Piva Harley a Aurora Davidson

Piva a Aurora vznikly, když se na přijímacích zkouškách do sebe zamilovaly Klára Froňková a Ivana Junková a prohlásily, že je buď vezmou obě, nebo žádnou. Nebyly lesby, byly normálně na chlapy. A na to taky P&A dojely. Když pak Klára odešla do Holandska, Iva bloudila. Pak si pořídila dítě, to už byla těhotná i Klára v Holandsku. To byl konec Pivy a Aurory. Konec nastal, jakmile se našel někdo, narodil někdo, o koho bylo třeba se starat, někdo, kdo prolomil sevřenost dvojice, otevřel průduch, kudy unikla a přeměnila se energie vygenerovaná dvěma bouřícíma holkama.
Piva a Aurora byly pevně sevřené jako ragbyoví hráči, tvořily energetickou jednotku, jejíž jádro nebylo ani v jedné zvlášť, ale mezi nimi, uprostřed toho objetí. Klára měla tendence k pravým depresím, Iva sklouzávala k mamkovství, ale to je jedno.
Rozjely velkou rychlostí optimistický projekt – „život a umění jedno je“, „svět opilců je krásný“, „Piva a Aurora se mají rádi“. Pozitivní „Nasrat“ („vyjít ven na ulici, zabouchnout za sebou dveře a vysrat se na všechno, na lidi, na byty, na nábytek v těch bytech“), kde se vztyčené ukazováčky, stíny pod očima a blitky střídají s Miluji tě, miluji se, jsi krásná, jsem krásná.
Jejich prostorové a výstavní realizace se točily kolem snahy vytvořit si obydlí. Nejprve každá zvlášť – Piva červený ostrý stan se světélky uvnitř, potažený igelitovou blánou, Aurora zděný domeček z cihel, jako z ilustrace k Červené Karkulce, věnovaný Janu Třískovi. Pak společně – bílá polystyrénová krychle v konstrukci z neodkůrovaných smrků pro nezvané dovnitř s jediným průhledem, oblemcaným lepící páskou. Uvnitř přesně to, co očekáváme. Změť plyšounů, pornoobrázků, šatů, igelitů, zástěry rodící panenky, vše posprejované křiklavými barvami, ozářené stroboskopem. Uzavřenost krychle je vymezení vlastního světa, ale také výraz nejistoty a nedůvěry vůči instituci umění a umělecké školy. Nebudete-li to chtít, zalepíme i ten poslední průhled. Krychle se po ujištění, že je přijata mezi umění, rozbaluje na samostatné výstavě Pivy&Aurory v Makromolekulárním ústavu v Praze na Petřinách v zimě 1996. Stěny výstavní chodby pokrývají pestrobarevné pografittované polystyrénové panely, stavební prvky se stopami po rozebrání stavby. Navenek se odkrývá vnitřní strana kůže, posprejovaná dříve jen sobě navzájem určenými vzkazy. Doplněné sériemi kreseb na barevných papírech – záznamů, dopisů, vizí, utopií. Na kresbách Pivy& Aurory vidíme, jak blahodárný vliv může mít rebelská sprostost. V podstatě naivní, velmi dekorativní a nevyzrálá kresba je drsnými obsahy uchopena jako materiál a posunutá do jednotného konceptu fenoménu Piva&Aurora: nestíháme se vycvičit ve správném výrazu, vykreslit si ruku, spěcháme, musíme to udělat teď hned, pak bude pozdě. Tak kresba To je to, o čem jsme: obrázek jako z památníčku z 8. třídy – dvě holčičky v kuchyni: „Cink, cink! Dopékáme to třetí dítě, vážení přátelé.“
Holčičí rebelie je holt barevná a krásná. Už dávno je velmi těžké najít formu vzpurnosti, která není reklamně estetická. Nedá se od toho pomoct: stejně bychom všechny chtěly být rockovými zpěvačkami, které křičí sprosté texty v záři barevných světel na pódiu, pod kterým se svíjejí davy. *
Holky se samozřejmě neminuly s výtvarnou formou fotosérie. Mají sady módních fotek, na kterých pózují navlečené do oblečků pro miminka, ale také méně strojené akce, kdy performance simuluje, nebo snad nesimuluje událost ze života. První projekt Obydlí – červený stan a zděný domek – byl provázen akcí – Hledáme místo pro dům. Z domova na Hořicku vyrážejí dvě dívky, cestou předjarní krajinou s pomocí alkoholu hledají místo pro svůj dům. V sadu nakonec již namol z cizích cihel a kamenů vyskládají půdorys obydleného území.
Akce Konec 95 je nafocena u příležitosti loučení se s pokojem po vyhození z vysokoškolských kolejí pro vandalismus. Po vyhození z prvních, pak druhých kolejí následoval celopražský zákaz ubytování. Akce je zachycuje v pokoji, který se snažily po průšvizích podle své nejlepší vůle „uvést do pořádku“ – vybílily, radiátory, odpaďák a kus zrcadla natřely na růžovo.
Piva&Aurora pracují, v tom je hlavní působivost jejich díla, s rozostřováním hranice mezi životním zážitkem a uměleckým dílem. V době své existence nikdy nebyly „v civilu“, neustále žily ve své formě umění, v promyšlené a reflektované směsi autentičnosti a stylizace. Fotky z akcí jsou vystavovány halabala navěšené, v nejoby- čejnějších 9krát13 formátech, ale zároveň jsou všechny jasně, ostře sdělné, s přehlednou kompozicí, byť upravenou obstřihnutím nůžkami.
Piva&Aurora pracovaly v roce 1995 s formami, které prožívají svůj boom právě nyní – fotosérie, projektové kresby, deníkové záznamy, instalace spíše podpůrného charakteru. Nejzajímavější současné umělecké projekty takovým způsobem zpracovávají různé sociální nebo sociologické fenomény – komunity menšin, bezdomovců, prostitutek aj. Piva&Aurora tak ve dvou letech své existence zpracovávaly samy sebe – vytvořily multimediální výpověď o životních překotech dvou holek po nástupu na uměleckou školu, o holčičím kamarádství-dvojčectví, které už v tomhle věku málokdo dokáže. Projekt byl prost přílišné stylizace, která by měla zakrýt ještě postpubertální estetiku, podléhání svodům drog, nebo vlastního těla, přebytečnou tělesnou energii, která člověka skrytýma uličkama nakonec stejně dovede k reprodukci. Představuji si, jestli by v tom holky mohly pokračovat, jestli neměly zamezit tomu, aby mezi ně někdo vstoupil, stát se profesionálními kamarádkami. Jako Orlan nosí své implantáty na celý život, projekt Piva&Aurora for ever by měl působivost uměleckého monumentu o rozměrech osobní oběti. Přitom tématem by nebyl „banální“ problém vyrovnání se s módním průmyslem, ale tak závažná záležitost, jako je lidské kamarádství. Schopnost těla tolerovat v sobě kus plastické hmoty není nic proti námaze sžít se s druhým člověkem.
Třeba by mi tak zodpověděly i otázku, jak dělají rebelii dospělé ženy, když už jim roztrhané maskáče tolik nesluší.
Vrcholem a posledním společným dílem Pivy&Aurory je Pieta, vytvořená v rámci programu Tělo a místo, který na VŠUP vedla v roce 1997 Barbara Benish. Tělo zkrvavené Pivy leží na klíně zdrcené Aurory v pozici Michelangelovy Piety v opuštěné ruině Šlechtovy restaurace ve Stromovce.

01.01.2005