Litevská jízda

Aš menininkas – Aš save myliu Vincent van Gogh v jednom z dopisů bratrovi označil kavárnu za místo, kde člověk může lehce zešílet. Kavárna Centra současného umění (CAC) v litevském Vilniusu je takovým místem. Důvěrní znalci místních poměrů ji označují za “velmi bohémskou”, a skutečně na rozdíl od tradičně sterilních a předražených muzeálních občerstvení se atmosféra v kavárně CAC zdá navýsost autentická. Do pozdní noci zde funguje “mixzóna” mezi tím, co jsme si navykli chápat jako svět umění, a venkovní realitou. Na dvou černých tabulích nad barem svítí bílými písmeny vyvedený dvojjazyčný nápis: “Aš menininkas – I am an artist, Aš save myliu – I love myself”. Sebevědomá deklarace, nebo sentimentální doznání, kterému pomohlo na svět až několik sklenic výborného litevského piva Švyturis? Varování před možným egocentrismem mnohých z hostů, nebo pouhá umělecká výzdoba kavárny?Možná překvapivě mohou znít plány vedení CAC zbavit kavárnu “existencionálních” rozměrů a přeměnit ji na poklidné místo, kde mohou vyčerpaní návštěvníci výstav doplnit vydanou energii a vést tiché intelektuální hovory. Kam budou moci kurátoři Centra vodit návštěvy z ciziny bez rizika, že bude vzácný zahraniční host obtěžován. Taková je však realita dnešní Litvy. Po pádu železné opony a znovunabytí suverenity prochází země všestrannou rekonstrukcí. Kdo znal Litvu před deseti lety, musí uznat obdivuhodné změny. Rozsáhlé historické jádro Vilniusu, památka UNESCO, bylo vyrváno ze spárů šedi a postupného rozpadu. Parter města ožil novými restauracemi a prodejnami značkové módy, jejichž koncentrace je i v západním měřítku nebývalá. Jednu z hlavních ulic překřtili místní na Botovou ulici, neboť téměř výhradní sortiment místních obchodů tvoří boty. Na chodníku nenajdete psí hovínko. Stejně vzácné je však uvidět v centru psa – až cizinec pojímá podezření, zda chování psů není v této oblasti proskribováno. S výjimkou stánků nabízejících tradiční suvenýry a jantarové šperky byl veškerý pouliční prodej vytlačen za hranice centra. Městu vládne diktát čistoty, která se stala součástí národní, nesovětské identity. Pod litevskou vlajkou Když jsme u identity, nelze nezmínit, že současní litevští umělci nápadně často pracují s národními symboly. Zvláštní oblibě se těší především vlajka složená ze tří vodorovných pruhů žluté, zelené a červené barvy. Historie této vlajky je poměrně krátká. Vznikla v roce 1918 na základě státem vyhlášené soutěže. Použité barvy nemají historické opodstatnění, jejich význam je čistě symbolický: žlutá představuje slunce, zelená zemi, červená boj. Z estetického pohledu nevyznívá akord těchto barev nijak přesvědčivě. Aurélija Maknyté kladla anketní otázku, kterou ze tří barev vlajky mají lidé nejraději a proč. Odpovědi nejen natáčela a sestřihala jako videofilm, ale zároveň statisticky vyhodnotila. Výsledkem je místo grafu nová vlajka, na které šířka jednotlivých pruhů odpovídá procentům popularity jejich barev. Nejpřímočařeji se však tematika národních symbolů objevuje v tvorbě Arunase Gudaitise. Nosnost jejich významů testuje kresbami pracujícími s odkazy na kreslený humor. Gudaitis osvědčuje skvělý postřeh a schopnost vytěžit maximum z minima. Například na zadní straně mincí, které jsou v Litvě v oběhu, se objevují dvě varianty státního znaku s jezdcem na koni. Ocas koně směřuje na jedné z variant směrem nahoru a na druhé dolu. Jejich rychlým střídáním vzniká zdání, že jezdec tryskem uhání vpřed. K národním symbolům lze přiřadit basketbal, který je litevským sportem číslo jedna. Pocit euforie z vítězství, který je vyhrazen pouze sportovcům, si přisvojil Mindaugas Ratavičius. Na video natočil sám sebe, jak zdvihá pohár náležející národnímu ženskému týmu, který vyhrál mistrovství světa. Z druhé strany se na věc podívala A. Maknyté, která sbírá fotky košů, ať již profesionálních, tak především podomácku vyrobených, umístěných na nerovných venkovských hřištích. Poněkud jinam, ale přece jen sem patří také videa Evaldase Jansase. Dokument Tělo a duše hledá odpověď nejen na jejich vzájemný vztah a možný postoj ke světu. Romantická syrovost dovedená na pokraj snesitelnosti se naplno projeví ve videu s názvem Proč psi můžou všude a já ne, který líčí život umělce v Paříži v bytě bez toalety. Někdy je prostě těžší obhájit lidskou existenci, než tu národní.Gariunai Cizinec zajímající se o současné litevské umění nesmí v žádném případě vynechat Gariunai, místo ležící necelé čtyři kilometry od Vilniusu. Ve všech bedekrech je označováno jako největší tržiště v Evropě. Připojené upozornění, že jeho návštěvu lze doporučit pouze v doprovodu člověka znalého místních poměrů, funguje lépe než označení maximálním počtem hvězdiček. Na Východ se přece jezdí za dobrodružstvím. Zde je však nutné udělat malou odbočku, či spíše zajížďku. Pár kilometrů od Vilniusu, avšak jiným směrem než Gariunai se nachází geografický střed Evropy. Základem pro jeho vytyčení se stala měření francouzského geografického institutu. Potíží s určováním, kde přesně leží onen mýtický střed Evropy, si jsou sami Litevci dobře vědomi, přesto jsou tyto “exaktní” zeměměřičské hrátky nezanedbatelnou součástí národní identity a turistického průmyslu. Nejinak je tomu v okolních zemích. Vraťme se však zpátky na tržiště Gariunai. Architekturou se stánková megapolis příliš neliší od jiných podobných míst, které najdeme ve všech okolních zemích. Samotný Gariunai má patrně nejlepší roky již za sebou. Přece jen patří více k devadesátým létům než do perspektiv nového století. Recese, která postihla ruskou ekonomiku, se dotkla především výnosného obchodu s ojetými auty západních značek. V Litvě byla “automobilová desovětizace” až na výjimky dokončena a změněná ekonomická situace v Rusku utlumila také zdejší poptávku. Fenomén Gariunai se stal tématem pro mnohé místní umělce. Například Eglé Rakauskaité snímala po celý den jednu z uliček tržiště. Příchod trhovců ke stánkům, vykládání zboží, první nakupující, kulminace a pak balení zboží. Divák odchovaný televizními dokumenty postrádá při pohledu na výsledný časosběrný film “příběh”. Podvědomě touží vidět detaily tváří prodávajících i nakupujících, slyšet jejich názory a stesky na život a osud. Nic takového se mu ale nedostane. Zdánlivá emocionální distance nás nutí pozorovat tržiště jako sociální organismus. Poněkud jinak je tomu u M. Ratavičiuse, který vytvořil cyklus velkoformátových tisků, na kterých se střídají záběry stánků na tržišti Gariunai s fotografiemi obřích nadnárodních hypermarketů. Koncept zdánlivě průhledný, řeklo by se až globální klišé. V kontextu současné Litvy však selhává tradiční čtení tohoto typu prací. Otázka především zní, zda Litevci litují zanikání místních specifik a obávají se nástupu globálních struktur. Větrání Litevci neustále větrají. I v chladné dny otevírají okna pokaždé, když vstoupí do místnosti. Cizince až napadá, nemá-li tato činnost hlubší symbolický význam. Otevřenými okny uchází zatuchlý odér minulosti spojený s nevítanou návštěvou a vchází nový čerstvý vzduch. Nakolik bude tato snaha úspěšná, ukáže čas. Zatím jsou studené místnosti ideální místem pro rozvíjení úvah o nordické mentalitě.

01.04.2002