Časopis Umělec 1999/4 >> Americké století? / Závádějící projekt Whitney Musea na konci milénia Přehled všech čísel
Americké století? / Závádějící projekt Whitney Musea na konci milénia
Časopis Umělec
Ročník 1999, 4
2,50 EUR
3 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Americké století? / Závádějící projekt Whitney Musea na konci milénia

Časopis Umělec 1999/4

01.04.1999

Františka a Tim Gilman-Ševčík | výstava | en cs

Whitney Museum of American Art v New Yorku věnovalo veškerý svůj prostor pro dvoudílnou devítiměsíční výstavu nazvanou "Americké století." Tento název je možné chápat dvěma způsoby - jak ostatně organizátoři během celé výstavy naznačují, a to ve smyslu, že 20. století se neslo pod nadvládou Ameriky, a proto jí patří, anebo přesněji, že to je 20. století viděné americkýma očima. Dejme tomu, že idea a realita Ameriky dosáhla během posledních sta let obrovských rozměrů, ale označovat celé století jako nadvládu USA je arogantní a egoistické, čehož je ovšem schopen snad jen tento národ. (Ještě nedávno by se o to samé jistě snažili Britové.) Smutným faktem je, že tento druh hegemonistické úzkoprsosti měl vyvanout spolu s modernou a že tato výstava nedokázala vzít na vědomí vlivy pohybující se mimo hlavní proud amerického umění, jenž vytvářel obraz americké kultury v průběhu celého století.

Amerika byla na začátku století pevně zakořeněná ve zpátečnické provinčnosti. Nejvyšší patra muzea ukazují, jak si určití jednotlivci, jako byl například Paul Strand nebo Alfred Stieglitz, začali vyšlapávat svoji vlastní cestu, odlišnou od norem, jež je spojovaly s evropskými tendencemi. Z expozice je zřetelný fakt, že fotografie a film jsou bezesporu nejsilnějšími a nejprogresivnějšími díly Ameriky i této výstavy. Když se Američané osvobodí od tradičních médií, dokážou umění lépe zkoumat a zbavit se romantické touhy po evropské citlivosti, jež se odráží v mnoha jejich obrazech a sochách. Aby pozornost diváka nebyla odpoutávána od ústředního motivu výstavy, tedy že americká kultura byla dominantní a sebeurčující, nejsou u popisek děl uváděny žádné životopisné údaje jejich autorů. Dokonce i Duchampova slavná pissoirová "Fontána" je vystavena mezi dalšími "americkými" pracemi z té doby. "Fontána" měla na americké umění zajisté nesmírný vliv, ale na této výstavě je zařazena vedle fotografií a obrazů industriálních objektů, které vyjadřují nadšení pro krásu a sílu technického věku, spíše než ironickou kritiku, již pociťoval Duchamp.

Výslovným cílem výstavy je ukázat americkou kulturu - umění, dekorativní umění, architekturu, literaturu, tanec, film a hudbu. Jsou zde vystaveny některé krásné příklady designu a architektury - "Falling Water" od Franka Lloyda Wrighta, Eamesovy židle. Na celé výstavě slouží hudba a film jako pozadí, zatímco tanec, divadlo a zvláště literatura jsou, když už ne přímo opomenuty, zanedbávány. Rozsah výstavy je najednou příliš široký i příliš úzký. Kdyby svůj cíl organizátoři omezili jen na výstavu vizuálního umění, neudělali by takovou medvědí službu literatuře a divadlu. Počet objektů - 600 v první polovině výstavy věnující se letům 1900-1950, dalších 600 bude zachycovat období 1951-2000 a bude zahájena 26. září - není dostatečný na to, aby bylo možné zachytit celou uměleckou produkci země v období jejího obrovského rozmachu. Tak, jak je kostra této výstavy prezentována, vlastně funguje jako historický dokument - takový, který lze nalézt ve staré učebnici dějepisu. Umění tady ve většině případů není uměním, ale artefaktem. Rozdílem je to, že z objektů v této konfiguraci nelze načerpat inspiraci nebo získat nový pohled. Jsou seřazeny tak, aby ujistily, nikoli aby přehodnocovaly.

V historickém kontextu je přítomnost politiky a propagandy v prvních padesáti letech tohoto století velice nápadná. Obyvatelstvo je semknuto kolem několika symbolů hrdosti naznačujících velikost Ameriky, jako jsou mrakodrapy, továrny, automobily nebo růst průmyslu, ale také idealizace amerického života zosobněná hvězdami Holywoodu a americkou rodinou. Amerika jako filozofický ideál byla v budování a udržení stroje na propagandu pravděpodobně efektivnější než socialismus a dokázala udržet všechny oči upřené k jednomu zářícímu bodu - americkému snu.

Z politického hlediska bylo sociální svědomí neustále pošťuchováno kritickým okem fotografů, jakým byl Margaret Bourke-White nebo Edward Weston, ale nikdy ne do takové míry, aby zapříčinili deziluzi ze systému, která se objevila později.

Veřejné financování umění bylo ospravedlněno tím, že se mělo za to, že je poučné. Na této výstavě ale umění spíše ilustruje myšlení a nadvládu kultury v době jejího vzniku, spíše než to, jak se na ni můžeme dívat dnes, nebo jinými slovy, co se můžeme naučit z naší minulosti. Whitney Museum mělo příležitost poučit Američany o vývoji umění, které stále není lidmi přijímáno, upozornit na trendy menšin, umění za hranicemi běžného pohledu, to, co mělo skrytý vliv, postavit vedle sebe téma moderny a postmoderní náhled. Nacionalistické téma a tendence jsou zastaralé a v Americe v zásadě nepravdivé. Americká kultura se vyvíjela jako symfonie volné formy s dveřmi otevřenými - hráči ze všech konců směli přijít a obohatit její zvuk - jako obrovská jazzová improvizace, kterou uslyší celý svět. Nezmínit ale zásluhy jednotlivých hráčů a jejich původ, dávat přednost koncertnímu sálu, je nejen krátkozraké, ale také nepřesné a zavádějící. Jedinou menšinovou skupinou autorů, která byla vzata v potaz, pochází z Harlemské renesance, což bylo hnutí, kterému se v New Yorku dostalo rychlého přijetí jako exotické alternativě Evropské kultury a jehož tolerance netrvala dlouho a nijak nepřispěla k zvýraznění afrických Američanů v rámci budoucí kulturního mainstreamu, což se ostatně odráží i ve zbytku výstavy. Absence subverzivních, vnějších vlivů, které se nedočkaly všeobecné popularity, je opomenuta!!!!!!! - pokračování historie vylíčené jako přehlídky vítězství je bolestné a deprimující.

Název výstavy pochází z editorialu časopisu Life v únoru 1941, které mělo Američany sjednotit v názoru na vstup do druhé světové války. Bylo to volání po změně americké pozice: místo zaměření se na sebe vyhlížet ven. Nebylo ale všeobecně vyslyšeno do doby, než byla Amerika samotná v prosinci 1941 bombardována v Pearl Harboru. Zdá se, že se tato změna politiky a moci se shodovala se změnou síly amerického umění. Zatímco americký film a hudba se těšily popularitě a užívaly si vlivu v zahraničí, byla to až válka, co dalo Americe to, co potřebovala, aby mohla pokročit v umění - talent a sebevědomí. Talent přišel z Evropy - byl vytlačen perzekucemi nacistů. Sebevědomí Američané získávali snadno - své ego kultivovali během dvou set let hospodářského růstu a expanze na západ, síla, kterou demonstrovali během války, je v tom ještě dále posílila.

S ohromnou silou ale také přicházela deziluze, sociální nepokoje a přehodnocování v takové míře, které nevyplavalo na povrch, dokud se USA nevydrápaly na vrchol - i když kořeny tu samozřejmě byly, neleží tu holé. V druhé polovině výstavy snad bude nekritické nadšení pro formování a odkaz Ameriky nahlížen kritičtějším a zkoumavějším okem, protože už nemáme zapotřebí dál poslouchat jen prázdná hesla public relations, které nám říkají, jak je Amerika skvělá.

Paralelní virtuální výstava je k nahlédnutí na www.artmuseum.net.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu
Proč političtí intelektuálové, proč máte sklon k proletariátu? V soucitu k čemu? Chápu, že by vás proletář nenáviděl, vy nenávist neznáte, protože jste buržoa, privilegovaný, uhlazený druh, ale taky proto, že si netroufáte tvrdit, že jedinou podstatnou věcí, co jde říci, je, že si člověk může užít polykání sraček kapitálu, jeho materiálu, jeho kovových mříží, jeho polystyrenu, jeho knih, jeho…
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.