Časopis Umělec 2002/3 >> Octobriana a ruský underground, část 2. Přehled všech čísel
Octobriana a ruský underground, část  2.
Časopis Umělec
Ročník 2002, 3
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Octobriana a ruský underground, část 2.

Časopis Umělec 2002/3

01.03.2002

Tomáš Pospiszyl | focus | en cs

Jak to bylo doopravdy
(jedna z variant)
Petr Sadecký Zdeňka Buriana i Bohuslava Konečného znal od dětských let, kdy oba umělce jako jejich obdivovatel vyhledal. Brzy získal jejich důvěru a z nedospělého fanouška se postupně stal jejich dobrým přítelem. Oběma pomáhal organizovat jejich archivy, Burianovi asistoval při přípravě jeho výstav, v jejichž prospěch se údajně angažoval i Sadeckého otec. O Zdeňkovi Burianovi Sadecký také publikoval několik drobnějších textů. Mezi umělci a mladým studentem vzniklo silné přátelské pouto, Burian i Konečný se k Sadeckému chovali jako ke svému synovi. Od obou důvěřivých umělců charismatický mladý muž dostával různé kresby, některé pravděpodobně vynášel z jejich domovů za jejich zády nebo pod nejrůznějšími záminkami.
Jak uvádí Vladimír Prokop ve své knize Ilustrátor Zdeněk Burian, někdy na počátku roku 1966 Sadecký Buriana a Konečného oslovil s nabídkou vytvořit komiks, který si u něj objednal jakýsi švédský nakladatel. Autorem kreseb se stal Bohumil Konečný ve spolupráci s Milošem Novákem, osm obálek k jednotlivým příběhům vytvořil Zdeněk Burian. Hlavní hrdinka dobrodružného příběhu se měla jmenovat Amazona. Seriál alespoň v ideové formě však vznikal již v průběhu roku 1965, tedy v době, kdy byl Sadecký na vojně. Potvrzují to ostatně i vzpomínky jeho spolubojovníků. Známý je Sadeckého dopis Konečnému z listopadu roku 1965, v němž ambiciózně popisuje cíle společné práce: “Je to šance jak dobýt Západ. Víš, co ten kult bude znamenat pro shnilou západní kulturu? Vymyslím příběh a oni (tým ilustrátorů včetně Konečného) to obojí zkombinují se sexem. Nebude to žádné umění. Použijeme pseudonymy a vezmeme idiotskou veřejnost útokem. Vyděláme peníze na těch nejvznešenějších úmyslech.”
Sadecký dále psal: “Inspirovala mě vaše střelkyně v texaskách, ženský James Bond. Tu schovejte, uschovám ji jako relikvii. Jistě víte, co pro zahnívající kulturu Západu znamenají kulty, co pro celou Ameriku a pana Borroughse znamenal Tarzan, Flash Gordon, co je to BB. V soutěži, kterou vyhlásili se jasně píše: Bude-li to originální, bude to mít i 300 pokračování. Zpočátku to nebude chtít palbu, ale úmornou kombinaci. Konstruujte třeba varianty hrdinčina typu jako inženýr. Hledáme kód popularity. A ještě jednou vám kladu co nejdůrazněji na srdce: Jak jsem prošel své materiály, je to věc naprosto originální, bude to svého druhu bomba, vynález.”
Zdá se, že Amazona byla původně plánována pro jakousi soutěž, ať už smyšlenou, nebo nakonec pro tým autorů Konečný–Sadecký neúspěšnou. Sadecký navíc Konečného přesvědčil, že k proražení na západní komiksový trh bude nutné začít spolupracovat s drahou zprostředkovatelskou agenturou, jež za své služby bude chtít dopředu zaplatit honorář, který je však možné “si odpracovat” odvedením určité práce zadarmo. Bohumil Konečný proto podle Sadeckého instrukcí vytvořil okolo osmdesáti různých obálek a jiných ilustračních materiálů s Amazonou nesouvisejících. Předával je Sadeckému a ten jimi údajně uplácel honorář pro agenturu.
Od roku 1964 začal Sadecký pravidelně cestovat za hranice. Navštívil Rakousko, poté až do své emigrace stačil celkem sedmkrát navštívit tehdejší Západní Německo. Jezdil tam na pozvání Rollanda Schmidta, jednoho ze spolumajitelů nakladatelství Karl May Verlag. Nevíme, do jaké míry byly jejich vztahy pouze přátelské či pracovní. Jisté je, že Sadeckého kariéra byla poté s tímto nakladatelstvím několik let úzce spojena.
Zdá se, že motivace vzniku komiksu o Amazoně byla do jisté míry finanční. Měl to být způsob, jak zbohatnout, jak jí udělat na západním trhu jméno. Sám Sadecký v roce 1971 označuje za vlasy přitažené náměty Octobrianiných komiksů jako snadno zpeněžitelné s hodnotou tisíců dolarů. Připomeňme jen, že jeden z těchto údajně milionových nápadů — Octobriana a její přátelé v potápěčských výstrojích proniknou ropovodem Družba do Maďarska, kde se neúspěšně pokusí osvobodit uvězněného kardinála Mindszentyho — byl skutečně použit v jedné z Bondovek. James Bond tehdy ropovodem prchl z Bratislavy do Rakouska.
Nemá také smysl zastírat skutečnost, že Petr Sadecký je veden v Cibulkových seznamech spolupracovníků StB jako agent–důvěrník spadající přímo pod centrálu tajné služby. Těžko se dnes dozvíme, co stálo na počátku jeho spolupráce. Možná se romanticky domníval, že spolupráce s tajnou policií pro něj bude zdrojem vzrušujících dobrodružství. Možná to byl jeden ze způsobů, jak získat povolení k cestám po Evropě. Sadeckého krycí jméno bylo Otakar Batlička…
Sadecký si hotový materiál vznikajícího komiksu o Amazoně odnášel k sobě domů. 5. ledna 1967 pak emigroval do NSR. O jeho plánech umělci zřejmě neměli ani tušení. Svou cestu Sadecký údajně prezentoval jako delší studijní cestu. Není jasné, zda Konečný a Burian věděli, že společně s ním zmizela i jejich práce, tedy něco více než tisíc kreseb a maleb. Možná měli Sadeckého za svého agenta a čekali, jestli se mu skutečně podaří jejich komiks prodat některému západnímu nakladatelství.

Amazona na cestách
Jedny z prvních kroků čerstvého emigranta Sadeckého v Německu vedly do nakladatelství Karl May Verlag v Bamberku, kde obratem prodal některé volné Burianovy kresby a ilustrace. Je pravděpodobné, že se zde neúspěšně pokusil uplatnit i ne zcela dokončený komiks o Amazoně. S nakladatelstvím však začal spolupracovat jako externí ilustrátor. Podle vlastních slov se několik měsíců potuloval po Evropě. Nakonec zakotvil v Mnichově, kde krátce pracoval pro Výzkumný ústav o Sovětském svazu (Institute for Research into the USSR). Nepravděpodobný název nebyl krycím jménem pro Svobodnou Evropu, ale podobný ústav skutečně existoval. Byla to v podstatě pobočka CIA, financovaná z jejích prostředků. Ústav však byl nedlouho potom, co v něm Sadecký začal pracovat, zrušen. Jeho skutečná utajovaná podstata špionážního centra totiž vyšla najevo a po vzrušené debatě v americkém Senátu byl zrušen.
Burian s Konečným původně neměli o Sadeckého pobytu ani potuchy. Bohumila Konečného několik měsíců po Sadeckého odjezdu čekalo rozčarování. V dubnu 1967 mu totiž od něj z Nového Zélandu přišel dopis. “Všechny své věci i Amazona se zdarem prodány Drakeovi do Kanady s 20% ziskem, výtěžek 8.000 dolarů. A vše do haléře investováno do akce Nová Guinea. Revanšuju se v případě zdárné akce, držte palce.” Konečný pochopil, že nad svou prací ztratil jakoukoliv kontrolu a že ji Sadecký podle potřeby prodává k výhradně vlastnímu prospěchu. Sadecký poté Konečnému posílal dopisy z různých zemí, z Texasu, Panamy a dalších. Vytvářel dojem, že cestuje kolem světa a není nikde v zastižení. Ve skutečnosti byl v Evropě, převážně v Bamberku a rozprodával Burianovy a Konečného kresby. Sadeckého dopisy s cizokrajnými známkami odesílal z exotických zemí jeden ze spolumajitelů nakladatelství Karl May Verlag, který cestu kolem světa skutečně podnikl. Dodejme jen, že Sadecký se s Konečným znal osmnáct let od svých deseti let, kdy si ke Konečnému přišel jako jeho obdivovatel poprvé pro podpis.
V Československu byl Sadecký v nepřítomnosti odsouzen k osmi rokům vězení. Nebyly to však zdaleka jeho jediné potíže s policií. V květnu 1969 byl na jednom z předměstí Paříže zajištěn policií ve stavu, který naznačoval, že na něm bylo spácháno násilí. Policii tvrdil, že ho unesla a znásilnila československá kontrarozvědka. Expertíza však potvrdila, že pouta, kterými byl v době zajištění spoután, si Sadecký nasadil sám. Sadecký se k triku s pouty nakonec sám doznal. Tvrdil, že si přepadení kontrarozvědkou vymyslel, aby francouzské občany, kteří se měli právě v oněch dnech účastnit voleb, varoval před nebezpečím komunismu. Falešný přepadený byl odsouzen k tříměsíčnímu vězení a peněžité pokutě, po třech týdnech v žaláři byl však propuštěn.
Svůj, Konečného a Burianův komiks se mladý tvůrce bez úspěchu snažil uplatnit u různých evropských nakladatelů. Za vlasy přitažené příběhy i zastaralý komiksový jazyk z Amazony udělaly neprodejnou relikvii nesouměřitelnou se současným západním komiksem, který v té době prodělával obrovský rozvoj. Amazona formálně uvízla kdesi ve čtyřicátých letech, tedy v době, kdy měli jeho výtvarní tvůrci naposled možnost sledovat světový vývoj tohoto média, s nímž jinak neměli velkou zkušenost. Snad nejzajímavější na Amazoně byla země jejího původu, ze které Sadecký uprchl a kde byl trestně stíhán. Zdá se, že trvající neúspěch s Amazonou coby “obyčejnou” dobrodružnou hrdinkou vedl Sadeckého k vymýšlení různých způsobů, jak ji učinit atraktivnější. Pravděpodobnou inspiraci mu poskytl nejen jeho osud emigranta z východu, zájem o dobrodružství a Sovětský svaz, ale i srpnové události roku 1968 v Československu. Již se zřejmě nikdy nedozvíme, kdy poprvé namaloval Amazoně na čelo rudou hvězdu. Toho dne se narodila Octobriana. Byla Sadeckému již tehdy jasná její životaschopnost? Každopádně vložil některé z upravených kreseb nebo jejich kopie do obálky a poslal je někdy v druhé polovině roku 1968 do Prahy Konečnému. Ten se zhrozil. Zpolitizování seriálu tohoto druhu a jeho uveřejnění na Západě by pro něj i pro Buriana v nových politických podmínkách v Československu znamenalo profesionální sebevraždu.
Zdá se, že v této době došlo k definitivnímu konfliktu mezi českými tvůrci o budoucnosti jejich postavy. Burian a Konečný byli proti politizaci Amazony, Sadecký ji prosazoval. Zjevně se považoval za tvůrce Octobriany, režiséra, který může svou postavu obsadit do jakékoliv role. Scénárista a kreslíři, navíc odděleni Železnou oponou, nebyli s to se dohodnout. Konečný požadoval vrácení všech kreseb, i když je již Sadecký bez jeho vědomí upravil v protisovětském stylu. Na podzim 1969 odjel Konečný do Bamberku, aby kresby vymáhal osobně. V Německu se rovnou obrátil na policii. Došlo k soudnímu sporu a na konci února roku 1970 soud v Bamberku rozhodl, že Sadecký neoprávněně změnil Amazonu v symbolickou protisovětskou postavu. Bohužel záznamy z tohoto soudního projednávání byly v polovině devadesátých let skartovány, a nám tak unikla celá řada zajímavých detailů, které jsme se mohli z těchto protokolů dozvědět. Konečný a Burian dostali na jaře 1970 zpět všechny kresby, jež byla s to západoněmecká policie zachytit. Jak se ukázalo, nebyly však zdaleka všechny.
Sadeckému se zřejmě podařilo několik desítek kreseb ukrýt a z toho mála byl se svým fabulačním talentem schopen vyrobit celou knihu, tentokrát zcela podle svých představ. Materiálu bylo však tak málo, že jej bylo nutné doplnit obsáhlým mystifikačním úvodem a dalšími vysvětlujícími texty. Úvod na druhou stranu umožnil použít i některé volné Konečného kresby, které neměly ke komiksovému seriálu přímý vztah. Sadecký také zinscenoval schůzi PPP dokumentovanou černobílými fotografiemi. Potřeboval k tomu jen neutrálně vypadající pokoj, sovětský tisk, tři přátele pózující v kožešinových čepicích a čtyři ne příliš povedené kresby vycházející z původního komiksu, pro větší názornost vyvedené v téměř plakátových formátech.
Sadecký možná vytvořil legendu o vzniku Octobriany jako dílu ruských disidentů i jako naivní způsob jak ochránit své pražské přátele, možná to byl způsob jak je obejít a konečně komiks vydat. Určitě to však nebyl prostředek, jak ji udělat prodejnější. Nově koncipovaná kniha totiž u nakladatelů vyvolávala snad ještě větší pochybnosti než původní zastaralá Amazona. Nakladatelství Karl May Verlag ji vydat nemohlo, neboť vzhledem k soudnímu procesu i své spolupráci s Burianem bylo dobře obeznámeno s problematickým pozadím případu. Sadecký pokoušel štěstí u britských a amerických vydavatelů, ale nebyl o mnoho úspěšnější. Vzhledem k sexualizaci příběhu dokonce oslovil i zakladatele a šéfa časopisu Playboy Hugha Hefnera, ale ten seriál odmítl, jelikož se oprávněně obával právnických komplikací. Stejně se zachoval i britský časopis The Observer. Petr Sadecký nakonec víceméně náhodou narazil na nakladatelství Toma Staceyho. Jednoho dne se tam neohlášen objevil s deskami plnými kreseb.
Tom Stacey byl před několika lety na téma Octobriany vyzpovídán britským badatelem Michaelem Kennalym, je však pozoruhodné, že v tomto interview Stacey v podstatě neřekl nic, co by již nebylo známo. Na začátku šedesátých let se jeho nakladatelství orientovalo na politickou literaturu výrazně pravicového zaměření, jeho hlavní cíl byl boj proti komunismu. Dnes chápeme, že v rámci tohoto boje vydal i Octobrianu. Knihu se špatnou pověstí a nejasným původem se rozhodl chápat jako příběh, který netradiční formou přibližuje mládeži úskalí života v totalitních režimech.
Podíl Toma Staceyho na vzniku Octobriany mohl být daleko větší, než by nás mohlo v prvním okamžiku napadnout. Byl to pravděpodobně jeho nápad zaštítit knihu předmluvou slavného sovětského disidenta Kuzněcova, Sadecký a Kuzněcov se dokonce nikdy osobně nesetkali, veškerý kontakt zprostředkovával přímo Stacey. Ten měl zřejmě poslední slovo v ediční i výtvarné podobě knihy. Lví podíl měl pravděpodobně i na úspěšné mediální kampani, která vydání knihy provázela. Výmysly o vzniku knihy proměnil v geniální marketingový tah. Od prvotního nápadu s rudou hvězdou na čele k prvnímu vydání celého díla uplynuly téměř tři roky, během kterých byla většina díla ztracena a vyvezena zpět do Československa. Čekání se ale vyplatilo, během svého vydání měla kniha dokonale připravenou půdu.
Vliv na vznik a propagaci Octobriany měl i Josef Josten (1913-1984), exilový československý nakladatel a zakladatel nezávislé tiskové kanceláře specializované na zpravodajství z Československa, který podle socialistických sdělovacích prostředků spolupracoval i s britskou tajnou službou. Údajně to byl on, kdo později získal reprodukční práva na veškeré materiály související s Octobrianou. Josten se skutečně stal Sadeckého britským agentem. Pravděpodobně se však nechal mladým emigrantem oklamat a skutečně věřil v pravost předložených materiálů. Jostenova vdova vzpomíná, jak se ho silně dotklo odhalení, podle kterého byla celá Octobriana podvod. Zdá se, že její legenda dokázala okouzlit i lidi, kteří byli odborníky na východní Evropu, i když ve své rodné zemi nemohli z nejrůznějších důvodů žít.
Přesné důvody vzniku a zdroje inspirace Octobriany se dnes již zřejmě nedozvíme. Petr Sadecký se dokázal ke svým přátelům zachovat neuvěřitelně podle. Důvody jeho neobvyklého jednání nemůžeme hledat pouze ve snaze svůj výtvor výhodně zpeněžit. Sadecký udělal to, co každý dobrý tvůrce komiksu: své životní drama a svůj obraz světa vtělil do “nízké” umělecké formy. Touha po uměleckém vyjádření i důvěra ve vlastní výtvor přitom byly tak silné, že kvůli nim neváhal zradit i své životní přátele.
Ještě v roce 1971 knihu Octobriana a ruský underground vydalo i velké americké nakladatelství Harper & Row a celkem se jí v tomto kalendářním roce podařilo prodat přes šest tisíc výtisků. Ve světě komiksu se náklady běžně pohybují ve statisících výtisků, ale běžnou sešitovou produkci s Octobrianou nelze dost dobře srovnávat nejen díky jejímu knižnímu objemu, ale také vzhledem k převaze Sadeckého textu nad obrázky a vlastním komiksem.
Britská a americká verze Octobriany se od sebe liší. Pozdější americká verze je téměř o čtyřicet stran kratší, vypuštěny jsou kapitoly o sovětské kinematografii a Sadeckého dospívání v Praze. Octobriana se zanedlouho dočkala i své německé mutace. Vydalo ji v roce 1972 nakladatelství Brumm Comix. Tato kniha má nejen odlišnou obálku, je zde použita jedna z originálních Burianových obálek, ale pozměněn je i obsah a výtvarná stránka knihy. Rozdíl mezi jednotlivými verzemi nám dává nahlédnout do Sadeckého pracovní metody. Používá jednotlivé obrázky volně jako materiál, ze kterého skládá koláž s často zcela jiným obsahem než měly původní kresby. Sadecký se pouští i do vlastních kreseb a zasahuje do původních obrázkových příběhů Konečného, aby více odpovídaly dodatečným dějovým eskapádám, které měly ilustrovat. Podoba komiksu se tak přibližuje ideálu politicko-pornografického příběhu. Do dílu z Tibetu Sadecký přidal masturbační scénu a v rámci kamčatského dobrodružství neváhal po svém využít a interpretovat i notoricky známé Burianovy ilustrace Augustovy knihy Ztracený svět. Buď se dokonale zbláznil, nebo se přestal obávat dalších soudních procesů. Nevadily mu ani články v hojně čteném časopise Stern, které vyšly nedlouho předtím.
Kniha, aniž ji měl kdokoli možnost svobodně získat, vzbudila velkou pozornost i ve východním bloku. Rozsáhlý článek jí věnovala sovětská Litěraturnaja gazeta. Vedle obvyklých ideologických výtek a paranoidních výpadů proti CIA obsahoval především očerňování Kuzněcova a Sadeckého, kteří byli mimo jiné obviňováni z homosexuality.
I v zemi svého původu, v Československu, vzbudila Octobriana nebývalý ohlas u oficiální propagandy. Sadecký byl líčen jako zlosyn a mafián (do jisté míry jím byl, dodejme také, že i dvojitým agentem), Burian s Konečným pak jako oběti, které se však provinily svou lehkomyslností a naivitou. Nepomohlo ani několikanásobné vysvětlování podvodu a veřejné zatracování Sadeckého. Burian s Konečným vystoupili v televizním dokumentárním pořadu “Skandál s Amazonou”, který vysílala Československá televize 9. března 1972 v hlavním večerním vysílacím čase. Konečný v přímém přenosu kreslil postavu Amazony, aby dokázal, že je skutečně podvedeným autorem a že Octobriana není výplodem ruských disidentů, ale nerealizovaným, svévolně pozměněněným projektem českých autorů. Oba nešťastní umělci se nedobrovolně dostali do středu ideologické přestřelky tolik charakteristické pro studenou válku. Kupříkladu Jiří Hečko ve Světě socialismu napsal: “Žádná seberafinovaněji nakreslená sexbomba nerozvrátí ani neovládne Kreml. I když jí bude tzv. seriózní západní tisk otevírat cestu do světa nesmyslným blábolením, že prý je názorným výrazem protestu proti ekonomickému a vůbec lidskému útlaku v SSSR. Vždyť žádná země na světě si neváží ženy, matky, tolik jako země sovětská.” Zdá se docela dobře možné, že Hečko nikdy neměl originál komiksu v ruce.
Ani přiznání a spolupráce s oficiální propagandou však Buriana ani Konečného neochránily od zákazu činnosti a dalších ústrků. Zdeněk Burian se naštěstí mohl uchýlit k malování nenapadnutelných prehistorických rekonstrukcí, s ilustrováním dobrodružných románů však musel na nějakou dobu přestat. Daleko hůře se aféra dotkla Bohumila Konečného, který podobou profesní alternativu neměl. Dosah celé aféry pak zprostředkovaně pocítila veškerá oblast komiksu v Čechách, jenž byl definitivně odepsán jako dekadentní a ideologicky nebezpečná forma západní kultury.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu
Proč političtí intelektuálové, proč máte sklon k proletariátu? V soucitu k čemu? Chápu, že by vás proletář nenáviděl, vy nenávist neznáte, protože jste buržoa, privilegovaný, uhlazený druh, ale taky proto, že si netroufáte tvrdit, že jedinou podstatnou věcí, co jde říci, je, že si člověk může užít polykání sraček kapitálu, jeho materiálu, jeho kovových mříží, jeho polystyrenu, jeho knih, jeho…
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…