Časopis Umělec 2003/1 >> Pražské bienále: Děkuji, nechci. Přehled všech čísel
Pražské bienále: Děkuji, nechci.
Časopis Umělec
Ročník 2003, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Pražské bienále: Děkuji, nechci.

Časopis Umělec 2003/1

01.01.2003

Elisabeth Maas | commentary | en cs

"Pražské bienále zcela propadlo. To je samo o sobě smutné, protože pro první bienále je důležité, aby bylo alespoň tak uznávané, jako byl před několika lety Berlín. Proč? Je to významné pro další existenci přehlídky. Hlavní ideový záměr pravidelné výstavy by měl být patrný od prvopočátku, aby si publikum, umělci, kurátoři a kritici dokázali představit sebe samé jako její budoucí součást, a proto ji podporovali. Taková podpora je důvěryhodnější než akce, která sama sebe prohlašuje za “hlavní uměleckou událost roku s výrazným odlišením se od všech ostatních velkých mezinárodních výstav”. Co se týče vyznačení kvalitativního rozdílu, myslím, že města jako Benátky, Istanbul, Valencie nebo další mohou být naprosto spokojena.
Nemluvím o kvalitě jednotlivých děl, ale obecně o přístupu organizátorů, kteří sebe samé označují za velmi vlivné kurátory a své časopisy za periodika s vedoucím postavením ve světě.
Co je špatného na tom, když oznámíme světu, že jsme šampióni a že jsme vůdčí a nejvlivnější kurátoři a kritici? Špatné je na tom to, že to není pravda. V Praze je to špatné proto, protože se to tu nedá tak snadno dokázat jako v Benátkách, Berlíně nebo v New Yorku. V těchto městech publikum vyzrálo znalostmi a dlouholetými zkušenostmi, a také díky mnoha výstavám a publikacím. Prostý návštěvník, který se zajímá o benátské Bienále, je schopen odlišit jednotlivé kurátory, neboť jejich výstavy se objevily na různých místech, v různých institucích, a tento návštěvník četl jejich články v některém z uměleckých časopisů, možná i ve Flash Art International. To znamená, že při konfrontaci s tvrzením, že se setkává s vůdčím uměleckým časopisem nebo nejvlivnějšími kurátory, ví takový návštěvník o jiných, kteří jsou lepší. Konfrontovat obecenstvo, které je méně informované a méně vychované mezinárodní scénou, je nejen arogantní, ale také nedemokratické.
Záměrem Pražského bienále bylo vnést do metropole impulsy mezinárodního umění, a tak jimi ovlivnit a vychovávat mladé umělce, historiky umění, kurátory a kritiky, informovat širokou veřejnost o současném umění ve světě a přilákat do Prahy turisty se zájmem o umění cestující z Benátek do Basileje. Návštěvníci z ciziny nejsou problém, protože jsou schopni velmi dobře porovnat benátské nebo basilejské přehlídky s pražskou událostí. Ale co ti, pro které cestován není jednoduché, nebo ti, kteří ji vnímají jako další chuťovku na příjemném prázdninovém místě? Tito lidé spatří podívanou, která ve své podobě připomíná pokleslou uměleckou událost šitou horkou jehlou. Prezentace vytváří dojem, že jde o určitý způsob, jak se uvádějí současné výstavy, jak funguje umělecký dohled a jak se organizují. Nám je jasné, že to není pravda, ale chápe to i všední návštěvník? A pokud lidé z velmi dobrých důvodů výstavu kritizují, jsou proti současnému umění všeobecně? Nikoli, kritizují prostě určitý způsob prezentace, určitý způsob vyjádření arogance a ignorace kombinované
s prohlášeními typu: “Všechna umělecká díla Pražského bienále se představí v pluralistickém mixu. Tak je Mission Possible, její česká část, otevřena ostatním evropským národům a jejím cílem je přeformulovat identitu střední Evropy.”
Musíme doufat, že tato přehlídka nepředstavuje ani nepřehodnocuje středoevropskou identitu, ani nepředstavuje českou představu o současném umění. Taková formulace a vyjádření vyznačují jeden problém, ale veškerý patos a propagační slovník vede v hlavách lidí k opačnému výsledku: jestli je současné umění takové, jestli takto vypadá středoevropská identita, kdo potom vlastně jsme, co je naší součástí a na co jsou nám lidé, kteří se považují za “nejvlivnější”? Musíme skutečně do Prahy importovat italské politické způsoby? Pokud Berlusconiho vládě překážejí levicoví kurátoři nebo kritici, pokud Francesco Bonami neskrývá sympatie k Berlusconimu, potřebujeme skutečně, aby se jejich konflikty přetahovaly do Prahy? Mick Jagger to vyjádřil v Sympatii k ďáblovi (Sympathy for the Devil): “Prosím, dovolte mi se představit / Jsem mužem bohatství a vkusu / Byl jsem tu dlouhý, dlouhý rok / Ukradl duši a víru mnoha lidem.”
Kromě žalostné propagace je tu způsob zacházení organizátorů s kurátory a umělci. Co si myslí o poskytovaných službách umělci z celého světa, z nichž mnozí si sami všechno zaplatili? Nejlépe se to dá vyjádřit asi takto: myslí si, že jde stále ještě o neorganizovaný chaos v rozvojové zemi. Nejvlivnější kurátoři za takové podmínky nezodpovídají; po týdnu se vracejí do svých zemí. Ale povědomí na mezinárodní umělecké scéně zůstane skeptické. Hluboké problémy zůstanou součástí image Pražského bienále. Umělci, galeristé, kurátoři a kritici budou tomuto problému čelit ve svých rozhovorech s lidmi celého světa.
Obecně řečeno: co mělo být jinak? Zaprvé: mělo být jasné, že umělecký časopis je ekonomicky řízenou součástí vydavatelského domu, čímž dochází ke střetům zájmů. Zadruhé: pozvat mnoho kurátorů a mnoho umělců je způsob, jak vložit ekonomickou
a uměleckou zodpovědnost do rukou mnoha lidí, a tak mít čisté ruce. Když bude umělec nespokojen se situací, bude se vina svalovat na kurátora nebo obecně na vybavení, které je v zemi ale už ne na neorganizovanost přehlídky. Představit si 200 pozvaných umělců, vypadá zajímavě, ale na druhé straně to znamená, že rozpočet nebude pro mnoho umělců a jejich díla stačit, což povede na všech stranách k finančním problémům. Možná pozvěte jen 70 umělců a tři kurátory a rozpočet se rozloží vyrovnaně.
Největším problémem zůstává, že přehlídka vůbec neodráží magickou krásu Prahy a její bohatou
a barvitou kulturu. Do Prahy přijedou na výstavu lidé s hlavami plnými obrazů, slov a představ, ale nenajdou na ní nic, co by jim odpovídalo. Ztrácí se tak příležitost, aby se město a umělci napojili na mezinárodní scénu a aby se zachytil dlouhodobý zájem odborníků z celého světa. Přehlídka by měla vycházet z podstaty města a jeho kulturní identity. Najít zajímavé podněty pro umělce ze světa, kteří by pracovali s městskou kulturní krajinou, by mohlo být snadné. Kurátory mezinárodního měřítka by znalost kulturní historie mohla mohla přimět k tomu, aby pozvali umělce a vytvořili tak most mezi Prahou a globálním uměním.
"




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
Afričtí upíři ve věku globalizace Afričtí upíři ve věku globalizace
"V Kamerunu se hojně šíří fámy o zombie-dělnících, kteří se lopotí na neviditelných plantážích podivné noční ekonomiky. Podobné příběhy, plné posedlé pracovní síly, pocházejí z Jihoafrické republiky a Tanzanie. V některých z nich se nemrtví na částečný úvazek po celonoční lopotě namísto spánku budí ráno vyčerpaní."
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…