Showroom místo galerie

Geert Mul se loni vrátil k „umění“. Do té doby se věnoval hlavně práci VJe (video DJ) po klubech druhého největšího města Nizozemska, Rotterdamu, a svoje umělecké ambice nechával ladem. Všimli si ho ale lidé z galerie MAMA (Media And Moving Art) a vyzvali jej, aby pro její malý rohový prostor na hlavní galerijní ulici Witte de Withstraat, hned naproti známé stejnojmenné galerii, připravil samostatný umělecký projekt. Tak se zrodilo video City At Night, Rotterdam 01.
Mul si ovšem nevystačil s pouhým zachycením nočního života města na pásku. Více než dvouhodinový materiál nahrál do počítače a začal si hrát. Při svých experimentech s obrazem si sám vytvořil software, s jehož pomocí nechal počítač, ať bez jakéhokoli lidského zásahu náhodně vybírá různé sekvence a dokonce ať jednotlivé sekvence promíchává postupem pět okének vpřed, dvě vzad. Tím vznikl podivný sled obrazů, ve kterém se jako v hodně zmateném snu drhavě střídaly záběry ulic, parků, lidí, projíždějících aut. Stejným způsobem složil i video Tokyo FX, ve kterém využil záběrů ze svého ročního pobytu v Japonsku.
Šéf galerie MAMA Boris van Berkum (přítel autora článku, což nijak neubírá na zajímavosti tématu) nedávno přijel do Prahy povyprávět o práci výstavního prostoru během uplynulých dvou let. Místo aby shora diváky oslňovala vysokým uměním, řekl mi van Berkum, MAMA spíše prozkoumává a mapuje život města, z jehož podhoubí na světlo vytahuje projekty, které pak ve svém malém prostoru ukazuje.
Podle van Berkuma je umění, které lze vidět ve výstavních síních, jen součástí celé obrazové kultury (image culture). Galerijní umění bylo vždy vydělováno jako něco vyššího, něco, co nemohlo být zábavné, familiární. MAMA nechce být prostorem, kde umělec něco vystaví, připíše si řádku na svůj životopis a jde dál. Je naopak jakýmsi katalyzátorem pro své okolí, vybírá lidi, kteří se běžně umění a vystavování v galeriích nevěnují, ale přesto pracují s obrazem. Pojem obraz se snaží naplnit novým obsahem.
V loňském roce připravila projekt Johanna Boera, který sám vyráběl obrovské čtvercové samolepy (složené z jednotlivých kusů barevného lepícího papíru, vytvářejí obrazce podobné graffiti), a ty pak umístil na skleněné výplně Centrum Beeldende Kunst, ale i na obchody ve městě.
Charakteristické je pro MAMA překračování hranic. Umělecká disciplína není žádným vodítkem nebo kritériem, nemá problém vystavit video, fotografie, design nebo módu, nebo směsici všeho dohromady. Vlastní výstavní síň také nepředstavuje omezení a svými projekty pravidelně zasahuje do prostoru města. Jedna výstava byla zahájena vernisáží v ulicích města s alegorickými vozy, z jejichž korby se prodávaly „produkty“ na zkrášlení. Projekt City at Night byl zase doplněn o nezávisle na videu fungující abstraktní plakátovou kampaň, kterou připravila skupina designérů 75B. Prostor města polepili šestnácti různými plakáty, vyrobenými kombinací čtyř filmů a dvou barev. Kampaň v rámci City at Night vedla dialog s videoprojektem a zároveň vystupovala jako autonomní element.
Zajímavá je i snaha galerie MAMA o shrnutí různých společenských fenoménů a zhodnocení jejich vliv na kulturu. Jedna výstava dostala celkem legrační název - Retrospektiva domácích počítačových her - a zachycovala vývoj od 70. let až do současnosti.
Možná je existence podobného výstavního prostoru a jeho dynamického programu dána historií města, v němž působí. Rotterdam byl během druhé světové války téměř celý srovnán se zemí. Po historickém centru, plném honosných rozlehlých koloniálních paláců dnes není téměř ani památky, i grachty vzaly bohužel za své. Vrátit život do středu města se podařilo úplně až po čtyřiceti letech. Narozdíl od tradičního placatého nizozemského horizontu se v jeho centru tyčí skleněné mrakodrapy finančního distriktu. Mezi nimi se krčí hlavní nákupní třída, jakoby poskládaná z jednopatrových stavebních buněk, což trochu připomíná stanici metra Háje.
Lidé nejsou ale nijak zhrzení historií, naopak jsou celkem otevření novým vlivům na svůj život. Můžete tu tak vidět třeba krychlové domy postavené na jednu z jejich hran, krásný jednoprstý most přes Maasu, zbytky historické zástavby sousedící se supermoderním nákupním centrem a vstupem do metra nebo již zmíněné mrakodrapy. Všechno ostatní jinak vypadá, jako v ostatních velkých městech v Holandsku: všude se jezdí na kolech, každých padesát metrů narazíte na stánek s hranolky a o trochu řidší koncentraci coffee shopů. Hrdost a snaha předvést své město v co nejlepším světle vede Rotterdamce k tomu, že se už téměř rok připravují na to, až jejich město bude spolu s portugalským Oportem hlavním kulturním městem Evropy 2001.
MAMA si v Rotterdamu získala početný okruh příznivců od radních přes pracovníky sousedících prestižních muzeí po lidi, kteří do muzea naposled vkročili během školní docházky. Galerii, jež si ovšem říká showroom, jde právě o přilákání nových „konzumentů“, kteří ani nemusejí mít nezbytně zájem vystavované práce koupit. Okruh „cílové skupiny“ výstavního prostoru budou letos vymezovat projekty, jakými jsou série automobilů pojednaných módními návrháři (auta jsou sexy, stejně jako oblečení), retrospektiva patnácti let vývoje graffiti na nizozemských vlacích (nejde o pouhý vandalismus, graffiti jsou dnes velkou inspirací pro design) a velice zajímavý projekt architekta Marca Maurera, který do svých návrhů zapojil formy odvozené z graffiti. Základy výstavních institucí hodlá MAMA otřást na podzim projektem Město k pronájmu, kdy opět Johann Boer vylepí samolepy velikosti billboardu, jež budou ohlašovat, že Witte de With, Boymans van Beuningen a další dvě galerie jsou volné k pronájmu.

01.03.1999