Časopis Umělec 2003/1 >> Poznámky z asijského ostrůvku | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Poznámky z asijského ostrůvkuČasopis Umělec 2003/101.01.2003 Audrey Wong | artprojekt | en cs |
|||||||||||||
"V poslední době cítí asijské nezávislé umělecké prostory potřebu vytvářet mezi sebou kontakty a budovat vzájemné vztahy. Možná je to výsledkem toho, že se asijské umění dostává více “do kurzu” v celosvětových uměleckých kruzích - tím, jak kurátoři (ze Západu), kteří připravují hlavní umělecké přehlídky, více využívají asijských umělců. Nezávislé umělecké prostory, často první místa, která rozpoznají nového umělce, zcela jasně skončí tak, že naleznout svou úlohu. Nyní, když se oči světa otáčejí k Asii - ať už jako k odvážnému novému trhu (například očekávání, která doprovázejí vstup Číny do World Trade Organisation), nebo k potenciální hrozbě (jako například obavy spojené s nárůstem militantního islamistického fundamentalismu) - jsme my, Asijci, taktéž ovlivňováni touhou a úzkostí lépe se poznat. Jednak abychom se “ochránili” před neokolonizací, jednak abychom hledali to, co je nám ryze vlastní. Umělecké prostory a umělci, kteří s námi spolupracují, vytvářejí prostřednictvím budování kontaktů komunitu, která může ve stresových obdobích nabídnout morální podporu. Tato komunita nám navíc dává možnosti, jak mezi našimi hluboce odlišnými kulturami rozvíjet lepší porozumění.
Hovory o konfliktu mezi “tradicí” a “modernitou” jsou v Asii, a zvláště v městských centrech jako Singapur, samozřejmostí. Stále si klademe otázky typu “co je v Asii typicky současné?”. Pro nás v Singapuru současný život zcela jistě charakterizuje urbanizace, rychlejší tempo života, bohatnutí a důraz na technologii. Abychom dohnali země “prvního světa”, tak jsem v našem závodě ¨nadřadili ekonomii nad mnoho dalších věcí. V singapurském myšlení převažoval názor, že kultura a umění přijdou na řadu poté, až se každý občan nasytí, obleče a ubytuje. Ve spěchu za “pokrokem” jsme si nenechali žádný čas na to, abychom strávili, přijali, odmítli naši historii (historie), abychom umožnili vznik symbolů, které by k nám promlouvaly, abychom dovolili, aby se vynořilo umění. V Singapuru se často říká, že nemáme žádný smysl pro historii: dokonce “mažeme” naši minulost tím, jak se zbavujeme jejích fyzických stop - budov, památek, čtvrtí. Materialismus a pragmatismus zůstávají součástí singapurské mentality; zdá se, že se snažíme mít v našem prostředí vše pod kontrolou. To má dopad na způsob, jakým veřejnost a stát sledují a přijímají umění. Dnes vláda vidí umění jako součást své strategie na zachování singapurské prosperity. Podstata umělecké politiky je dvojí: jednak, čím více umění, tím je Singapur příjemnějším místem k životu, vytváří atraktivnější image Singapuru a to přitahuje svět, aby v Singapuru investoval. Umění a kultura zároveň pomáhají vytvářet kulturní identitu, která může Singapurce sjednocovat. Aby vláda dosáhla těchto cílů, vynaložila intenzivní úsilí: poskytuje například granty na kultivaci schopností lidí oceňovat umění, vytváří “festivalovou kulturu”, staví ohromné umělecké centrum Esplanade, vysílá singapurské umělce na benátské Bienále. Velký důraz se klade na růst a zlepšování - významnější události, více publika, větší pozornost zahraničí. V roce 2000 Ministerstvo pro informace a umění vydalo Renesanční městskou zprávu, která mapuje budoucí směry kulturní politiky. Navrhuje se v ní navýšení fondů umění o 50 miliónů amerických dolarů, což se od té doby také přislíbilo. Nyní si umělci vážně ptají, jak peníze putují systémem. Vrátila se tato finační injekce nějakým způsobem? Jakým druhem výnosu? Jak se dají tyto výnosy spočítat? Vynesla někomu? Někdy se mi zdá, že na umělce a to nehmotné, tj. “umění”, se uprostřed šílenství dalšího festivalu, další velké kulturní události, zapomnělo. Umělci, kteří upřednostňují práci v malém měřítku nebo se rozhodnou poodstoupit, reflektovat a zkoumat, spíše než se zapojit do velkého, státem financovaného projektu, ztrácejí ve věci podpor publicitu a uznání. Podobně i velká bienále a umělecké festivaly zastiňují nezávislý umělecký prostor. Možná proto je nezávisle uvažující umělci vyhledávají. Prostřednictvím vzájemných kontaktů a seskupováním vydobývají nezávislé umělecké scény umělcům patřičné místo, přičemž prací ve skupině možná lze zajistit lepší rozložení omezených zdrojů. Ale pro nezávislé umělecké prostory jako je The Substation, kde pracuji, je stále nedostatek prostředků, i když jsme částečně financováni státem. Část prostředků vždy věnujeme na hledání nových zdrojů příjmů, dotací, sponzorů. Je to neustálý boj o přežití a udržení se. V modelu státem financovaného umění, který se užívá v Singapuru, je ideální, pokud máte umělecké organizace, které jsou financovány rovnoměrně ze tří dílů, kterými jsou státní fondy, sponzoři/dotace a vydělané příjmy. Ve skutečnosti je tento ideál pro většinu uměleckých organizací nedosažitelný. Zcela jasně, podniky, které podporují umění, hledají konkrétní výdělky, buďto formou finančních výnosů či formou pozitivní image na veřejnosti (která může vést k finančním výdělkům v budoucnosti). Pro podporující firmu však není umění vždy tím hlavním. Nezávislý umělecký prostor, jenž se často věnuje experimentální a riskantní práci, má obvykle příliš malé publikum, než aby ho k podpoře přimělo. Může se rozvinout filosofie podnikové filantropie, která si také váží rozvoje a zachování umělců a uměleckých prostorů? Je filosofie udržitelného rozvoje, která se již uplatňuje ve financování rozvoje zemí “třetího světa”, účinná? Umíme si představit finančníky a sponzory, jak se zaujímají dlouhodobější postoj? V umění je pravděpodobnost, že projekt neuspěje, stejná jako že uspěje. Úspěch a neúspěch v umění nelze měřit matematickými veličinami, jakými jsou počty diváků, počty prací nebo počty prodaných lístků. Nakonec, i když bojujeme o přežití, nemůžeme pustit ze zřetele, že se naše práce ve výsledku týká umění. I když jsme v poslední době příliš podnikových sponzorů nezískali, je také pravda, že se The Substation povedlo přežít třináct let a uchovat odkaz intelektuální otevřenosti, diskuse, podpory různorodosti a uměleckého risku po jejím zakladateli Kuo Pao Kunovi. Pro nás je dosažený úspěch měřitelný i v nekvantifikovatelných veličinách. Například prací s umělci jako je Zai Kuning, jehož práce sahá od videa přes poezii, divadlo, performanci, hudbu až k instalačnímu umění. Vystavoval na Asijsko-pacifickém trienále a byl zván k účasti na dalších významných přehlídkách, ale dal přednost svým vlastním zájmům. V poslední době to byly mino jiné výzkumy “mořských nomádů” kolem ostrovů Riau. Výsledky Zaiovy práce za minulé roky letech se možná nezdají velké, na jeho představení chodí desítky - ne tisíce - diváků, ale Zai je inspirací pro mladší generaci singapurských umělců, kteří se právě dostávají k profesionální praxi. The Substation červen/červenec 2003 The Substation je první singapurské umělecké centrum. Jeho posláním je: poskytovat singapurským umělcům živiny a podněty; poskytovat otevřený prostor pro umělecké experimenty; podporovat vzájemné působení mezi různými umělci a publikem; usnadňovat kritický dialog v umění; rozvíjet regionální a mezinárodní umělecké kontakty. Umělečtí ředitelé: Lee Weng Choy & Audrey Wong "
01.01.2003
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář