Co má dělat skupina umělců, když se neslučuje s přízviskem, které jí přisoudila omezená a uštěpačná kritika a média? To je ovšem pouze jeden z problémů, který řeší umělci z Los Angeles, označovaní jako „přízemní“ v dokumentárním filmu „The Treasures of Long Gone John“ Gregga Gibbse. Gibbsův film popisuje životní příběh střapatého chlapíka se smyslem pro zábavu přezdívaného Long Gone John, posedlého sbíráním „přízemního“ umění a hraček, který je rovněž zakladatelem v dějinách snad nejproduktivnějšího punkového a garážového labelu Sympathy for the Music Industry, jenž sídlí na Long Beach jižně od Los Angeles. Většina těchto „přízemních“ umělců začínala zářivými návrhy obalů desek nebo cédéček kapel jako The Mumps, The Bloody Hollies, Banana Erectors a Claw Hammer, vydávaných právě na labelu Sympathy.
Ve filmu vystupují losangeleští umělci jako Camile Rose Garcia, Mark Ryden, Todd Schorr, Gary Baseman, Bad Otis Link a Robert Williams, dědeček „přízemního umění“, kteří jsou v domácí sbírce Long Gone Johna hojně zastoupeni. Přestože to příliš nezdůrazňují, sdílejí inspiraci vycházející z psychedelických sixties (grafika a módní styly), dívčích rockových skupin, klasických amerických sitcomů nebo seriálů z šedesátých a sedmdesátých let (jako např. The Munsters, Brady Bunch, Addams Family, The Monkees, Dark Shadows a The Twilight Zone), ovlivnily je počátky kalifornské punkrockové scény včetně losangeleských kapel jako The Germs, X, Castration Squad, Fear, The Weirdos, později pak Circle Jerks a Black Flag, sanfranciskou scénu zastupují Dead Kennedys a Flipper ; z ranějšího období se do jejich tvorby promítá film noir, surf music (The Ventures nebo Dick Dale, ale ne Beach Boys), celuloidové panenky a panenky s kývající hlavičkou (ne Barbies), sci-fi (zvláště Phillip K. Dick), fotky dívek z Playboye od Alberta Vargase, soft-core horory a krváky — hlavně béčkové filmy Russe Meyera (Faster Pussycat, Kill Kill) a Hershella Gordona Lewise (The Gore-Gore Girls, aka Blood Orgy nebo The Adventures of Lucky Pierre), Walt Disney a jeho magické království — Disneyland, beatnici a “cool” jazz neboli jazz Tichého oceánu (západního pobřeží) z padesátých a šedesátých let, japonské anime a umělci, kteří se v něm proslavili, jako Yoshitomo Nara a Takashi Murakami, americké komiksy z padesátých a šedesátých let (např. Robert Crumb), oblečení ze second-handu, klasické americké vozy z padesátých a šedesátých let, zvláště pak Cadillaky, Thunder-Birdy, Chevrolety a Fordy, ze sedmdesátých let značky Pinto, Gremlin a Dodge Dart; poté přichází Charles Bukowski, extravagantní Melrose Avenue v západním Hollywoodu (hračky, oblečení a hudba), garážový rock a punkrock, DJ Rodney Binginheimer (Brit s britským přízvukem) na stanici vysílané z Los Angeles, a sexy hostitelka jménem Elvira uvádějící pozdě v noci v gotickém prádle horory na programu Channel 9, v neposlední řadě pak možná jediný evropský vzor s výjimkou Brigitte Bardot: surrealisté. „Přízemní umění“ lze tedy popsat jako surrealistický shluk ikonických výjevů z TV, punkrockové scény a blešího trhu, tj. „přízemních“ etáží americké pop kultury vyjádřených na plátně nebo vytvarovaných do podoby úžasných plastikových panenek. Nebo taky můžeme jejich výtvory nechat hovořit samy za sebe a všechny škatulky poslat k čertu.
Doporučené články
|
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.
|
|
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
|
|
Obsah nového čísla.
|
|
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
|
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář