Časopis Umělec 2003/1 >> Petr Strouhal | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Petr StrouhalČasopis Umělec 2003/101.01.2003 Jiří Ptáček | nové tváře | en cs |
|||||||||||||
Nar. 1977, po čtyřech letech studia strojařiny nastoupil v roce 2001 do ateliéru malířství Martina Mainera na Fakultě výtvarných umění v Brně.
Petr Strouhal překonával své vrstevníky už na jinak mrtvolně čpícím výběru Mladé maso v pražské galerii U zlatého prstenu (2002). Návštěvník jeho instalace vsunul ruce do jakéhosi inkubátoru uprostřed místnosti a přeléval tekutiny v miniaturních pytlíčcích, čímž odhaloval příběhy jejich drobných hrdinů. Inkubátor obklopovaly domky, figurky a stromy vystříhané z látek a vylepené na stěny, všechny jako z dětského leporela. Strouhal tak mezi mladými působil jako úplně nejmladší. Jeho podnikání mělo však už v této době rozsáhlý záběr a individuálně rozvinutou estetiku. Po sériích nechutně se po sobě převalujících hmot v pastelových kresbách nebo po fotografiích “performujících” mrtvolek potkana a kuny, které Strouhal nalezl a pak jim dokreslil či vystavěl dojemné krajinky smrti, přišel s nekonečnými sériemi prací z recyklovaných materiálů, plastelíny, masa a salámu. Na začátku letošního roku představil příběh z několika desítek diapozitivů, které vlastnoručně vypiplal stříháním barevných pytlíků a petlahví a jejich vlepováním mezi transparentní pásky. Jestliže by se Strouhal mohl jevit jako workoholický kutil, podrobnější průzkum z něj činí vypravěče prchavých a téměř nezbadatelných her a morbidních point. Jednou bychom si na líčení měli pořídit zvětšovací sklo, abychom zahlédli, jaké krutosti se v jeho vystřihovánkách odehrávají a mohli jejich směsné aktéry politovat. Podruhé bychom se neměli tvářit překvapeně, když ze sítě šňůrek navázaných na hřeby, jimiž je pobita nechutně pomalovaná deska, funguje pouze jediná jako ovladač zobrazené scény. Často bychom se měli s díly předem rozloučit: tekutiny v pytlících vyschnou, papež z koleček salámu se zkazí. Petr Strouhal rozvíjí pohádkovou vizi plnou odkazů k emocím a dějům současného světa. Slovní šarvátka skinheadů s anarchisty se v jeho rukou mění v tragikomické pokřikování strnulých figurek a la Southpark. Dá práci odhalit, že kulaté růžové hlavičky jsou holými lebkami a stejně růžové hlavy s výběžky pro změnu dredatými levičáky. Mimořádné jsou také Strouhalovy flashové animace. Paže bajkotepce Ezopa z malby Diega Velasqueze zůstane po celý jeden film založená pod záhybem pallia a proto nám lehce unikne, že se ve skutečnosti pohybuje. Téměř jako formální cvičení se zase jeví film o jedné minutě, kdyby netrval právě onu minutu, kterou jsme jeho sledováním obětovali a 60 vteřin života naplnili minutou samou. Petr Strouhal jde proti proudu jednorázové komunikace. Absurditu svých realizací nezakládá na jejím odmítnutí, ani na nátlaku vůči nám. Když je přehlédneme, nic se nestane, ale také nic nezískáme. Vyplácí se jedině tím, že rozluštíme některá pravidla pitoreskní mytologie, abychom prostupovali k limitům vlastní představivosti a cítili, jak se do čehokoli noříme stále jen napůl.
01.01.2003
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář