Soc-art

Petr Sadecký, mladý idealistický český komunista v Kyjevě, popisuje svůj šok, když se v klubovně PPP poprvé setkal s kombinací Leninových plakátů a pornografických obrázků. Účinnost podobného spojení “posvátného” s profánním byla známá již v minulosti, šokující kombinace náboženských a pornografických elementů používali například surrealisté. Kombinace komunistických vizuálních symbolů s elementy ideologicky zcela opačnými byla jako účinná forma subverze užita hned několika umělci na různých místech světa. V socialistických zemích působilo přebírání formy socialistického realismu a obsahů komunistické ideologie paradoxně jako forma distance od oficiální společenské skutečnosti. Z uměnovědného hlediska je Sadeckého Octobriana v podstatě jedním z ranných projevů tzv. soc-artu, tedy uměleckého směru, který kombinuje prvky nízké či konzumní kultury se symboly komunistického státu a v postmoderním smyslu posouvá jejich význam.
Absurdita oficiální propagandy byla ve východní Evropě i Rusku očividná a mnozí umělci ji začali využívat jako účinný umělecký prostředek. Již na konci čtyřicátých a počátku padesátých let u nás Egon Bondy ve své poezii spojoval oficiální novinová sdělení a banální popisy všedních událostí. Ve vizuální sféře byl inspirativní především do krajnosti dotažený socialistický realismus importovaný ze Sovětského svazu, kombinující komunistickou ideologii s realistickým kýčem. Socialistický realismus byl jako stvořený k zesměšňování. Důležitý klíč zde poskytl americký pop-art, jehož síla také vycházela ze spojení nespojitelného a z pnutí mezi vysokým uměním a symboly spotřební kultury. Ve východní Evropě byly tyto spotřební produkty, kterých zde ostatně nikdy nebylo dost, nahrazeny všudypřítomnou obsahově vyprázdněnou propagandou. Již v polovině šedesátých let vytvořil Milan Knížák symbol zkříženého srpu a kladiva obohacený o popová srdíčka. Prvky západních komiksů a komunistických symbolů ve svých obrazech od poloviny sedmdesátých let propojoval i v Německu žijící Milan Kunc. Soc-art vznikl na počátku sedmdesátých let v SSSR, za jeho nejvýznamnější představitele jsou považováni Komar a Melamid, Alexander Kosolapov a Leonid Sokov. (Podle vlastních slov neměli o Octobrianě ani ponětí.) Na konci sedmdesátých let vzbudil v moskevských avantgardních kruzích velký ohlas případ umělce Vjačeslava Sysojeva. Ten vytvořil několik komiksů výrazného poiticko-satirického zaměření, jeden z nich kupříkladu vyprávěl příběh o Srpu a Kladivu, ve kterém tyto symboly spojení rolníků a dělníků spolu souložily. Komiks se dostal do rukou policie a autor si odpykal několik let ve vězení. Ve své době Sysojev mezi výtvarníky představoval výjimku. V Brežněvově éře za své výtvory do vězení putovali především básníci a spisovatelé a nikoliv výtvarní umělci. V roce 1975 provedla punková skupina New York Dolls představení pod názvem Red Show, oblečeni do červené kůže se socialistickými symboly na pozadí. Designérem akce byl Malcolm McLaren.
Zlatá doba soc-artově pojaté subverze nastoupila až v posledním desetiletí před koncem komunistických režimů, ale umělci tento žánr využívají dodnes. Úmyslná dezinterpretace nebo manipulace s ideologickými symboly se vyskytovala v akcích polské performerské skupiny Oranžová alternativa, která v osmdesátých letech pořádala velkolepé parodické oslavy výročí Říjnové revoluce. Posun, zneužití a kombinace zavedených ideologických symbolů pak proslavily tvorbu slovinského sdružení NSK, jež socialistický realismus a nacistické umění kombinuje s odkazem klasických avantgard a soudobou spotřební kulturou. Na konci devadesátých let na soc-art i socialistický realismus navázala malířská dvojice Alexander Vinogradov a Vladimír Dubosarskij. Kombinace politické propagandy a pop-kultury se objevuje i v čínském umění, připomeňme si malby Wang Guangji nebo Lišana.

01.03.2002