Tehching Hsieh - CeloŽivotní performance

Sebeznázornění
Existuje opravdu velmi málo případů, kdy se současný umělec dokáže radikálně, zcela jasně a čistě postavit k životu tak výrazným a univerzálním gestem, které nejenže obejme celý jeho život, ale také se promítne do života druhých. Dílo Tehching Hsieha opouští škatulku akčního umění a stává se jedním silným přetrvávajícím gestem: výpovědí o svobodě. Jeho práce se zaobírá těmi nejzákladnějšími elementy lidského života, jak osobního, tak v nejširším slova smyslu.
Pojem současné umění se stal tak širokým, hranice umění se stírají, definice se rozplývá, umělecká výpověď se stává více a více zamotanou do formálních postupů. Toto kódování je živému umění naprosto cizí. Performance je jedním z nejpřímějších a nejpravdivějších výpovědních postupů. Performance nedlí nutně na různých formálních omezeních, akce jsou bezprostřední, tady a teď, nejhmatatelněji zhmotněné do přítomnosti. A právě tato bezprostřednost a autenticita vytváří z performance jeden z nejaktuálnějších uměleckých diskurzů současnosti. Tehching Hsieh stojí při tomto vědomí velmi blízko reálnému životu, což jest právě námětem tohoto článku.
Jako mnozí svatí se Hsieh snaží zbavit jakéhokoliv fyzického důkazu své smrtelnosti. Čím více se zbavuje všeho hmotného, tím více fyzický sám zůstává. Tento archetypální postup dává Tehchingovým pracím náboj, ještě aktuálnější právě v současné více materializované a formalizované době. Jeho odhmotnění spolu s celkovou čistotou myšlenky, gesta, metafory a samotného ztvárnění je vysoce autorské a dává nám vzpomenout na akce známé českým divákům, jako například v případě prostoty produkcí Karla Milera Blíže k oblakům (1977) a Sledování (1972). Osvobozující a očistný ráz Tehchingova díla nám připomíná také performanci Richarda Fajnora 33 (1999) v pražském klubu NoD v Roxy, kdy se oholen ostříhán nechává s kamerou a mobilem pohřbít do rakve, nebo též rané rituální piecy známé dvojice Mlčoch a Štembera, i některé akce Kovandovy. Tehchingovy práce však v jistém smyslu převyšují všechny výše uvedené umělce: jeho díla přesahují rámec intimního vyznání – ony jsou nejobecnějšími otázkami a definicemi lidské existence.
Dílo Tehching Hsieha se skládá pouze z několika performancí, které však objímají období téměř celého jeho života, přesněji 23 let. Připomínají nám duchampovské hledání. Během tohoto období Hsieh téměř nepřetržitě uskutečňoval pět celoročních performancí a jednu delší akci. Pro všechny je společné veřejné prohlášení na začátku, obsahující přesné podmínky daného kusu. Tehchingova umělecká aktivita začíná jeho ilegálním příchodem do USA roku 1978 a končí k 1. 1. 2000. Jeho díla zůstávají krásná a pravdivá, v nejzákladnějším a nejobecnějším smyslu by se dala považovat za pilíře moderního chápání živého umění, potažmo celého umění současného.

Celoroční performance #1: Klec
Celý první rok prožil Hsieh zavřený v kleci, kterou si předtím vytvořil ve svém sklepě. Bez jakéhokoli kontaktu s okolním světem, bez rádia, novin, knih, televize a lidské společnosti, Hsieh trávil čas pouze sám se sebou přemýšlením, počítáním dnů, “pouhým” bytím. Každý den zaznamenal čárkou na zdi a vyfotografováním se. Asistent, se kterým neprohodil jediné slovo, mu přinesl jídlo a odnesl výkaly.
Toto dílo zcela jasně vyjadřuje autorovu samotu a izolaci. Kolik vnějšího můžeme ztratit a čeho se můžeme vzdát, abychom pořád zůstali sami sebou? Tehchingovo dílo je především jedna otázka vedle druhé.

Celoroční performance #2: Píchačky
Ve svém druhém kuse si Hsieh označoval na píchačkách (registračních hodinách) osobní kartičku – každou hodinu po celý den po dobu trvání jednoho roku. Aby mohl lépe znázornit plynutí času, oholil si na začátku akce hlavu a vlasy pak nechal volně růst do konce celé performance. Po každém odpíchnutí se jednou vyfotil. Následný film potom zhmotnil období celého roku, hodinu po hodině, jedna sekunda filmu znázorňuje jeden den, vtěsnané do zhruba šesti minut materiálu.
Druhé dílo Tehchinga představuje manifestaci lidského ztotožnění se s časem. Zkoumá povahu času a lidskou posedlost časem. Lidé jsou nevyhnutelně smrtelní – dočasně žijící bytosti. Zřídkakdy však plynutí času opravdu vnímáme. Přemýšlíme o čase ve významu aktivit, kterými jej naplňujeme, nebo o něm uvažujeme negativně, například když musíme nějaký čas počkat. Hsieh zahazuje všechen obsah a kontext a snaží se zažít pocit naprosté čistoty plynutí času. Toho dociluje tím, že do extrémní míry zdůrazní společenské ztotožňování času a práce. Použije píchačky, přístroj který nemilosrdně odměřuje práci, čas, který prací strávíme. Plynutí času, postrádající jakýkoliv konkrétní význam, se tak stane předmětem Tehchingovy práce. Posunutím společenského vnímání zhmotněného času do krajní meze se Tehchingovi daří prožít naprosto čistý vnitřní posun času, naprosto krystalické mondénní plynutí.

Celoroční performance #3: Venku
V dalším piecu zůstal Hsieh celý rok venku. Nevkročil ani jedné budovy, nebo jakékoli zastřešené stavby, jeskyně či stanu. Strávil celý rok chozením po New Yorku. Byl závislý pouze na pouličních telefonech, díky kterým udržoval řídký kontakt s některými přáteli. Každý den zaznamenal do mapy svou cestu a místa, kde jedl a kde spal.
Celá akce je omezena na uspokojování nejzákladnějších potřeb: jídla, odpočinku a kálení. Celé dílo vyznívá jako převrácení, inverze první performance. Hsieh se zcela otevírá a oddává svému okolí: zkoumá své schopnosti přežít v podmínkách, které se zcela vymykají jeho vlastní kontrole. Bez domova se člověk stává téměř neviditelným, společensky nezařaditelným (a nezařazeným). Člověk zůstává “pouze sám sebou”, jako umělec-tvůrce, který zahazuje štětce, dláta, fotoaparát, aby mohl zůstat sám, opravdu sám sebou.

Umění / život – celoroční performance #4: Provaz
Další dílo vzniklo jako spolupráce s umělkyní Lindou Montano. Linda Montano předtím uskutečnila akci Handcuff (Pouto) s Tomem Marionim (který také spolupracoval s Petrem Štemberou – Spojení, Praha 27. 9. 1975), ve kterém byli oba dva svázáni pouty po dobu tří dnů. Spolu s Tehchingem strávila Linda celý rok svázána dva metry dlouhým provazem. Po celou dobu se oba dva nesměli navzájem dotknout, aby si zachovali alespoň jakousi formu osobní svobody. Před začátkem akce se Hsieh ani Montano vůbec neznali. Každý den zaznamenávali fotografiemi a audio nahrávkami.
V tomto díle zkoumá Tehching rozměr intimnosti. Jak blízko se (dva) lidé mohou k sobě přiblížit, do jaké míry si musí zůstat cizí? Není to dílo o trpělivosti či trpění. Naopak, je to metafora, přímé zhmotnění života, jak říká Linda, “uskutečnila jsem tuto práci abych nepromarnila ani okamžik. Úkol umění/život, který jsem si zvolila, se stal mým celoživotním údělem do doby než zemřu. Chci, abych každičkou chvilku žila.”

Celoroční performance #5: ----
V poslední akci Tehching pouze žil. Toto poslední celoroční dílo je pravou negací předešlých čtyř. Celý rok strávil Hsieh naprosto bez umění: netvořil, o umění nemluvil, nečetl, nesledoval ani nijak jinak se “do umění” nezapojoval. Jelikož během této akce neproběhl jediný zajímavý moment, neexistuje jakákoliv dokumentace.
Jedním z nejklíčovějších aspektů díla Tehching Hsieha je dokonalé sebeuvědomění. Jak se liší umění od obyčejného života? Jeho dílo je snahou obojí spojit. Vždyť je to zrovna Linda Montano, kdo usilovně bojuje, aby celý její život, vše co kdy udělá, bylo považováno čistě za umění. Vždyť proměníme-li život v umělecké dílo, ten je tak přetvářen, obohacován, činěn důležitějším. Slovy Tehchinga: performance a život se spojí v jedno. Klec je izolací, Venku je soubojem s okolním světem. Nejhorší je neustálá přítomnost společnosti. Být svázán je v Provaze zcela jednoduchou ideou – jelikož abychom přežili, musíme být upnuti na někoho jiného (k někomu jinému). Bojujeme, protože každý chceme pocítit svobodu. Jednotlivci jsou nezávislí. Z performance se stává život – opakováním – “když provádíme věc celý rok, je to symbol opakování, trvání,” míní Tehching. Je to násobení našeho života; jednoduše boření běžných návyků a obyčejného chování.


Země
Tato třináctiletá akce je Hsiehovou poslední performancí: začíná jeho třicátými šestými narozeninami a končí čtyřicátými devátými, 31. 12. 1999. Celá akce byla dokumentována zpětně. Hsieh na začátku označil, že bude dál “dělat umění, pouze však v tajnosti”, nikdy a nikomu jej neukáže. Nevyjevil vskutku nic z obsahu ani z myšlenek až do posledního dne. Poté celé období pouze shrnul do zprávy: “přežil jsem to”, a vykročil do nového milénia.
V tomto díle Tehching zcela předefinovává vlastní chápání vztahu mezi uměním a životem. Celé jeho dílo poukazuje na to, že neustálým opakováním, vkládáním nových skutečností do každodenní rutiny se tyto aktivity a intervence stanou normálnější, běžnější součástí života – dostanou se na úroveň obyčejných věcí. A to je možná ta vůbec nejdůležitější proměna.
Dalo by se říci, že naprostá většina všech lidí žije v této Tehchingově “poslední fázi” tj. lidi tvoří a svá díla, své umění veřejně neprezentují (nebo o něm ani jako o umění nepřemýšlejí). Tehching se tak stává skvostným příkladem pro nás pro všechny, kteří je chceme ukázat a o “své umění” se podělit. Je potom zcela jedno, že Tehching začíná poněkud z druhého konce, že z extrémní polohy umělce se vrací zpět na zem mezi lid. Možná právě v tom tkví jeho génius – v procesu hledání. Jelikož jeho tvorba nám ukazuje jak krásné, kouzelně obtížné a bolestné jsou naše životy. Podle mne je Tehchingovo dílo možná jedním z nejkompaktnějších, neřkuli nejuniversálnějších počinů na umělecké scéně posledních desítek let.

Celoživotní performance
Nic však nefunguje tak, jak jsme si to naplánovali. A tak během druhé performance, Píchačky, Hsieh několikrát zaspává a neodpíchne si (během celého roku musel spát nejdéle nějakých 55 minut). Během třetí akce Venku byl přinucen strávit několik hodin v budově, poté co byl zatčen policií a obviněn z pouliční rvačky. Během čtvrtého piecu se Montano a Tehching nechtěně několikrát dotkli. A možná právě toto celé poznání je tím nejdůležitějším detailem na Hsiehově díle: chyba, čas strávený mimo performanci nebo mezi jednotlivými kusy (často jen několik dní). Ukazuje nám totiž jeho slabost, zranitelnost, lidskost, jeho přirozenou potřebu si odpočinout: že přese všechno jeho umění není jen jeho život a naopak. Poukazuje na to, že jeho práce zhmotňují jeho sny, přání, touhy a potřeby – proměnit život v úplné umění.
V jednom dopise se mi Hsieh svěřuje, že jeho práce může být považována za performance art, nebo akční či živé umění. Hlavní je však to poznání, že zatímco performance se koná v jistém prostoru, na jevišti (stage), pro Tehchinga je jeho vlastní život právě tím jevištěm. “Opravdu dělám svou práci rád, nechci trpět beze smyslu,” říká. “Celé moje dílo je o tom být jako zvíře, nahý. Nemůžeme tak skrývat své negativní stránky. Nemůžeme se ostýchat. Je to více než upřímnost – ukazujeme svoji slabost. … A až zemřeme, tak všechno skončí. Do té doby jsme všichni spoutaní.”
Neustálé hledání, zkoumání, posouvání hranic nejenom fyzických, ale společenských, je dalším velkým atributem Tehchingova úsilí. Pokud existuje jednoslovná definice celoživotního Tehchingova poslání, jakkoliv se to může zdát protimluv, je to podle mne: svoboda. Člověk by neměl zůstat stát, ale dál a vytrvale hledat sám sebe. Tehchingův postoj a jeho projevy se v tomto můžou jevit daleko méně artisticky, jako vzpoura. Tehching Hsieh nejenom že se neustále ptá a zpochybňuje naše hodnoty, on (= jeho dílo) způsobuje daleko více, zjevuje nám skutečný poklad. Sebehodnotící pohled.

01.02.2003