Zmnožování středů a chladný půvab trienále ve Vilniusu

Rodilému Středoevropanovi, který byl odkojen v “srdci Evropy”, určitě přijde divné, kam až se může posunout Střed, ke kterému se automaticky hlásí. Zdá se, že v Evropě probíhá skrytá válka “středů” – kulturních, čistě optických i těch geografických, inženýrsky vyměřených. Kdo hledá, ten najde, a tak se nelze divit, že v Litvě mají pádné argumenty podporující fakt, že 24 km severně od hlavního města Vilniusu se nachází ten pravý střed Evropy1. Vilnius je nejvýchodnějším hlavním městem budoucí rozšířené Evropské unie a tato periferní poloha předurčuje k jisté výjimečnosti. Mluvit zde o středu má svůj smysl.
V době internetu, nadvlády sítí, fraktálů a různých řádů chaosu však pozbývají všechny středy/centra mnoho ze své bývalé moci. Přesto ale stále působí: magnety, džungle, expandující vulkány, ale i sociální pasti, černé díry nebo nedobytné tvrze byrokratických aparátů ŕ la Bruxelles.
Tobias Berger, německý kurátor 8. Pobaltského trienále mezinárodního umění ve Vilniusu (14. září – 3. listopadu 2002), přistoupil k myšlence středu jako k flexibilnímu a mnohoznačnému pojmu. Ostatně jak jinak. Téma trienále tak jasně narýsované – Center of Attraction (centrum přitažlivosti či střed pozornosti) – je třeba zkomplikovat a vyzkoušet jeho hranice. Problém středů být vyřešen nemohl, ale sympaticky se kolem něj kroužilo.
Trienále uspořádalo Contemporary Art Centre (CAC) ve Vilniusu, nejvýznamnější a jediná instituce svého druhu v Litvě (doufejme, že nehrozí její monopolní zdřevnatění). Je to ambiciózní instituce, která si buduje mezinárodní pozici. Výstava probíhala na dvou místech – v pozdně modernistické budově CAC přímo v centru města a v bývalé tiskárně v nedaleké ulici Maironio.
Litevští umělci Deimantas Narkevičius a Eglé Rakauskaité představili svá videa natočená v bezprostředním okolí Vilniusu. Narkevičius suše zmapoval cestu ke zmíněnému středu Evropy a Rakauskaité zase natáčela na předměstském tržišti Gariunai, které je jedním z největších v Evropě a na němž se údajně dá sehnat vše od běžných výrobků až po automobily a zbraně. Jak dlouho asi dokáže vzdorovat novým nákupním centrům globálního střihu, kterých se po Litvě objevuje čím dál tím více?
Nizozemská dvojice Jeroen De Rijke/Willem De Rooij uplatnila časosběrný postup při natáčení v anonymním slumu na okraji Jakarty – statická kamera sledovala svítání a ráno v okrsku vyděděnců v těsné blízkosti sme tiště. Druhou projekcí od této dvojice byly záběry na opuštěný islámský hřbitov živořící mezi administrativními budovami indonéské metropole.
Ze zcela jiného středu světa pochází film Sarrah Morris Capital, který byl natočen ve Washingtonu, D.C. Vlastně je to koláž velice působivých, monumentálních obrazů z amerického hlavního města, které se střídají v rychlém sledu střihů. Místo, kde se stýkají mocenské a ekonomické páky této planety, je vykresleno jako thrillerová scenérie. Nervózní puls běžců v parku, Clintonův vrtulník opticky rozsekávající obelisk před Bílým domem, zpocená čela businessmanů v čekacích halách a strach nahánějící černá kolona prezidentských limuzín. Skoro aby se člověk po shlédnutí filmu bál koupit si letenku přes Atlantik.
Santiago Sierra v roce 1998 inscenoval dopravní kalamitu, když najal řidiče kamionu, aby na pět minut zablokoval rušnou dálnici v Mexico City. Jestliže tváří v tvář filmu Sarrah Morris divák stál v pasivní roli “oběti systému”, před skromnou projekcí Sierrovy subverzivní akce mohl najít zpět půdu pod nohama.
Mark Lombardi – již nežijící americký umělec – vytvořil pozoruhodnou kolekci “čistých” kreseb, schémat plných šipek a jmen, které ilustrují finanční toky a přesuny, týkající se konkrétních osob a jejich napojení na korporace. Třeba machinace klanu rodiny Bushů nebo skutečně efektní, na černém pozadí červeně a bíle osvícená síť ekonomických vztahů, do níž je zapředen provoz papežské kúrie ve Vatikánu.
Ekonomickými “zázraky” se zabýval také lotyšský umělec Gints Gabrans. Populární hra “letadlo” (též “pyramida”), které v čase zakládání kapitalismu ve východní Evropě padlo za oběť mnoho důvěřivců, měla i své vítěze. Záznam ze setkání těchto úspěšných budovatelů v Rize budí hrůzu – otevřeně sdílené emoce z nabytého jmění přecházejí až v davovou orgii, zakončenou chvalozpěvem na Lotyšsko. Tento záznam byl orámován dvěma projekcemi, na nichž bylo vidět “zmrtvýchvstání” bezdomovce. Z ulice se šťastlivec dostal rovnou do luxusních obchodů a do kosmetického salónu, kde mu byla důkladně upravena vizáž. Stín na tuto práci vrhal nedostatek informací o dalších osudech tohoto člověka (byla to hraná fikce, nebo byl nešťastník po natáčení opět odhozen zpět?).
Ján Mančuška vystavoval ve Vilniusu kromě starší Kolonie také novou sérii prací – kresby a artefakty dokumentující “větvení reality” všemi směry – stačí určit záchytný bod (např. seznam věcí, které je třeba nakoupit). Hendrikje Kühne/Beate Klein sestavily model jakýchsi oáz z výstřižků reklamních materiálů cestovních agentur. Každá země má svůj miniaturní pavilón. Lukasz Gorczyca se rád vrací, i když většinou jako kurátor, k 70. a 80. létům, k době svého dětství i ke zcela neopakovatelné atmosféře tehdejšího socialistického životního stylu. Jeho sbírka pohlednic ze všech možných polských měst a jejich pozdně modernistických, většinou panelových dominant čítá asi 3 000 položek. Vladimír Archipov je sběratel předmětů, jejichž ruští autoři by mohli směle soutěžit s těmi nejodvážnějšími kreacemi našich českých zahrádkářů a autorů zlepšovatelských vynálezů podle Podlahova Receptáře. Mapování a shromažďování dat o bezprostředním sociálním okolí se jevilo jako další z možných okruhů středu.
Japonec Taro Shinoda vystavil meditativní, kinetický světelný objekt – bazének naplněný mlékem, po jehož obvodu mechanicky přejíždějí strojky s bílými zářivkami.
Spojení životodárné kapaliny a techniky vytváří místo pro koncentraci, po vzoru starých japonských chrámů. Kanaďanka Nathalie Melikian představila svůj “scénáristický” projekt – na bílé ploše se objevují komentáře-popisy filmových scén, doprovázené adekvátními zvuky. Ovšem chybí obraz, místo něj zůstává stále stejné bílé pozadí (plátno, zeď). Oproštění od hollywoodské vizuality, která je nedílnou součástí naší kulturní výbavy, působilo regeneračně.
Darius Mikšys pracuje s identitou umělce jako s nedefinovaným postojem, který nelze koncentrovat pouze do autorských gest. Proto rád zkoumá možnosti umění v co nejširším poli nenápadných aktivit, jako je např. opakovaná návštěva oblíbené videopůjčovny, kdy je kreativní role přidělena zaměstnanci a sám umělec je v pozici diváka (v průběhu jednoho měsíce zaměstnanec vybírá filmy, které umělec doma sleduje). Pro Centrum pozornosti dal Mikšys dohromady sbírku CD nosičů, které si vypůjčil od svých přátel – jednalo se o vypálené kopie, kterým umělec vytvořil obaly, buď zpaměti podle originálu nebo prostě tak, jak mu to přišlo adekvátní ve vztahu k nahrávce. Je to komentář k sociální funkci půjčování a vypalování nahrávek, ale i ke smutnému osudu pirátských prodejců v době, kdy si každý může stáhnout cokoli z internetu, i narážka na souvislost s technikou předávání zakázané literatury v dobách cenzury.
Darius Žiura, který se jinak věnuje filmovému, “sociologickému” zaznamenávání reality současné Litvy, vystavil cihlu, kterou nechal odlít z roztavených mincí vylovených z kašny v jednom litevském městě. Propojil tak jednotlivá individuální gesta vhazování mincí a vytvořil jakousi fiktivně kolektivní vzpomínku, dokončenou sociální stopu.
Christian Jankowski připravil pro litevského prezidenta Valdase Adamkuse několik dotazů, týkajících se jeho názorů na roli umění v politice a ve společnosti. Úryvky z prezidentových odpovědí – blikající “statementy” – byly promítány na stěny a strop místnosti. Jankowski operativně použil otáčivé projektory, které byly součástí rozebraného pavilónu Litvy na Expo v Hannoveru a nyní jsou deponovány v depozitáři CAC. Výsledná instalace tak byla recyklovanou reprezentací litevské kultury – jakýsi ready-made vytvořený z oficiálních atributů.
Výstava měla i svá hluchá místa, ale je třeba konstatovat, že celkově Center of Attraction nasadil vysokou, v postkomunistické Evropě neobvyklou laťku2. Výstava měla “lidský rozměr” (tedy spíše “berlínský” než “benátský”) a rozhodně nebyla zbytečně finančně náročným kolosem, nepřehlédnutelným z jednoho stanoviště. Obvyklá spektakulární atmosféra byla sympaticky rozředěna (výrazně lépe než na Manifestě 4). Bienálový koktejl, který namíchal Tobias Berger, měl svoji specifickou atmosféru, barvu, chuť i vůni. Sychravý podzim byl letos tím nejlepším časem k návštěvě Vilniusu3, čehož využil i George W. Bush. Přijel ovšem pozdě, protože Center of Attraction už bylo zavřeno. Představuji si ho, jak marně postává na dvoře opuštěné bývalé tiskárny v ulici Maironio…4

Center of Attraction, 8th Baltic Triennial of International Art, CAC, Vilnius, Lithuania, September 14 – November 3, 2002

Poznámky:
1. 54°54’severní šířky a 25°19’ východní délky, vyměřeno Francouzským národním geografickým institutem.
2. Tiranské bienále v Praze – aktuálně přejmenované na Pražské bienále – bude pouze importem projektu, jenž nebyl iniciován místními institucemi, a Národní galerie tak snadno přijde k nezasloužené slávě. Aktivita CAC je v aktuální chvíli pro české instituce nedostižným vzorem.
3. Hodlají-li organizátoři z CAC v trienále pokračovat, doporučoval bych nezavírat populární kavárnu v přízemí galerie! I kvůli ní má smysl do Vilniusu zavítat – je totiž jediná svého druhu v celém “centru” města.
4. A co vlastně vymyslel pro Vilnius známý polský umělec Pawel Althamer? Jeho účast byla dalším zpestřením. Kdekoli na ulicích centra mohl návštěvník narazit na nenápadnou skrumáž reality, která mohla být jeho výtvorem. Co třeba zajímavý princip střídání zákusků (týdenní cyklus) v místním mléčném baru? Nebo bezbarvý mladík, údajný běloruský kurátor, žebrající na ulici na zpáteční lístek do Minsku?

01.04.2002