Roman Týc

Roman Týc je ročník 1974, ale narodil se až loni v lednu společně se Srdcem. Tehdy skoncoval s tím, co bylo, a začal „dělat bordel“. Když připravoval pro pražskou Art Factory na Václavském náměstí Ohnívání, vypadal s vlasy sčesanými přes temeno jako kluk z Rychlých šípů, teď je to ale spíše Trautenberk.
Roman Týc patří mezi klíčové členy skupiny Z toho ven (100 hoven). Asi není třeba příliš připomínat jejich akce, které po delší době zase trochu provětraly stojatý vzduch české kotlinky, ale budiž. První bezkonkurenční věcí bylo zakrytí části neonového Srdce Jiřího Davida na Pražském hradě tak, že se z něho stal otazník. „Vizuální dvacetiminutový koncert“ pro šest lidí, kompars a role térového papíru, „odehraný“ shodou okolností v den volby nového prezidenta republiky. Druhou akcí, úctyhodnou záběrem, organizací a propojením různých subkultur, bylo noční překrytí asi sedmi set padesáti citylightů plakáty s nastříkaným otazníkem v podobě na hlavu postaveného písmene „S“, který se stal jejich poznávacím znamením, a odkazem na webovou stránku www. ztohoven.cz. Osvětový antireklamní manifest a vernisáž vlastních citylightů v metru na Dejvické podtrhly dokonale zacyklenou reklamní kampaň proti reklamě. Pro někoho možná kontraproduktivní, ale nakonec, proč ne?
Roman Týc má slabost pro živé mezní akce a technický obraz, hlavně v podobě videozáznamu jako dokumentu i prostředku volného vyjádření. Adrenalinový náboj mu zůstal po letech mezi sprejery. Dodnes uplatňuje v běžném životě to, čemu říká principy graffiti, a prostřednictvím svých akcí nezřídka dál zůstává na hranici ilegality.
Nejinak to bylo při sjíždění rozvodněné Vltavy při povodních v roce 2002, které zdokumentoval Jakub Nepraš. Roman Týc film doprovodil slovem, takže dostal podobu jakési „vizuální básně“, která je pro něj mimochodem docela typická. Další v cyklu živlů bylo Ohnívání – reakce na čin Zdeňka Adamce, studenta, který se loni v březnu upálil před Národním muzeem. Původně chtěl Týc ve spolupráci s kaskadéry čin na místě „reprodukovat“. Ale nakonec se rozhodl místo „sebe“ upálit svoje woodoo. Dynamicky rozpohybovaná a bíle „oblečená“ figura v životní velikosti mohla připomínat mumii, měla kovovou kostru potaženou asfaltem s napečenou igelitovou „kůží“. Hodinu před zapálením proseděl Roman Týc na schodech muzea s kanystrem benzínu a snažil se vnímat prostředí. Největší peklo. Po akci zůstal na Václaváku černý ohořelý škvarek s konturami lidského těla. Občas se u něj objevily květiny.
Pozornost vzbudila i jeho hra „Seber policajtovi čepici a zmiz!“, která se na čas objevila na webu. Návod a několik obtížnostních kategorií – jedna čepice (base), dvě najednou (double catch), baret (summer extras), čistá hra (běh), pollo (akce provedená z jedoucího dopravního prostředku). Bonus byl za aktivní přístup policisty. Záhy se objevila stejná pochybnost jako u „citylightů“. Hra visela na stránkách Nike a byla prohlášena za reklamu připravenou „na klíč“. Skutečnost je daleko zábavnější. Hra fungovala pár let, a když byla příležitost, Roman Týc ji prostě prodal, tak jako jiní střelí obraz. Udělal stejnou zkušenost jako dadaisté, tedy že prodat se dá všechno. I trestný čin. Okradený „muž zákona“ nikdy nebude zjišťovat jak moc je performance performancí a o to jde od začátku. Když už se někdo ke hře odhodlá, jde do ní naplno, protože (mu) běží o všechno.
Roman Týc inklinuje k tradičním symbolickým tématům – živlům nebo třeba smrtelným hříchům, ale ve skutečnosti, a to i jejich prostřednictvím, asi nejvíc řeší otázku identity – vlastní i jiných, která výstupy jeho činnosti i existence prostupuje skoro vždycky. Pravidelně se u něj v čisté formě objevují hraniční životní situace, například smrt nebo nějaká podoba silného citu, ale přibližuje je na základě toho, co se děje na ulici, nebo zažité osobní zkušenosti. Loni na přehlídce nových médií v Chebu vystavil prosklené dveře svého dětského pokoje, kde prožíval dětská traumata, když přes ně periferním viděním vnímal posloupnost zvuků, světel a stínů lidí, která předznamenávala věci příští. Svého otce pro určující projekci přiměl, aby opakoval stejné situace, které vnímal jako malý. Také při obrazovém mixu ke koncertům Dana Bárty, promítanému na čtyři plátna, využívá někdy osobně drásavé obrazy z rodinného archívu. Podobné je to i u „mikrotanečního“ videa Láska je když z roku 2003. I ty nejpůsobivější věci, přestože mají někdy trochu patetický nádech, jsou do mrtě odžité a to jim dodává na přesvědčivosti. A je celkem jedno, jestli se jedná o „výpravná“ dobrodružství nebo jen polodešifrovatelný náladový drobnopříběh.
Ale Roman Týc si i hraje. Pro jinou hudební sekvenci natočil jako „takovou estetickou věc“ lentilky v pěně do koupele. Řeší, co dělá panáček ze semaforu, když není v práci. Fascinuje ho výraz pana Makovičky v německém protektorátním dokumentu, který v době motorových bombardérů zkou- šel vzlétnout máváním perutí jako anděl. Krom toho musí žít real life a vydělávat prachy. Přitom ho ovšem děsí zjištění, že umí nenávidět tak, že by dokázal zavraždit. To vědomí ho prý „zabilo“, a tak přemýšlí o tom, že si vytvoří hrob, který na něj bude zbytek života čekat. Nakonec, má to logiku. Skončí tam každý, proč by tam neměl za čas skončit i Roman Týc.
Když jsem po třetí ráno odcházel z jeho studia v bývalé masně, kde vývěsní štít oznamuje květinářství, chystal se zrovna chytat myš. Cestou domů jsem si v hlavě přehrával seznam jeho krkolomných akcí. Tvrdil mi, že nechce pro umění trpět, ani se obětovat, a že to rozhodně není o tom, že všechno, co dělá, je umění.
Ale když není, tak co to tedy je?

01.01.2004