"Read it / Čti to" - Ján Mančuška v Andrew Kreps Gallery, New York

Českého umělce Jána Mančušku zajímá, s čím se člověk potýká každý den. Často do svých instalací včleňuje stoly, židle, skříně a hrnky. Svými díly nám sděluje, jak domácí předměty nejen zaujímají prostor, ale také definují naši zkušenost v prostoru. Vybírá předměty, které vyjadřují přímý vztah k tělu skrze své funkce a poskytují prostor pro interakci.
Do jisté míry v každém díle opakuje své nutkání mísit domácí a umělecké vlastnosti vybraných předmětů. Mnohdy tyto vlastnosti manifestuje dvěma způsoby: jak jsou prezentovány vizuálně a jak jsou popisovány textem. Nejzřetelnějším příkladem je The space behind the wall… (Prostor za zdí…, 2004), kde světlo prochází skrze písmena vyřezaná do dřevotřískové stěny. V prostoru za písmenky jsou dvě skříňky, židle a na zadní stěně rám. Stěna s textem rozděluje hlavní místnost galerie a zamezuje fyzickému přístupu diváka k dílu, ale zároveň mu poskytuje čočku, kterou do něj může nahlížet.
Zpočátku se Mančuškovy příkazy zdají být přímé. Teprve při jejich provádění, při uposlechnutí příkazu „čti to“ (jak zní název výstavy), objevíme složitost toho, co umělcova slova v podstatě znamenají. Slova, jež si Mančuška vybírá, nejenže popisují, co nám ukazuje, ale i odhalují, jak umělec simuluje strategii, díky níž diváci na první pohled pochopí, na co se dívají. Podobně jako slova použitá v dílech samotných také Mančuškovy názvy jsou explicitní. The space behind the wall… shrnuje prvních několik slov v odstavci, jímž Mančuška vysvětluje, co přesně je za zdí. Jiné názvy, jako 800 Ways to Describe A Chair (800 způsobů, jak popsat křeslo, 2004) a In My Mother’s Flat I Always Sit on the Left Chair (V bytě mé matky vždy sedím na křesle vlevo, 2002), vyjadřují, co díla obsahují či jakým způsobem vznikla.
Užíváním textu a specifickým sestavením předmětů Mančuška vizualizuje prostor tak, že překračuje „ideu“ Josepha Kossutha o umění jako konceptuálním rámci, jímž se ptáme, jak se měří vnímání. Jak je příhodně poznamenáno v tiskové zprávě, „Mančuškovo vyjádření situace povyšuje naši zkušenost jazyka, popisujícího naše setkání“. Proto to, co bychom mohli snadno pochopit jako akademické cvičení a historické opakování konceptuální ideologie, má tak překvapivý účinek.
Mančuška odměřuje vnímání nejen vizuálně, ale také tak, jak jej chápeme v prostorovém smyslu. Použitím týchž objektů znovu a znovu v různých artefaktech je praktická funkce domácích předmětů obrána o pojmovou funkci, a to jakmile se ocitnou v kontextu v galerii. Nicméně uspořádání předmětů je založeno na konkrétní tkáni vztahů, jež se od minimalistické konvence odlišuje značnou závislostí na interakci diváka s dílem. To autor zdůrazňuje díly jako In My Mother’s Flat I Always Sit on the Left Chair (2002) – kresbami vzniklými napnutím barevného vlákna mezi hřebíky vbitými do zdi. Založením dialogu mezi vybranými předměty (třeba stolem a židlí) a konkrétními podmínkami (ať už osobními, historickými či rodinnými) Mančuška vyjadřuje, co tyto předměty jsou, své zaujetí jimi, a interakci mezi nimi a divákem když se objeví v galerii.
Rozdělení místnosti napůl (ŕ la Gordon Matta-Clark) či napnutí vlákna, které pak vytváří podobu předmětu, to jsou jen některé z přímých, zdánlivě jednoduchých úkonů, které Mančuška používá. Často poté, co uspořádá jednotlivý předmět či skupinu předmětů, vymezuje lineárním gestem kritický bod mezi předmětem a zkušeností jedince s ním.
Toto vyjádření se ale mění s každým dílem. Na jedné stěně například zůstaly dírky po výstřelech ze vzduchovky, vykreslující siluetu židle, aby tak zformulovaly 800 Ways to Describe a Chair (2004). Prostým okem sotva viditelná židle, jež vypadá jako duch, dokazuje, jak se Mančuškovi daří vytvářet výjimečně jemná díla, i přes mnohdy násilné procesy při jejich vzniku.
Nakonec se čtení Mančuškových děl neukazuje jako jednoduché, nicméně člověk se dočká odměny. To, jak se předměty vztahují k sobě navzájem, nabízí nesčetné možnosti mnohonásobných zkušeností. Podobně jako písmena vytváří slova a pak věty a s trochou štěstí zprostředkují nějaký smysl. Mančuška nabízí divákům předměty, skrze něž mohou komunikovat s dílem na mnoha úrovních – nejprve jim nabídne doslovné, pak vizuální a nakonec zkušenostní setkání. Jen ti diváci, kteří jsou ochotni putovat z povrchu dál a číst až ke sdělení vnitřního obsahu, se dozví celý příběh.

01.01.2004