Minimalismus a prostor

Jan Stolín, 5.2m za s. Kurátorka Monika Mitášová,
Pecka Gallery, Prague 2, 7. 2. – 16. 3. 2001
Jan Stolín, přestože v metropoli není tolik známý, se vloni dostal do napjatého boje o výtvarnou Cenu Jindřicha Chalupeckého. Jen v těsném poměru mu laureáta sebral jeho mnohem populárnější kolega David Černý, s kterým shodou okolností Stolín také absolvoval sochařský ateliér Kurta Gebauera na Vysoké škole uměleckoprůmyslové.
Už během studia na sebe upozornil velmi dobrými minimalistickými objekty z překližky, které se formálně nepodobaly ničemu, co u nás v oblasti těchto experimentů od šedesátých let vznikalo. Stolínovy sochy jsou charakteristické tím, že u nich převládají hladké plochy s téměř neviditelnou hloubkou, navíc položených na zemi tak, že vytvářejí dojem jakýchsi skokanských můstků. Ještě podstatnější pro Stolínovu tvorbu je práce s prostorem, který je pro rozmístění i podobu objektů vždy určující. V prostorovém uvažování pokračoval až do minimalistického vyprázdnění galerie, v níž staví nové zdi, které jen nepatrně mění prostor světelně a zvukově. Děje se tak prostřednictvím nepatrných škvír ve stěnách, z kterých vychází zvuk či světlo, nebo představují obraz jako camera obscura. Tuto instalaci realizoval poprvé v galerii Die Aktualität des Schönen, kterou sám provozoval v Liberci, než místní radní rozhodli, že tam raději budou mít své kanceláře. Téma stěn provází i Stolínovu další tvorbu, která reaguje interaktivně: zaznamenaný pohyb spouští větráky, jež jsou ovšem za stěnou v prostoru fyzicky přiznané. Prostor je členěn tedy jednak minimalistickými objekty, jednak zvukem a vlněním, později také stříbrnými trubkami
vzduchotechniky, krásnými objekty připomínajícími prostorové linie. K realizacím z těchto trubek patří většinou řešení externích prostor; kombinací posledních témat byla instalace na výstavě finalistů Ceny
J. Chalupeckého ve Veletržním paláci, kde se Stolín projevil jako zkušený manipulátor výstavního místa. K raritám jeho tvorby pak patří Památník bojovníkům a obětem za svobodu vlasti realizovaný v Liberci v podobě drátěné konstrukce obsahující roury, digitální displaye se jmény, a kombinující opět interaktivní zvuk, vizuální složky a proudící vzduch.
Poslední pražská výstava v Galerii Pecka představuje Stolína jako cílevědomého multimediálního umělce, který přesně ví, jak zkombinovat minimalistické prostředky k vytvoření univerzální vizuální i zvukové kreace, hodné jména klasika Johna Cage. Pochopení prostoru galerie vyústilo ve ztemnění její první části, kde do mikrofonů “zpívají” velké pokojové větráky a instalování videa, v němž ruka skládá za sebe čtvercové útvary, po krátkém časovém intervale (uvedeném v názvu expozice) náhle mizející. Ambivalence tohoto úkonu je vytvářena i umístěním do krátké chodby, kde se v těsné vzdálenosti stává obraz nesrozumitelným. Demonstrace nenápadného vztahu kauzality mezi dvěma složkami výstavy má spíš okrajový charakter: víření větráku může a nemusí být příčinou padajících předmětů na videu.
Popisovat ovšem slovně podobný druh minimalistických instalací je velmi ošidné, jelikož se tím podporuje zhušťování nevyslovitelného duchovna — jehož přítomnost se považuje za samozřejmou — a estetičnost patřící k věcem vypreparovaným na samou podstatu. Autor působí víc racionálně a nesofistikovaně. Stolínovy projekty ale nemají ani nic společného s kolíbalovsky vyčištěnými artefakty; je nutné zdůraznit, že jeho práce jsou nevirtuální multimediální sochy, které přesahují až tam, kam je divák ochoten je vnímat: od konkrétního předmětu až po pohled z okna galerie na horizont s mnoha záhadnými nepochopitelnými objekty.

01.01.2001