tak nejasně si vzpomínám, že jsem na něj narazil ve sloupku Jonase Mekase pro The Village Voice. Nejsem si jistý. Ale ne, nemyslím si, že bych jej vynalezl.

Proč jste si tedy zvolil tento termín a jaké byly jeho ­implikace?
Ze dvou důvodů. Jedním byla myšlenka, že video rozšíří možnosti pohyblivého obrazu – v instalacích či imerzivních prostředích, a v tradičních filmech pro jedno plátno. Projekce na více pláten a imerzivní prostředí vytvářeli lidé již na počátku 20. století, tedy téměř od počátku filmové historie, příkladem může být představení Hale’s Tours. Video zjednodušuje a rozšiřuje tyto možnosti. V tom smyslu je video rozšířením filmové praxe. Je pokračováním experimentálních filmů a dokumentů.

V článku z roku 1984, psaném pro festival Ars Electronica, nazvaném A Medium Matures (Médium dospívá) jste dokonce uvedl, že neexistuje nic takového jako video art, že video patří zcela filmové historii.
Měl na mysli to, že pokud tomuto umění chcete porozumět, musíte je uvést do historického kontextu pohyblivého obrazu. Pokud chcete získat určitý druh reference, co to bude? Nebude to malířství, může tím být pouze pohyblivý obraz. Je tu určitý povrch a na tomto povrchu jsou obrazy, které se pohybují. Takže, z fenomenologického úhlu pohledu, si neklademe ontologickou otázku: neptáme se, odkud tyto obrazy pochází. Zkrátka pozorujeme plátno a ptáme se: je to odlišné od toho, co jsem viděl předtím? Mě nezajímá film nebo video, ale umění pohyblivého obrazu bez ohledu na specifické médium, v němž je toto umění praktikováno.

Ale přesto si myslím, že existuje propast mezi filmovými vědci, kteří obvykle nepíší o videoartu, a těmi, kdo se zabývají videem. Teoretizování o videu je obvykle vztahováno k vizuálnímu umění a galerijnímu prostoru, nikoliv k historii pohyblivých obrazů.
To je důvod, proč mluvím o pohyblivém obrazu. Nemám rád termín video art. Nevím, co znamená. Napadá mě pouze formalistický odkaz – grafické vlastnosti obrazu. Co lze ve videu dělat odlišného než ve filmu? Smyčky zpětné vazby v reálném čase a určité techniky zpracování obrazu jako compositing a morphing. Vše ostatní lze dělat i ve filmu. Můžete vytvářet zmnožené projekce, deníky, eseje, dokumenty, experimentální vyprávění a komplexní kompozice, a v animaci dokonce i morphing. Video zkrátka přichází a dělá to, co film, a posunuje to dále. Samozřejmě, že formální záležitosti jsou velice důležité. Elektronický pohyblivý obraz může přinášet hluboké formální inovace, sahající daleko za film. Pokud je film uměním přechodu, pak video je uměním transformace.

V určitém smyslu hájíte přístup, že umění má moc rozšířit vědomí umělce a diváků. Stále věříte, že umění má či mělo by mít takovou sílu, aby transformovalo jednotlivce a společnost?
V současnosti jsou mé zájmy zcela politické. V určitém smyslu neexistuje nic jako politické umění. Umělecké dílo může reprezentovat politickou záležitost, ale nemůže být v zásadě politické. Pouze žité situace jsou politické. Pouze živoucí kontext je politický. Domníváme se, že Guernica je politický obraz, ale pouze proto, že máme kontext k tomu, abychom to mohli tvrdit. Pokud by přišel někdo z Afriky a podíval se na něj, neřekl by, že je politický.

Ale jak to lze propojit s uměním? Četla jsem v jednom rozhovoru s Vámi, že používáte termín metadesigner pro člověka, který by měl vytvářet kontext, do nějž pak může umělec nějakým způsobem vstoupit a vytvořit určitý obsah.
Termín metadesign či metadesigner jsem vynalezl, abych mohl mluvit o díle Kita Gallowaye a Sherrie Rabinowitz. Dokončuji osmnáctiletou práci na knize o jejich tvůrčí dráze a domnívám se, že se jedná o nejvíce vizionářský a vůbec nejdůležitější umělecký přínos ve 20. století. Tvrdím, že nová avantgarda se týká vytváření autonomních společenských světů, v nichž mohou lidé žít. Umění je zde klíčovým aspektem, ale umění není tou avantgardou. Avantgardou je metadesign, vytváření kontextu. Kit a Sherrie byli metadesignéři. Vytvářeli síťové kontexty či platformy jako prostředí pro budoucí kulturní tvorbu. Tehdy neexistoval internet, takže museli vytvořit celý kontext, načrtnout ho z ničeho. Ve svém projektu z roku 1984 nazvaném Electronic Cafe anticipují internet, webové stránky a blogy.
Jsou dvě definice avantgardy. Slabá verze říká, že avantgarda je zkrátka poslední věc, poslední technologie. Silnější verzi popsal Peter Burger ve své knize Theory of the Avant-Garde. Sleduje historické avantgardy dvacátých a třicátých let a říká, že jejich cílem bylo zničení společenské instituce autonomního umění a propojení umění s životem. To se jim nepodařilo, samozřejmě, protože k tomu neměly prostředky. Zrevolucionalizovaly umění, ale nikoliv společnost. Metadesign nabízí reálnou možnost společenské revoluce. Nové umění metadesignu – vytváření kontextu jakožto obsahu – má zajímavé důsledky: vyjímá myšlenku avantgardy z historie umění, protože se týká vytváření nového světa, v němž lze žít, bez ohledu na umělecké praktiky, které tento svět znázorňují. Jakýkoliv druh umění, který se účastní vytváření tohoto světa – nezávisle na tom, nakolik retro toto umění může být – se účastní avantgardního fenoménu. Ve skutečnosti jsem, při více než 400 přednáškách po celém světě v průběhu dvacetiletého období, nikdy nepřednášel o Expanded Cinema jako takové. Nebyla dostatečně politická. Již předtím, než vyšla, jsem se ve vztahu k médiím do značné míry zpolitizoval. Lidé říkali: Á, vy jste napsal Expanded Cinema, přijeďte a přednášejte! A já jsem jezdil a přednášel o revoluční mediální politice. Od samého počátku nezávislého videa v této zemi v něm existovala politická součást, která byla progresivnější než ta umělecká. Což není překvapující, vždy je tomu tak.

Guerillová televize se pokoušela transformovat komerční televizi.
Ano, ale jiní se snažili vytvořit úplně alternativní sítě. A ti jsou součástí dlouhé historie politické kritiky masových médií, která začala, jakmile tu bylo masové médium. Když se portapaky (první přenosné videokamery – pozn. aut.) a kabelová televize s veřejným přístupem staly dostupnými, byli tu lidé, kteří je chtěli používat pro formalistické experimenty, a jiní chtěli vytvářet alternativní společenské světy, alternativní kultury k žití. To bylo pro mě vždy důležitější a dnes to je to jediné, o čem přemýšlím. V této zemi je nyní možné žít 24 hodin denně, 7 dní v týdnu v alternativní mediální kultuře (counterculture). Mluvím o kombinaci internetu a dvou satelitových kanálů – Free-speech TV a Link TV. Dennodenně žiji ve světě, který je do značné míry protikladem k tomu, v němž žije můj soused, tedy k světu vytvářenému mediálními korporacemi, které nazývám Broadcast. Možnost dělat něco takového nemá v lidské historii obdoby.

Je to tedy nová utopická komunita.
Hmmm, utopická? Je přeci reálná! Zkrátka tu je. Utopické odkazuje k něčemu, co neexistuje. Ale já žiji v tomto alternativním světě každý den. Když žijete v kultuře, jste neustále socializováni. Společenská kontrola není možná bez kontrolování kultury, v níž obyvatelstvo konstruuje sebe sama. Proto dělají společnosti vše, co mohou, aby lidem znemožnily žít v alternativních společenských světech, které společnost nemůže kontrolovat. No, a nyní je možné odtrhnout se od Broadcastu a žít 24 hodin denně v mediální proti-kultuře. Důležitost této explozivní situace nemůžete přecenit. Nyní, co to má společného s uměním? Je toho spoustu. Protože je to umění, prostřednictvím čehož vytváříme reprezentace možných skutečností. Dosud tu ještě nikdy nebyl autonomní sociální svět, který by mohl legitimovat modely odlišných způsobů prožívání našich životů a dát jim sílu. Ve smyslu toho, co nazývám umění nových médií (New Media Arts) – interaktivní, imerzivní, multimediální umělecké postupy, umožněné digitální technologií a internetem – mě nyní zajímá, jak mohou tato umění participovat na této sociopolitické revoluci.

To se zdá být podobné tomu, co Peter Weibel prohlásil ve své přednášce na festivalu Ars Electronica minulý rok, a sice, že nyní probíhá další expanze umění, a tou je expanze jeho kompetence. Domníváte se tedy, že umění může nyní získat větší kompetenci, že může vstoupit do oblastí, které byly dříve vyhrazeny například sociologii a dalším disciplínám?
No ano, rozhodně. Ale pouze díky tomuto metakontextu, tomuto světu, který nyní existuje, a který umění nemůže vytvořit; nikoliv umění, ale technologie vytvořila tuto možnost. Ale umění do něj nyní může vstoupit a rozšířit svou sféru kompetence či relevance. Umění může nyní expandovat do sociopolitické oblasti, která byla předtím nepřístupná. Lidé v této zemi žijí v mentálním vězení. Nemyslím si, že zbytek světa chápe, jak slepí Američané jsou, neboť žijeme v percepčním imperialismu, zavedeném Broadcastem, mediálními korporacemi. Je nesmírně důležité mít nějakou alternativu. Korporační přejímání americké kultury je nejnebezpečnější věcí, která nyní probíhá.

Jaký myslíte, že bude budoucí vývoj?
Nepředpovídám budoucnost, předepisuji, co by se mělo stát. A tím, co by se mělo stát, je posílení alternativních mediálních světů. Je třeba, aby se každý chopil této příležitosti. Každý umělec, kdokoliv, cokoliv dělá, cokoliv může dělat, by se měl zapojit a něco z toho vytvořit. To není utopie. Co je vlastně utopie? Co to znamená?

Myšlenka odlišného, alternativního světa, který by byl lepší než ten, v němž žijeme.
Ano, a ten je tady. Žiji v něm každý den. Pro většinu lidí s sebou utopické nese určitou negativní konotaci. Utopie je určitý druh fantazie, nebo něco v budoucnosti. Avšak tato specifická utopie není fantazií; je to živoucí realita, která existuje právě nyní. Říkám, že pokud diskurz není utopický, není dostatečně radikální. Nevěřím, že politika je důležitější než umění; myslím, že jsou rovnocenné. Avšak nemohu mluvit o jednom bez druhého. Chci posílit politiku, abych posílil umění. A poprvé je to v této zemi skutečně možné. Protože nyní mluvíme o světě; už nejste více v galerii.

Později se Gene Youngblood setkal se svými dlouholetými přáteli, průkopníky videoartu Steinou a Woodym Vasulkovými, a při večeři v mexické rybí restauraci diskutovali o americké politice; o rozdílu mezi běžným televizním zpravodajstvím a tím, co lze vidět v nezávislé televizi; o propasti mezi ohromným rozsahem manipulace a tak značnou mírou, do níž jsou si jí lidé vědomi, která je tak zjevná poprvé v historii; o paradoxech amerického veřejného života i životů soukromých. Gene Youngblood mluvil o současných temných časech své země a řekl, že se snaží nalézt způsob, jak svou vizi alternativních internetových komunit představit normálním lidem tak, aby nemluvil pouze k badatelům (což dělají další badatelé); protože jen tak bude revoluce možná. Přiznal, že do Santa Fe se z Kalifornie přestěhoval také proto, že Vasulkovi se tam přestěhovali pár let předtím, a smutně prohlásil, že nyní ho chtějí opustit, neboť plánují vrátit se do Brna, Woodyho rodného města, či na Island, odkud pochází Steina; oni pravděpodobně jeho vize až do takové míry nesdílí a zřejmě mají o alternativních světech své vlastní představy.

01.02.2006