Cena plechového metálu

Také na závěr roku 2003 byla udělena Cena Jindřicha Chalupeckého. Jejím laureátem se stal Michal Pěchouček. Cena, již s oblibou i ironií srovnáváme s britskou Turner Prize, tak ustála další rok, přestože prochází zásadní proměnou svého významu. Donedávna byla zásluhou jejího zakladatele a prezidenta Václava Havla úzce spjata s hodnotami režimu nastoleného po přelomových událostech v roce 1989. Vždyť také vznikla hned v roce 1990 a naplnila přání výtvarných umělců vyzdvihnout historií nezatížené kvality a vzájemnou soutěž. Pravidelně nastavovala laťku pro méně odvážné kurátory a galeristy, ale sama nezprodukovala průlom mezi veřejnost, zahraniční kurátory nebo na umělecký trh. Právě proto, že Čechy nejsou Británie a Cena Jindřicha Chalupeckého není tou Turnerovou, zůstávalo pouhé “udělení” bez odezvy.

Zmizely však také sympatie Národní galerie a z prezidenta se stal “mimořádný” řadový občan. Po loňském hostování v brněnském Domě umění, které výtvarná obec hodnotila jako osvěžení, ale všehovšudy znamenalo odchod ze světel ramp, se cena letos vrátila do hlavního města. Přijala ji Futura – prostor, který se sice etabluje, ale doposud vstoupil pouze do povědomí nejužší výtvarné obce. Václav Havel tentokrát cenu osobně předal, ale už neplatí, že kde je Havel, tam se městnají davy, novináři a televizní štáby… Z Ceny Jindřicha Chalupeckého se možná stává jedna z cen, kterých přinejmenším letos vyrašilo jako hub po dešti a které výherce na krátký čas opravdu podpoří, dají mu peníze, pobyt v cizině či alespoň katalog, ale nevypustí jej ze zakouřené jedové chýše umělecké komunity.
Ocenění Michala Pěchoučka se všeobecně kvituje, přestože se po vágní přehlídce všech pěti nominovaných více skloňovalo jméno Ján Mančuška. Stále častěji se však objevují výhrady k malé medializaci ceny, strategii vůči publiku i obeznámenosti mezinárodní (!) poroty s dlouhodobějším přínosem nominovaných. Požádali jsme tři osobnosti české výtvarné scény, aby letošní ročník krátce komentovali.

Jiří Ptáček

---

Chalupeckého cena je již zajetá ve vyhloubených kolejích, což je jednak dobrá zpráva (kontinuita je důležitá pro situaci současného českého umění a zajišťuje minimálně jednou do roka povinný zájem médií) a jednak důvod k otázkám typu: nepohybuje se již stroj dopředu až příliš stereotypně?, není čas k nějaké radikálnější úpravě její dramaturgie?

Letošní vítěz, úspěšný hypnotizér Pěchouček, byl vybrán ze silné skupiny uchazečů. Mančuška a Kintera jsou nejlépe zorientovaní umělci své generace, pohybují se v mezinárodním kontextu a jde jim to; Šerých drží kvalitu, jeho “řeč” je v aktuálním českém kontextu velmi důležitá. V takové konstelaci vlastně není výběr vítěze příliš důležitý. Vítěz není jeden, ale všichni… pouze “v jednotě je síla”. Společnost J. Chalupeckého ocení vítěze standardním způsobem, ale v zájmu českého umění by bylo prezentovat všechny finalisty (zvláště ty letošní), více s nimi pracovat a hlavně více se snažit prosazovat je v zahraničí. Jiný smysl přeci taková instituce ani nemůže mít. Domácí média v adekvátní prezentaci ceny selhávají, protože chybějí skuteční výtvarní kritikové a “vyšší zájmy” jsou výrazně mimoumělecké. Z finančních důvodů nelze rozpoutat ani efemérní televizní kampaň, která by asi jediná udělala z ceny viditelnější spektákl. Bez něj se ale lze obejít, jestliže hlavním kritériem je kvalita a stanovování hodnotového měřítka (Co je aktuální a vnitřně konzistentní postoj / přístup v současném umění?). Bylo by asi dobré omezit veškerý “výtvar” a snažit se více třeba o vylepšení internetové stránky (aktualizace chybí ještě deset dní po vyhlášení laureáta a v jeho jméně řádí on-line šotek) a o vydání katalogu...

David Kulhánek (teoretik a kurátor galerie Display)

---

Poslední léta ukázala, že Chalupeckého cena se pozvolna, ale nezadržitelně přesunuje ze sféry “oficiální” do “neoficiální”. Jestliže ještě před dvěma lety probíhala na půdě největší české výstavní instituce (Národní galerie) a nyní se její konání střídá mezi Brnem (Dům umění) a Prahou (Futura), neznamená to, že by tím ztrácela důstojnost, ale určitě ztrácí věhlas. V malých prostorech je přístupná daleko užšímu okruhu diváků, obrácení zad vůči kulturnímu establishmentu - byť legitimní - jí navíc způsobilo odliv pozornosti médií. Na samotné výsledky soutěže to přitom má paradoxně pozitivní vliv. Loňské i letošní výstavní finále totiž působilo daleko dynamičtějším dojmem než unavené instalace na ochozu dvorany Veletržního paláce. Chalupeckého cena je tedy ve stejné pozici jako řada jiných zdejších aktivit na poli současného výtvarného umění: stáhnutí do “undergroundu” jí přidalo na kvalitě, ale sebralo zájem veřejnosti. V případě soutěže s tím však jde ruku v ruce zásadní nebezpečí. Pokud jí mediální “neviditelnost” způsobí odchod sponzorů, položí ji to na lopatky.

Jan H. Vitvar

---

Chalupáři 2003
Na rozdíl od několika posledních ročníků, kdy jsem občas měl pocit, že k výběru mezi finalisty si stačí podat přihlášku, se letošní akce týkala i těch, kteří by se sami do soutěže nehlásili. Tato “trpná” forma účasti v soutěži byla pro mne asi nejvýraznějším pozitivem akce. Rozumně se rozrostl i počet finalistů a jejich prezentace se opět vrátila do Prahy. Všechno tedy na dobré cestě, akorát mě zase nikdo nikam nevybral. Ale dobře mi tak, protože jsem se poslední roky po výstavách nějak moc nepředváděl - a za co jiného by ta cena měla být. Za dobročinnost to nebude. Znám spoustu umělců, kteří převádějí slepce přes přechod, nakupují stužky, srdíčka a Nové Prostory... a taky nic. O to větší může mít člověk radost, když se laureátem stane umělec, který se s tímto životním postojem identifikuje, nebo to alespoň zvládá dlouho a přesvědčivě markýrovat.

Kusý výčet pozitiv letošních Chalupářů by mohl skončit větou ve smyslu “sláva vítězům, čest poraženým”, ale nějak by mi to nesedělo. Zase tak nadšený jsem při svých dvou návštěvách galerie Futura nebyl. Takže přidám odstavec kritiky, která si třeba najde své adresáty (i když asi ne).
Hlavním (protože dlouhodobým) problémem zůstává malá medializace šampionátu. Ačkoliv “pamětníci a přímí účastníci prvních kol” jsou ve věku mladších dědečků a soutěž má taky svoje mládí za sebou, do paměti fanoušků z řad širší kulturní veřejnosti se příliš nezapsala. Je ovšem otázka, jestli si to zaslouží. Vím, že žádat o podporu veřejnoprávních médií je absurdní, když tolik třetiligových fotbalových zápasů také marně čeká na zveřejnění, byť v repríze. Mělo by výtvarné umění sportu v televizi bránit? Samozřejmě se lze odkazovat na jakousi vyživovací povinnost ideových rodičů Chalupeckého ceny. Lze ji ale očekávat od člověka, který sice každoročně cenu předává (exprezident Václav Havel - pozn. red.), ale vzápětí se nechává vymalovávat od “bleskového” portrétisty a pomáhá tvorbu takového kýčaře šířit i za hranice? Nebo by bylo lepší, aby kvalita akce byla garantována vždy aktuálním prezidentem? Ten současný spíš zavede něco pro přestárlé tenisty, takže vlastně můžeme být rádi, že si na výtvarné umění kdosi vůbec vzpomněl...
Nezbývá skutečně asi víc než spokojit se s tím, co je, a čekat, až přelezeme pětatřicítku a konečně se nás to nebude týkat.

10.12. 2003, Milan Salák

01.03.2003