Časopis Umělec 1998/6-7 >> Praha 1998 / seriozní výzva ke komunikaci s veřejností / (některé projekty U ve VP) Přehled všech čísel
Praha 1998 / seriozní výzva ke komunikaci s veřejností / (některé projekty U ve VP)
Časopis Umělec
Ročník 1998, 6-7
2,50 EUR
3 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Praha 1998 / seriozní výzva ke komunikaci s veřejností / (některé projekty U ve VP)

Časopis Umělec 1998/6-7

01.06.1998

Vít Havránek | public art | en cs

Řádění mladých lidí se spreji v ruce se v minulosti nevyhnula ani zeď, která lemuje Vršovickou ulici. Právě ta bude první, kde radnice hodlá tento měsíc vyzkoušet svůj experiment. „Domluvili jsme se s výtvarníkem, který pomalované zdi vyzdobí pestrými barvami“, uvedl tajemník obvodního úřadu Vilém Čermák. Na betonové zdi se za několik dnů objeví rozkvetlá polní kytice. MF Dnes, září 1998

Motto nás bez rozpaků uvádí přímo na ulici, respektive do komplikované spleti veřejného prostoru, pro nějž jsou dneska charakteristické mnohostranné zájmy, které se v něm protínají: politika, ekonomie, reklama, kultura, náboženství...
Nechci se zastávat tupých teenagarů, kteří primitivními taggy počmárali snad každý druhý dům v Praze. Jsou ale stěny, na nichž se setkáváme se sofistikovanými, graficky i obsahově zajímavými reakcemi autentické městské subkultury cítící potřebu komunikovat, reagovat prostřednictvím toho, čemu druhá strana říká umění.
Sorosovská výstava uchopila public art z jiné strany a její přesnější název by měl proto znít umění pro veřejný prostor. Někteří umělci ukázali lidem to, jak si představují svoji práci, co je podle nich naplněním pojmu umění, když k tomu dostanou ideální, z hlediska funkčnosti ničím nelimitovanou příležitost. Výtvarná komunita tu oficiálním způsobem vstoupila na půdu s jinou hierarchií obsahů, se stejnou potřebou, jako mají sprejeři - komunikovat, přinést na veřejnou půdu svá vlastní pravidla.
Z mého pohledu by bylo ideální poskládat recenzi z reakcí lidí - chodců, řidiček, policistek a policistů. Je opravdu cenné, že tuhle výstavu doprovází sociologický průzkum. Ten v první řadě zajistí sociálně zaměřeným umělcům zpětnou vazbu: ukáže umělcům-komunikátorům, jak byla zpráva, kterou vyslali, dešifrována, nepochopena, nebo dezinterpretována. V tomto místě je třecí plocha, tady je nejbohatší možnost pro podrobný průzkum rekonstrukce smyslu, jednotlivostí dávajících ve svém celku obraz umění ve veřejném prostoru.
Doufejme, že toto srovnání intence a jejího efektu bude předmětem jiného komentáře, moje poznámky jsou komentářem (neúplným) zevnitř dovnitř, který přirozeně postrádá kouzlo neočekávaného setkání s uměním.
Není pochyb o tom, že kdyby některé projekty nebyly zaštítěny nadační podporou a příslušností k akci „Umění ve veřejném prostoru“, potkal by je osud Vršovické zdi a na jejich místě by dneska mohla zářit rozkvetlá kytice polních květů. Na druhou stranu řada lidí zaměstnaných v institucích spravujících náš veřejný prostor se zachovala sympaticky. Největší radost a překvapení jsem zažíval jedné noci v teple svého bytečku. Okouzleně jsem zíral na televizní obrazovku, v níž s organicko-strojovou pravidelností tepalo podivné elektronické nic (Řádová, Vargová, Cihlářová). Šlo o historický průnik (i když projekt měl okleštěnou podobu) do vysoce střežené sféry televize, která má tak vysoký statut věrohodnosti a všeobecné váženosti. V nejlepším případě se výtvarné umění do televize dostane v tradičním režijně dramaturgickém provedení. ČT 2, díky.
Mezi řadou projektů pro veřejné prostory měli od první chvíle náskok ti, jejichž metoda už v minulosti byla prací s kontexty. S přesným kontextem, do nějž se jejich práce zapojuje, a v němž působí (J. Příhoda, M. Dopitová), anebo u konceptualistů, jejichž metodou je neobjektová manipulace zvoleného kontextu (J. Dolejš - M. Salák, M. Zet). Podobně přirozeně působily projekty umělců, kteří už dříve pracovali v médiu, které je svou povahou snadno reprodukovatelné (film, video, fotografie), nebo je dokonce veřejné (internet).
Příhodovy komorní poutače na fiktivní film v kině U hradeb jistě neuvidí tisíce lidí, jako třeba billboardy, ale u cílové skupiny lidí naladěných návštěvou kina probudí ostřejší a silnější pocity než billboard s bramborou (E. a T.Polcarovi). Kinodivák jemně a rychle vpluje do barevného prostoru fikce, do bubliny, v níž ztrácí orientaci: co to je za divný film?, o čem?, jak to, že o něm vůbec nic nevím? je to vůbec film?, je to reálný film a je film vůbec reálný...?
Nejviditelnějším výhonkem výstavy jsou plakáty a billboardy Polcarových, které mi v první chvíli, kdy jsem viděl bramboru, přišly zábavně absurdní. Uvádějí na plakátovací plochu „normální“ referenční systém reality, zjevně kontrastující s postupy reklamy na zboží. Když je shlédneme po několikáté, stávají se rigidními, vtip se vyčerpá a za ním zbývá unavený povzdech: jaké je tedy řešení? Reklama, jak dnes víme, není jen nesmyslná sebestředná absurdita, ale vyvinutá psychologie konzumace, nejen konzumace materiální, ale v první řadě sféra konzumace ideové. Židle ani brambora na tom nic nezmění a připomene nám to, co už víme. Zajímavější jsou Polcarovy fotografické portréty v přestupové chodbě metra na Muzeu. Nevíme, o koho jde, nevíme, proč tam jsou, prostě něco tam nehraje. Pochybnost vzklíčí i v lidech, kteří na ně mrknou během jedné vteřinky, vždyť se tam nehoní kvůli tomu, aby moc přemýšleli, ale kvůli tomu, aby přestoupili.
Martin Zet svůj projekt v metru připravoval v průběhu roku, natáčel na video vagóny v evropských metropolích (i v New Yorku) a promítal je na koncové strany pražského vagónu - největšímu zájmu (nebo nejmenšímu?) se asi musela těšit sekvence z pražského metra „v zimě“, kdy byly naše baňaté nosy ojíněné jinovatkou a hlavy se zadumaně vznášely v kožešinových beranicích. Až se budou nakupovat nové vagóny do metra, tenhle projekt by snad mohl mít pokračování. Pan Zet by mohl Dopravním podnikům navrhnout, aby vybavily alespoň některé vozy velkoplošnými monitory, na kterých by běžela videa podle jeho výběru.
Z galerijního hlediska patřila k zajímavým věcem Caisova socha - je to oblý bonbonovitý tvar pokrytý fragmenty vnitřního, všem cestovatelům léty otištěného vnitřního opláštění interiéru metra. Je přímo nasáklá lidskými osudy a působí bez oklik direktně na naši jemnou psychiku stresovanou každodenním pošťuchováním v ranních vagónech.
Ještě v letních měsících, kdy jsme na výstavu UveVP nemysleli, se na zastávkách objevily plakáty „Shopping Is My Hobby“ (A. Kotzmannová) s ošoupanýma polobotkama a igelitkou s vybledlým obrázkem Myslbekova sv. Václava. Tehdy jsem měl plnou hlavu jiných starostí (jakých vlastně?) a vůbec se mi ten plakát s UveVP nespojil. Hned jsem uvažoval o tom, jestli je shopping taky moje hobby a jakáže to je vlastně reklama: že by se spojili všichni výrobci zboží, aby rafinovaným způsobem (protože asi nejde o přímou propagaci shoppingu) motivovali své zákazníky? Když se teď vrátíme k tomuto projektu uskutečněnému časově mimo rámec výstavy ukazuje se jedna důležitá podmínka ovlivňující vnímání všech projektů. Je to kouzlo neočekávaného. Jít, drkotat se tramvají a být překvapený něčím neočekávaným, co rozbíjí naši netečnost, návyky, kterými se řídíme v koridorech veřejného prostoru. To je úplně odlišný druh naladění, než když přes půl Prahy cestujeme za zážitkem - to už musí být něco, aby to vyvážilo naši cílevědomou, chladnou cestu.
I taková věc se ale může poštěstit! Na Kubánské náměstí ve Vršovicích jsem se dostal až za šera a hledal „Přímý přenos“ běžící na „obrazovce umístěné ve VP“. Skoro jsem do ní narazil, na tom krásném rozlehlém náměstí, protože visela přilepená na jednom sloupu veřejného osvětlení - jde o skvěle estetickou instalaci: malá, trochu humpolácky svařená černá budka uzamčená dvěma masivními zámky v sobě za sklem skrývá malou obrazovku velikosti velbloudího oka. Zírá na nás obraz jakési všední (v této chvíli opuštěné) kuchyně s kuchyňskou linkou, částí stolu a židlí. Obraz se jemně chvěje, je pixelovitý jako několikrát kopírované video (je to opravdu přímý přenos?, že by byl přenášen vzduchem?). Tohle opuštěné čidlo zírá do opuštěného širokého bulváru lemovaného moderními činžáky z padesátých let, zvláštní situace připomínající skryté sledování, vzdálená vzpomínka na totalitu. Tak nějak se asi museli cítit orwellovští pozorovatelé sledující byty příslušníků Strany. A jak je těm uvnitř, když vědí, že je kdykoliv někdo může vidět?

Výroční výstava Sorosova centra současného umění - Umělecké dílo ve veřejném prostoru. Kurátoři: Ludvík Hlaváček, Karolína Fabelová. Praha, Benešov, Opava, Klenová, Hříškov, Ústí n/Labem, Otrokovice, les u Bublavy. Od září do konce října 1998.





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Afričtí upíři ve věku globalizace Afričtí upíři ve věku globalizace
"V Kamerunu se hojně šíří fámy o zombie-dělnících, kteří se lopotí na neviditelných plantážích podivné noční ekonomiky. Podobné příběhy, plné posedlé pracovní síly, pocházejí z Jihoafrické republiky a Tanzanie. V některých z nich se nemrtví na částečný úvazek po celonoční lopotě namísto spánku budí ráno vyčerpaní."
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…