Časopis Umělec 2003/1 >> Zorilor Přehled všech čísel
Zorilor
Časopis Umělec
Ročník 2003, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Zorilor

Časopis Umělec 2003/1

01.01.2003

Jiří Havlíček | news | en cs

Všude, kam se jednou podíváte, je to skoro stejný. A ani vy se moc neměníte. Podobné příběhy, které jste sami někomu vyprávěli, nebo jste je už určitě někde slyšeli. Tenhle je o malé holčičce, která se pořád na něco ptá, ale dostává jenom odpovědi, které zjevně nesouvisejí s otázkou, alespoň ne v běžném slova smyslu. Holčička je po čase trochu nesvá z toho, že buď nerozumí nikomu ona, anebo nikdo jí, a rozhodne se odejít z města. Je poprvé venku za městem. Stojí v lese a najednou má pocit, jako by ztratila sluch, protože nic neslyší. Je ticho. Příběh ještě pokračuje, ale jak to dopadne nevím. Není to rumunský příběh, údajně to je nějaká holandská pohádka, ale jisté to není.
Byli jsme v Cluji, kde na ulici potkáte docela hodně psů. Někteří mají svá oblíbená stanoviště a mohli jste je tam každý den pozdravit, jiní se jen tak toulají městem. Pozorují vás pokradmu, s ledabyle skrývanou důvěrou v očích, ale jídlo si od vás většinou nevezmou, ani od místních ne. Jejich zájem byl jinde. Po opatrném seznamování je vám to hned jasnější a původní váhavost se rázem mění v otevřené přátelství. Nejlepší je to pod bradou (drbání) a za ušima (hlazení), a i to kousnutí (do lýtka), nakonec berete skoro jako poctu, za kterou byste měli být někomu vděční.
Ubytovali nás na jednom z mnoha sídlišť, v domě s vybydleným přízemím a s nedodělanou fasádou. O to větší překvapení čekalo uvnitř. Pokus o západní standard se sice úplně nevydařil (sprchový kout po dvou týdnech expandoval do celé koupelny, včetně záchodu), nicméně výsledek byl nadprůměrný i na naše poměry. To, že hostování na Academia de Arte Vizuale “Ioan Andreescu” byla dobrá volba, se s konečnou platností potvrdilo v konfrontaci s nekompromisní estetikou velkých černých paspart, důsledně prosazovanou v atelieru Fotovideo. Formou asimilace (jednu takovou fotografii jsme si nalepili na zeď našeho pokoje) jsme se s touto estetikou, v podstatě úspěšně, vyrovnávali celý pobyt.
Rumunská architektura, svojí podivnou dekorativností a členitostí, trochu připomínala kulisy z vědecko-fantastických filmů němé éry. Dada-byzanc. V jednom místě dokonce sídliště plynule přecházelo v obrovský hřbitov, na kterém měla svůj hrob i Ana Pop, ačkoliv je ještě naživu a bydlí v tom samém domě, kde jsem slyšel příběh o malé holčičce, jenže ve vedlejším vchodě, kde se snadno ztratíte. Seděl jsem na pohovce, v bytě uprostřed jednoho takového sci-fi města, a poslouchal. Připomínalo mi to byt mojí babičky z otcovy strany.
Podobná paneláková stísněnost nenápadně se měnící v útulnost. Mezi kuchyňskou linkou a stolem bylo asi třicet centimetrů místa, tak akorát, aby jste pohodlně prošli (na bok). V kuchyni okno, ze kterého byl perfektní výhled na protější panelák, trochu temnější předsíňka plná vestavěných skříní až do stropu a pach, při kterém se vám neodbytně vybavovalo něco oblého, nažloutle lakovaného a oprýskaného. Taková Madlenka v čaji podle Prousta, kterého jsem v Rumunsku nemohl dočíst. Nebyl to ztracený čas, ale nechtělo se mi ho hledat.
Teorie, že lístek na autobus za 15 000 lei (platí na dvě jízdy, nutno použít oba dva konce), je zároveň lístek pro dvě osoby do místní opery, se nakonec ukázala jako lichá a snad až příliš utopistická. Autobusy vypadaly podobně jako ty francouzské z padesátých let (asi to opravdu byly francouzské autobusy z padesátých let) a oproti místním značkám měli měkké, vypolstrované sedačky a tapetu z jemným dekorem na stropě. Takové pečlivě opečovávané exponáty z technického muzea, nepostrádající eleganci a šarm. Patřily mezi ty oblíbené. Ani revizora jste v nich tak často nepotkali, na rozdíl od těch hranatých s dřevotřískovýma sedačkama, které vás zavezli třeba do Zoriloru.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.