Časopis Umělec 2007/3 >> Továrna na chleba a galerie současného umění Přehled všech čísel
Továrna na chleba a galerie současného umění
Časopis Umělec
Ročník 2007, 3
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Továrna na chleba a galerie současného umění

Časopis Umělec 2007/3

01.03.2007

William Hollister | baking | en cs de es

Před několika lety pojal Piotr Mankiewicz záměr postavit „muzeum chleba“, pro které chtěl využít prostory opuštěné pekárny v polském postindustriálním městečku Bytom. Místní zastupitelé to však považovali za hloupý nápad a k takovému využití budovy nedali povolení. Mankiewicz si tedy splnil svůj sen v sousední vesnici jménem Radzionkow. Dnes poblíž katovického letiště vítá návštěvníky velký billboard propagující jeho muzeum jako jednu z nejlákavějších atrakcí polského Slezska. Rodiny z celé země se zde shromažďují k oslavě výroby chleba – účastní se pravidelných dílen a dozlatova vypečených výstav. Kdysi poklidné městečko Radzionkow se díky muzeu těší malé hospodářské renesanci. Dům v Bytomi, jehož prostory Mankiewicz původně toužil využít, se mezitím již celé jedno desetiletí rozpadá. Proslýchá se, že budova, která je trnem v oku místním občanům, má být stržena. Když v roce 1963 zemětřesení srovnalo se zemí makedonské hlavní město Skopje, byl pro obnovu tohoto balkánského velkoměsta sestaven výbor význačných mezinárodních architektů. Polsko tehdy vyhlásilo soutěž na návrh nového muzea současného umění pro Skopje. Zakázku však Poláci z nějakého důvodu udělili nesprávným architektům. Makedonští umělci Yane Calovski a Hristina Ivanovska byli letos pozváni kurátorem Sebastianem Cichockým do galerie Kronika v Bytomi, aby předvedli svůj projekt „lost museum“, v němž zkoumali, jak by to vypadalo ve Skopje, kdyby před 45 lety zvítězil v polské veřejné soutěži na muzeum jiný návrh – návrh Oscara Hansena. Koncept městského muzea nebo galerie prochází v dnešní době procesem neustálého přehodnocování, jehož záměrem je dosáhnout flexibilního potenciálu, který by odrážel nepřetržitě se vyvíjející možnosti současného umění. Přestože se jedná o zcela nesouvisející projekty, zdá se, že galerie současného umění se mohou poučit z Hansenova „ztraceného muzea“ stejně jako z Mankiewiczova muzea chleba.

KULTURNÍ SIROTCI, LEGENDY A HRDINOVÉ

Projekt Calovského a Ivanovské představuje sérii jednoduchých plakátů sestavených do šestiúhelníkového vzoru, který koresponduje s plástvovou strukturou Hansenova návrhu muzea. Architekt vymyslel značně flexibilní prostor, sestávající z obrovských plošin, které by bylo možné rozmontovat a skrýt v podzemních prostorách. „Design těží z konceptu transformovatelného výstavního prostoru, který lze kompletně složit a zase rozložit v různých kombinacích. Jeho šestiúhlé komponenty zvedají hydraulicky poháněné rotační vysouvací trubky. Tuto strukturu by bylo možné přetvářet jak na horizontální, tak na vertikálních rovině,“ uvádí Hansen. Jeho koncept tedy stojí v příkrém kontrastu s velmi konzervativním moderním muzeem, které se nyní rozkládá na kopci s vyhlídkou na Skopje. Ve své reflexi uvedeného konceptu si Calovski a Ivanovska představovali, jak by se s Hansenovým prostorem v uplynulých několika dekádách vypořádali různí umělci. Expozice v Bytomi sestává pouze ze série plakátů na imaginární výstavy, které mohly být v muzeu ve Skopje uvedeny počínaje rokem 1968, kdy se tu mohla konat „poslední samostatná výstava Dusana Percinkova, který přestal malovat v polovině sedmdesátých let“. Například v roce 1973 byla na programu kubánsko-mexická umělkyně Ana Mendieta s představením nazvaným Lidé dívající se na krev (Scéna znásilnění), které se ve skutečnosti hrálo v roce 1973 v jejím bytě v Iowě. Výstava Brooklyňana Paula Theka v roce 1974 byla uvedena pod názvem „Život, který zřejmě nezná vítěze“, v roce 1987 pak zde měl uspořádat další pod názvem „Susan přednáší o Neitzschem“, jíž se umělec vyjadřoval k osobnosti Susan Sontag. Ad Reinhardt se zde v roce 1996 představil s výstavou „Malba je černá, sochařství je bílé, architektura je barevná“; v roce 2007 pak byla na programu výstava „Jenom špatný umělec si myslí, že má dobrý nápad. Dobrý umělec nepotřebuje vůbec nic“. Mladen Stilinovic žijící v Záhřebu, který reprezentoval Chorvatsko na Benátském bienále 1997, přispěl výstavou nazvanou „Teď není ta správná chvíle; aneb chvála lenosti“. Na rok 2008 je naplánována konceptuální výstava Andrzeje Szewczyka nazvaná „Malby z Chlopy“. Představí zde kusy zdí rybářských domků z polské vesnice, autenticky rekonstruované, včetně kaolinu, barvy zvané polinit, lepidla a dalších materiálů z původních staveb. Zajímavé není ani tak to, že se tato výstava v neexistujícím muzeu ve Skopje ještě nekonala; ve skutečnosti totiž už proběhla – a to ve Varšavě v roce 1978. Pozoruhodné spíše je, že zde zřetelně vyvstává vývoj myšlení umělců od éry Oskara Hansena v šedesátých letech až po současnost. Jedná se o východoevropský konceptualismus – který rezonuje se svým bohatším „západním“ bratránkem, který však disponuje svou vlastní neopakovatelnou autenticitou. Na těchto konceptuálních plakátech se nikde neobjevuje přímý odkaz k nedávnému bouřlivému úseku dějin Makedonské republiky – například k událostem z roku 1999, kdy území této části bývalé Jugoslávie zaplavilo 360 000 uprchlíků ze sousedního Kosova, nebo ke konfliktu s etnickými Albánci, který skončil příměřím nastoleným ze strany NATO či k událostem roku 2005, kdy Makedonská republika zahájila cestu ke členství v Evropské unii. Výstava se přirozeně zaměřuje na tradici konceptuálního umění, kterému je vlastní spíše formální analýza než politická konfrontace. Mezeru zaplňují vlastní příspěvky pořádajících umělců; jedná se převážně o akvarely na bílém papíře – narativní náčrtky zobrazující muže se zbraněmi, někteří z nich se schovávají za stromy. Spolu s těmito obrázky jsou zde vystaveny nedávno pořízené barevné fotografie makedonských vesnic a venkovské krajiny. Jejich vyznění ještě podtrhují Calovského a Ivanovské návrhy na alternativní obydlí, třeba dům pro lidi bez domova, vytvořený pouze z deky doplněné o ponožky a klobouk, nebo kočárek, který slouží jako prostředek k přepravě osobního majetku nutného k existenci na pochodu. Tato díla reprezentují angažovaný idealismus a zároveň i parodii na tento estetický postoj.

PŘEDSTAVTE SI MUZEUM...

To všechno jsou dějiny, kterým nikdy nebylo dovoleno, aby se uskutečnily. Autoři výstavy se ptají: „Co by se bývalo stalo, kdyby byl tento utopický návrh přijat, co by se změnilo, kdyby byl tento projekt uskutečněn?“ Ostatně, jak by se na jejich projekt dalo navázat? Archeologie neexistující minulosti představuje příspěvek do současné debaty o tom, jaká je role muzeí ve společnosti, jež se snaží zajistit si pozici v diskuzi o odpovídajících definicích pojmů současnost a muzeum. Projekt pořádaný makedonskými umělci se koná ve stejnou dobu, kdy v Polsku probíhá debata o výstavbě muzea moderního umění ve Varšavě, jež by mělo být vybudováno do roku 2012 – jedná se o jednu z kulturních institucí, jež mají být v této zemi zřízeny v průběhu následujících pěti let. Navrhovaný projekt, umístěný do centra města vedle hlavního nádraží a výškové budovy ve stylu socialistického realismu, je často vnímán, jako by ustrnul v čase opředen pavučinou konzervatizmu. (Ve stejné době vznikl v České republice návrh na budovu Městské knihovny, která má vyrůst ze země v radikální formě připomínající chobotnici.) První ze série plakátů cituje samotného Hansena, jako by propagoval imaginární výstavu v muzeu ve Skopje v roce 1966. Prohlášení ovšem není starší než dva roky. „Umění je ve svém vývoji nepředvídatelné. Předpokládali jsme, že současná galerie by se měla pohybovat směrem k tomu, co je v umění neznámé. A nejen toto neznámé vystavovat, ale i podporovat a provokovat jeho vznik. ...galerie a její specifická forma by měla existovat pouze po dobu umístění určité expozice; poté – dříve nežli by ji nahradila jiná výstava – by se galerie zasunula do podzemních prostor a místu by opět dominovala kopule blízké mešity. Pak by začalo další hledání nových forem.“ Toto tvrzení kontrastuje s prvním z celkového počtu 12 plakátů k výstavě Ada Reinhardta, na němž autor výstavy bez obalu prohlašuje „Muzeum výtvarného umění je hrobka... žádné zábavní centrum. Jakékoli narušení ticha, bezčasí, zatuchlosti a bezduchosti se považuje za neúctu a často je i trestné. Myšlenka, že umění nebo umělecké muzeum podporuje porozumění a lásku mezi lidmi, je omezená, ať se objeví na východě či na západě. Každý, kdo mluví o užitečnosti umění pro domácí nebo mezinárodní vztahy, je blázen.“ Ekonom Charles Landry sestavil základní půdorys svého Kreativního města jako vyvíjejícího se živého organismu včetně uměleckých galerií, které by integrovaly život obyvatel každého města a v nichž by se mísily mezinárodní a lokální prvky. Bude zajímavé sledovat, jak se kreativní část polské společnosti poučí z experimentu probíhajícího ve vzdálené Makedonii a jak tuto zkušenost v budoucnu využije. U návrhů, proti kterým je třeba zasáhnout, se lze pouze dohadovat, jak by zapadly do konceptu Kreativního města. Tím spíš, že žádné větší město nedokáže vážně uvažovat o muzeu chleba.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu
Proč političtí intelektuálové, proč máte sklon k proletariátu? V soucitu k čemu? Chápu, že by vás proletář nenáviděl, vy nenávist neznáte, protože jste buržoa, privilegovaný, uhlazený druh, ale taky proto, že si netroufáte tvrdit, že jedinou podstatnou věcí, co jde říci, je, že si člověk může užít polykání sraček kapitálu, jeho materiálu, jeho kovových mříží, jeho polystyrenu, jeho knih, jeho…
Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
Afričtí upíři ve věku globalizace Afričtí upíři ve věku globalizace
"V Kamerunu se hojně šíří fámy o zombie-dělnících, kteří se lopotí na neviditelných plantážích podivné noční ekonomiky. Podobné příběhy, plné posedlé pracovní síly, pocházejí z Jihoafrické republiky a Tanzanie. V některých z nich se nemrtví na částečný úvazek po celonoční lopotě namísto spánku budí ráno vyčerpaní."
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.